S četnější migrací z jiných civilizací přicházejí do Evropy jiná náboženství, nebo mění i naše náboženské rituály. Kromě muslimů, kteří si staví mešity, začali v Hamburku přistěhovalci z Ghany slavit v katolickém kostele „černé“ mše.

Muži navštěvuji kostel v dobře střižených dražších oblecích s bílým kapesníčkem v kapsičce saka, ženy chodí v tradičních pestrobarevných šatech se zářivými různobarevnými šátky na hlavě, na krku mají často pověšené drahé šperky, z uší jim visí velké náušnice a ve starém gotickém kostele hlasitě zpívají a tančí: radují se z blízkosti Boha, jak je jejich temperamentu vlastní.

Takhle vypadá každou neděli v Berlíně, v Bamberku, starý kostel svaté Sofie. Ghaňané sice striktně dodržují římsko-katolickou liturgii, taky farář je místní, jen jejich bohoslužba je o něco delší: trvá dvě a půl hodiny. Důvod je prostý: rádi dlouho zpívají a tančí. Kostelem znějí hlavně bubny a ženy mávají bílými šátky, zdraví Boha nebo mu jen mávají. Prezident místní ghanské obce Theophilus Asare-Bediako říká: "Při bohoslužbě zavíráme tradičně oči, abychom mohli dokořán otevřít ničím nerušeni naše srdce" a přitom namíří paže směrem ke gotické klenbě a s otevřenými dlaněmi hlasitě zpívá s ostatními. Po chvíli se ztrácí v davu, který postupně míří v tanečním rytmu k oltáři.

Varhany černí věřící vůbec nepotřebují, stačí jim k oslavě Boha pouze zmíněné bubny a klavír, který je však dost slabě slyšet. Slovo boží je pro ně připraveno jen v citacích v plastikových průhledných obalech na lavicích a je z jedné strany v angličtině, která je u nich doma státním jazykem a vlastně i jejich mateřštinou, vyučuje se na školách a z druhé strany v jazyce Tvi, což je dialekt z regionu Ašanti v jižní Ghaně, která leží na západním pobřeží Afriky. V kostele se jich v Berlíně každou neděli schází necelé tři stovky. Doma je křesťanství druhé početně nejčetnější náboženství. Katolíci tvoří třicet čtyři procent z více než dvaceti milionů obyvatelstva. Domorodá náboženství vyznává třicet osm procent lidí v Ghaně a k muslimům se tam hlásí asi třicet procent obyvatelstva, kteří žijí převážně na severu země.

Do Německa se velká většina Ghaňanů dostala na počátku osmdesátých let po vojenském puči, kdy se tamější hospodářská situace značně zhoršila. Tehdy odešly z Ghany stovky tisíc lidí nebo možná ještě víc nejprve do sousedních států a pak i do Evropy a Spojených států. Od roku 1992 tam již je více méně demokracie a mají tam volby, i když prezidentem byl nejprve bývalý diktátor Jerry Rawlings. Od posledních voleb v roce 2009 je v Ghaně prezidentem J. Mills. První katolická mise tam byla ale založena velmi pozdě, až v roce 1982, v jižním Bamberku. K této obci se dnes hlásí v Hamburku asi tři sta Ghaňanů z šesti tisíc, kteří žijí v Hamburku a okolí. Ostatní jsou protestanté nebo dokonce vyznávají ještě původní kmenová náboženství.

Podobná katolická obec Ghaňanů už existuje i v Berlíně, Hannoveru, Brémách a v Düsseldorfu, i když znalci říkají, že všechny nefungují tak dobře jako ta v Hamburku. Je to zřejmě způsobeno i tím, že jsou chudší a nemohou platit všichni příspěvky, z kterých se právě v Hamburku organizuje dost vysoká humanitární pomoc Ghaně. Z peněz, které z katolické obce plynou do Ghany, se tam platí hlavně výstavba studní na pitnou vodu. Třeba jen ten den, kdy se v Hamburku konala mše, kterou jsem popsal, se tam vybralo čtyři sta eur, které byly neprodleně odeslány do jejich původní vlasti. Hamburčané si na své černé obyvatele zvykli a přijali je bez problémů, protože z nich září, na rozdíl od často zamračených muslimů, hlavně radost ze života.

Psáno pro ČRo 6