I takhle zjednodušeně by se dala formulovat zpráva o smrti devětašedesátiletého Muammara Kaddáfího, který zemřel 20. října 2011.

Čtyřicet dva let byl vůdcem této země, v arabském světě byl mužem, který v podobné funkci vydržel nejdéle. Po uzavření smíru se Spojenými státy a vydání atentátníka z Lockerbie do Velké Británie po roce 2000, kdy byla zrušena mezinárodní embarga, se Libye zase zařadila mezi bohaté arabské státy. Roční příjem jen z prodeje nafty sám vůdce odhadoval na 50 miliard dolarů. Přesto, že byl ve funkci tak dlouho, moc rozhovorů novinářům nedal, a proto ho celý svět posuzoval spíš podle konkrétních činů a teatrálních gest: v Addis Abebě se nechal korunovat králem králů, tituloval se jako vůdce třetího světa, nejdříve arabského, později afrického, byl štědrým podporovatelem teroristů všeho druhu, takže měl na svědomí tisíce lidských životů a nakonec se prezentoval jako polepšený hříšník, který se snažil přátelit se Spojenými státy i s Evropskou unií. Proto byl zaskočen, když Západ podpořil rebely, kteří se ho snažili svrhnout, jako by nebyl stíhán Mezinárodním trestním soudem kvůli obviněním ze spáchání zločinů proti lidskosti.

Chceme-li se alespoň ex post dozvědět, jak tento muž myslel a proč proti sobě poštval tolik vlastního obyvatelstva, že ho nakonec nejspíš lynčovali a popravili vlastní lidé bez soudu, začtěme se do úryvku jednoho z nejobsáhlejších a asi nejvýstižnějších rozhovorů, které novinářům dal. Vedla ho s ním v roce 1979 paní Oriana Fallaciová pro italský deník Corriera della Sera. Rozhovor začala otázkou:

Pane plukovníku, víte vůbec, jak jste neoblíbený?

Kaddáfí: Jsem neoblíben u těch, kteří jsou proti masám a u těch, kteří jsou proti svobodě. Kdo bojuje za blaho mas a za svobodu, ten mě má vždy a všude rád.

Fallaciová pokračovala: Dobrá, podívejme se tedy na to, co kdo o vás říká a z čeho vás obviňuje. Kde bychom měli začít? Třeba s tím, jak se přátelíte s krvavými zločinci jako je třeba Idi Amin? Lidé se ptají: Jak je možné, že se plukovník Kaddáfí přátelí s takovým člověkem?

Kaddáfí: Co je na tom překvapivého? Všechny zprávy o Aminovi jsou falešné, všechno, co o Aminovi říkáte, je falešné a umělé, jsou to jen slova sionistické propagandy… Měli byste odsoudit Francii, protože obsadila Středoafrickou republiku.

Fallaciová: Ještě jednou: Jak můžete vy, který si říkáte, že jste obhájce práva, svobody a revoluce, tohoto lumpa, jakým je Amin, u sebe hostit a chránit ho? A navíc, proč jste nepomohl Ugandě, aby se Amina zbavila, místo toho jste Aminovi pomohl, aby právě on ovládal Ugandu terorem?

Kaddáfí: Měl jsem a mám právo se míchat do záležitostí jiného státu a svrhnout jeho vládu?

Fallaciová: Asi je čas vám připomenout, že jste tvrdil, že je třeba utlačovaným lidem pomáhat a do záležitostí jiných zemí se míchat, jako například v Čadu.

Kaddáfí: Obyvatelstvo v Čadu je proti francouzským jednotkám. My máme právo se v Čadu do tohoto boje zapojit, abychom pomohli lidu v boji s francouzskými jednotkami. Podporujeme čadský lid.

Fallaciová: Promiňte, pane plukovníku: Nejprve říkáte, že jste nepomohl lidu v Ugandě proti Aminovi, protože jste neměl právo se vměšovat do záležitostí v cizí zemi, a pak zase říkáte, že chcete pomoci lidu v Čadu, protože máte právo intervenovat…

Kaddáfí se nejprve dlouho ospravedlňuje, pak hovoří o tom, proč se stále zdržuje ve vojenských objektech a nakonec se s otázkou obrátí na paní Fallaciovou: A teď mi řekněte, proč existovaly pokusy mě zavraždit? Jak si to vysvětlujete?

Fallaciová: Jednoduše tím, že nejste ve své zemi moc oblíbený.

Kaddáfí: Nejprve říkáte, že mám podporu mas a pak se domníváte, že se moc chráním. Vy si odporujete…

Fallaciová: Ne, ne. Obě sdělení mají něco společného: Strach. Lidé vám tleskají ze strachu a vy se schováváte také ze strachu.

Kaddáfí: To je velice pozoruhodný závěr stejně jako vaše domněnka, že jsem diktátor.

Fallaciová: Když se o sobě nedomníváte, že jste diktátor a také nejste prezident, dokonce ani ne ministr, tak mi řekněte, co vlastně jste?

Kaddáfí: Jsem vedoucí revoluce.

Fallaciová: Vy nejste moc skromný, není-liž pravda…

Kaddáfí: Ne, já nejsem skromný, protože musím odolávat útokům celého světa a protože moje Zelená kniha problémy celého lidstva a společnosti vyřešila.

Fallaciová: Pak jste Mesiáš, nový Mesiáš?

Kaddáfí: Sám sebe tak nevidím, ale opakuji: Zelená kniha je nové Evangelium. Třetí svět potřebuje jen moji Zelenou knihu, moje Slovo. Jedno Slovo a celý svět by mohl explodovat, všechny hodnoty se mohou změnit, jejich váha, jejich dosah a to všude a navždy.

Fallaciová: Věříte v Boha?

Kaddáfí: Samozřejmě, proč se mě na něco takového vůbec ptáte?

Fallaciová: Protože si myslím, že vy sám se považujete za Boha.

I v posledním velkém rozhovoru, který vedli s Kaddáfím redaktoři newsmagazinu Der Spiegel před dvěma lety, se libyjský vůdce choval stejně: všechny brutální činy svých synů, z nichž jeden byl tehdy zadržen ve Švýcarsku a kvůli němuž vyhlásil Kaddáfí této zemi svatou válku, považoval za výmysly a naopak Švýcary zcela nesmyslně a bez jediného důkazu obvinil z toho, že vraždí či nechávají vraždit lidi, kteří ve Švýcarsku mají uloženo na tajných kontech hodně peněz. Od Evropské unie požadoval ročně pět miliard za to, že by zabránil přílivu Afričanů na evropský kontinent a za svého největšího přítele v Evropě považoval Silvia Berlusconiho. Byl to nebezpečný sebestředný hochštapler.

Psáno pro ČRo 6