Před deseti lety, kdy Václav Klaus slavil šedesátiny, si skoro všichni mysleli, že odejde do politického důchodu. V neděli, 19. června 2011, oslavil sedmdesátiny, na důchod nemyslí a nijak výrazně se nezměnil.

Prezident nejen v posledních deseti letech o sobě hovoří převážně jako o konzervativním politikovi. Proslavil se takovými výroky jako: "Bublinková voda je konzervativní, zatímco ta bez bublinek je okázalým módním výstřelkem."

Využijme proto této příležitosti a pokusme se připomenout co je to konzervativní politika a jak se zrodila? Pak hledejme odpověď na to, do jaké míry je Václav Klaus skutečně konzervativcem?

Připomeňme velmi stručně, že konzervativní politický směr se zrodil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století a byl reakcí tehdejší politické vrstvy na průmyslové proměny v Anglii a posléze i na kontinentě. Benjamin Disraeli, hrabě z Beaconsfieldu, o něco později napsal: "Nevidím jiného východiska z války tříd a názorových směrů, která nás nyní tak znepokojuje a ohrožuje, než upřímně míněný návrat k systému, který lze charakterizovat jako systém loajality a úcty, systém veřejných práv a sociálního soucitu." Přeloženo do češtiny, byl to program návratu k feudalismu založený na nekompromisním lpění na důležitosti rodinného vlastnictví.

Tento rys konzervativní politiky, tedy lpění na nedotknutelnosti držení majetku rodinou či nějakým spolkem, je dodneška nejpříznačnějším a nejtrvalejším odkazem prvních konzervativců. Z toho vyplývala i dědičná úcta k hierarchickému rozvrstvení společnosti: peníze se rozlišovaly nejen na špinavé a čisté, ale na vydělané a zděděné. Čisté byly dle konzervativců jen peníze zděděné. Konzervativci lpěli na nezpochybňování historických práv takových skupin jako je církev, rodina, cechy a společenské třídy a chránili velmi důsledně práva proti náporům individualismu a nacionalismu.

Konzervativec je zároveň přesvědčen, že jen náležité zpracování minulosti představuje tu nejsprávnější možnost, jak se vyhnout tomu, abychom neopakovali stará selhání.

Klasik konzervatismu Edmund Burke v roce 1793 napsal: Neúcta k majetku a skutečnost, že se proti principu majetku stavějí jakési nároky státu, je právě tou příčinou, která vedla ke všem ostatním zlům.

Proto v Anglii, když za Jinřicha VIII. došlo k zabírání majetku některým klášterům, mohlo se tak stát jen proto, že byly nalezeny nedostatky v jejich stanovách, tedy opět podle starého, původního práva.

Dalším typickým znakem konzervativní politiky je přesvědčení, že dobročinností se mají zabývat církve, spolky (dnes bychom řekli občanská sdružení), města a obce a nikoliv vlády, protože mají blíže k jednotlivci díky své komunální působnosti. Naopak prvořadým posláním vlády je zajišťovat církvím, občanským sdružením a obcím maximální podmínky pro tuto účinnou pomoc. Jedna z konzervativních zásad proto zní: Centralizace způsobuje mrtvičné ochrnutí centra a chudokrevnost končetin. Současný filozof konzervatismu Roger Scruton, píše že moderní konzervativec obhajuje dělbu moci jako nejlepší metodu tíhnoucí k jednotě jak vládnutí smířit s individuálními svobodami a s rozmanitostí podřízených institucí. Konzervativec je podle něj proto spjatý s občanskou společnosti více než řada liberálů.

A nakonec konzervatismus se ode všech významných politických ideologií odlišuje důrazem kladeným na úlohu církve a židovsko-křesťanské morálky.

Jenže co si počít s tímto odkazem - který má jistě historickou logiku v Anglii a v USA více než dvě stě let starou tradici - v Čechách a na Moravě, kde po roce 1620 byla česká, většinou protestantská šlechta ze země vyhnána a její majetek byl zkonfiskován a od té doby u nás docházelo ke konfiskaci majetku nepřetržitě do roku 1989: připomeňme alespoň konfiskace v minulém století po založení republiky v roce 1918, po roce 1945 a od roku 1948 se až do šedesátých let znárodňovaly, tedy kradly, malé provozy, dílny, domy a pozemky a problémy po roce 1989 s restitucemi, které různě omezoval i Václav Klaus, který mimo jiné byl proti navrácení majetku emigrantům. Dokládá to i neschopnost demokratického státu se za dvacet let vyrovnat se šlechtickými rody a církvemi, kterým byl veškerý majetek po roce 1948 ukraden. Kvůli permanentnímu znárodňování u nás žádné zděděné peníze po roce1989 neexistovaly.

Vztah k náboženství destruovalo u nás zase husitství a násilná rekatolizace po roce 1620 tento proces ještě víc prohloubila. Minulost máme zpracovanou velmi nedůsledně a povětšinou ještě s ideologickými akcenty, nároky a potřeby státu jsou soustavně upřednostňovány před nároky občana a občanská společnost je tu vysmívána hlavně prezidentem. O morálce Václav Klaus nepromluvil za dvacet let snad ani jednou, jak mu to někteří analytici při jeho sedmdesátinách vyčetli a rovněž se stavěl proti vzniku regionů: centralistické uspořádání bylo jeho názorům bližší, i když právě konzervativci bazírují na autonomii institucí: stát jim určuje jen rámec jejich působnosti.

Z toho výčtu evidentně vyplývá, že být u nás konzervativcem lze doopravdy jen velmi těžko, a když, tak jen verbálně ve vztahu k vodě bez bublinek nebo k novinářům, kteří jsou podle Václava Klause "největšími nepřáteli lidstva," jak řekl časopisu Forbes. V tomhle bodě se ale Václav Klaus shodne dokonce i se zakladatelem konzervativní politiky Edmondem Burkem, který o novinářích hovořil jako o "politických pisálcích," kteří disponují jen fluidnějšími formami bohatství.

Psáno pro ČRo 6