Rozhovor s Jiřím Přibáněm, profesorem právní filozofie a sociologie na univerzitě ve velšském Cardiffu.

V rozsudku Jana Šotta nad Jaroslavem Škárkou z 13. dubna 2012 byl vysloven zákaz výkonu funkce poslance na dobu deseti let. Problém dle některých právníků je v tom, že takový rozsudek je v rozporu s Ústavou, dle jiných takový verdikt nemůže platit, protože překračuje délku mandátu a dle dalších expertů naopak v podmínkách materiálního právního státu je myslitelné, aby soudce situaci řešil cestou dotváření práva. Jak se na takovou situaci díváte vy jako profesor právní filozofie působící v Cardiffu, tedy v zahraničí?

Řešení jsou různá a já se kloním k tomu názoru, že obecný soud prvoinstanční nemůže takový vedlejší trest uložit, protože Ústava představuje zákon vyšší právní síly. Konstrukce, s kterou přišel soudce Šott, v tom jinak velmi precizním a promyšleném rozsudku, je velmi vratká a je postavena na tom, že mandát nezaniká, ale nesmí se vykonávat. Kdyby se to dostalo před Ústavní soud, tak to asi neobstojí. Domnívám se, že by v tomto případě bylo žádoucí článek 25 v Ústavě doplnit o to, že mandát poslance zaniká v případě, že poslanec nebo senátor jsou odsouzeni za úmyslný trestný čin.

Odsouzeni nebo již trestně stíháni? Neměl by být výkon mandátu již kvůli trestnímu stíhání pozastaven?

Odsouzeni, protože musíme vycházet z presumce neviny. Já dokonce mám své pochyby o tom, že by to mělo být tak snadné na základě rozhodnutí prvoinstančních soudů. Myslím, že o případném zániku mandátu poslanců nebo senátorů by měl rozhodovat speciální soud, jako tomu bylo v případě britského poslance Woolase, kterého zvláštní volební soud odsoudil k zániku mandátu a rovněž ho odsoudil k tomu, že nesmí kandidovat v příštích třech letech. A proti rozhodnutí volebního soudu již neexistuje odvolání. Já si myslím, že tento vedlejší trest, který uložil soudce Šott, má být spíše podnětem k zamyšlení nad tím, jestli by nebylo třeba doplnit Ústavu.

Další věc, která zahýbala politickou scénou v České republice, bylo zveřejnění pět let starého rozhovoru mezi lobbistou Janouškem a tehdejším primátorem Bémem. Z odposlechu BIS vyplynulo, že pan Janoušek ovlivňoval zřejmě nejen výsledky různých tendrů, ale i obsazování důležitých funkcí ve státní správě. Jak na vás tato kauza, jako na člověka, který se na to dívá zvenčí, působí?

Z mého pohledu jde o politický a ne o právní problém. V každé zemi se únik takových informací řeší jinak. Například rakouská praxe spočívá v tom, že ochrana soukromí je tak extenzivní, že by mohli být stíháni ti, co umožnili únik. Rakousko bychom si ale neměli brát jako vzor, protože tam korupční prostředí zapáchá úplně stejně jako u nás. Naopak v britské nebo americké praxi ty, co upozorní na nepravost, tzv. whistleblowers, lze právně postihnout jen obtížně, neboť by to bylo politicky nevýhodné. A když to vede k tragédii, jako v případě pana Kellyho ve Velké Británii, který upozornil na vykonstruovanost důvodů Blairovy vlády pro tažení do druhé irácké války a následně kvůli politickému tlaku a očerňování vlastní osoby spáchal sebevraždu, se v očích veřejnosti a některých politiků takový člověk stává obětí a vláda za to byla veřejností odsuzována. Ten, kdo upozorňuje v Británii na nepravosti vládnutí, je vnímán jako čestný člověk, a proto je pod ochranou.

To u nás nebyl ten případ a ani za zveřejněním odposlechů nikdo nehledal čestné úmysly, spíš si veřejnost myslela, že odposlechy zveřejnil Vít Bárta a jeho firma ABL, aby od soudního sporu právě s ním a panem Škárkou odvedla pozornost...

Dokonce můžeme říci, že je to jen další stupeň důkazu toho, že politická kultura nefunguje a že to, co se na veřejnost dostane, je jen způsob vyřizování si osobních účtů přes veřejnost. Všechny tyto kauzy nejsou ukázkou boje o čest v politice, ale to, co vidíme, se spíš blíží Chicagu dvacátých let, kdy si jednotlivé gangy vyřizovaly spory o rozdělení teritorií.

A jak se díváte na to, že kdyby po uzavření spisu BIS, v kterém byly záznamy o sledování lobbisty a primátora, předala výsledky policii k dalšímu vyšetřování, nemohlo by vůbec dojít ke zveřejnění a primátor Bém by musel již dávno z politiky odejít?

To mě zaráží nejen v tomto případě, ale i v případě podezření z uplácení při udělování milostí prezidentem republiky, kde bylo rovněž podezření z uplácení, protože člověk pak zjistí, že ti, co jsou vyšetřováni, jsou policií dotazováni na úplně jiná fakta, než na to, co by mohlo vést k úspěšnému vyšetření podezření z korupce. Policie evidentně nepracuje tak, jak má. S informacemi se nepracuje tak, aby se zjistil případný trestný čin, ale spíš se zkoumá to, jak se informace o možném trestném činu dostala na veřejnost. Toto je závažná deformace.

To je vlastně důkaz o propojení byznysu, politiky a policie, na které již upozorňovala loňská zpráva BIS...

A potom taky na propojení politiky, byznysu a médií, protože vy jste si jako mediální analytik jistě všimnul, jak se začalo o korupci psát. V určitých médiích se píše o korupci jako o fenoménu, kterým jsou postiženi všichni. Tato média rozšiřují informace o tom, že všichni jsou zkorumpovaní. V tom je evidentní záměr vytvořit představu, že se jedná o všeobecný stav a že bychom se korupcí neměli až tak moc zabývat. Když se zhasne a všechny kočky jsou černé, pak problém přestává existovat. V současné informační době je prvním předpokladem k prozření ne kumulace informací, ale jejich správné vyhodnocování a selektování. Selekce je prvním znakem inteligence. Musíme rozlišovat, co je manipulovaná informace, kde fungují státní zájmy, kde soukromé zájmy, tedy kde funguje spíše princip pomsty, než princip spravedlnosti. A to je třeba od sebe odlišit, abychom mohli zjistit, jestli právní stát ještě funguje, nebo už nefunguje. Jestli jsme skutečně obětí jednotlivých byznyskmenů.

Takhle se ale zamlžují i spory přímo v justici a absentuje tam rovněž selekce: V časopise Soudce píše například dr. Karel Havlíček: "Justice má být od toho, aby řešila problémy společnosti, a nikoliv, aby se zabývala sama sebou." Tady se zase zaměňuje boj o novou tvář justice, materiální výklad práva nad služebným výkladem justice, za osobní či kmenové spory uvnitř justice, nebo se mýlím?

Justice je součástí společnosti, a proto se musí zabývat i sama sebou, jestliže se v ní objeví problémy, které jinak řešit nelze. Tyto seberegulační operace, kdy například jeden soudní orgán přezkoumává postupy jiného soudního orgánu, ostatně nejsou ničím neobvyklým a patří ke klasickým formám organizování moderní justice. Je to dokonce jediná možnost, jak se justice může vyrovnat se svými vlastními nedostatky, včetně zneužívání moci. I takové operace nebo samotný princip soudcovské nezávislosti a samosprávy lze ovšem zneužít, jak se to stalo například na Slovensku, kde se otevřeně hovoří o provázání nejvyšších představitelů soudní moci na politické strany a organizovaný zločin, ale přitom nikdo nedokáže vzhledem k autonomii a samosprávě slovenské justice tyto konkrétní osoby odvolat. Pokud by podobná situace nastala i u nás, tak bychom ztratili i tu poslední naději v právní stát a možnost, že i nad těmi nejmocnějšími politiky a byznysmeny vládne neosobní norma zákona.

Takové pokusy tu již zřejmě taky existují, jak na to upozorňuje sdružení Veřejnost proti korupci: František Steiner byl letos v únoru obviněn z trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku a zneužívání pravomoci veřejného činitele, které údajně spáchal tím, že se jako ekonomický náměstek ministra spravedlnosti v letech 2006 až 2008 podílel na nákupu objektu pro zřízení ústavu zabezpečovací detence v obci Vidnava na Jesenicku. Nejen, že jde o kriminalizaci politického kroku, protože záměr schválila vláda, ale jde evidentně o útok na ministra Pospíšila a zřejmě i o snahu na jeho místo dosadit Kateřinu Peake, která by byla za to asi více vstřícná a bránila by status quo: mohla by například odvolat nejvyššího státního zástupce dr. Pavla Zemana...

Neznám tuto kauzu a nechci spekulovat, zda se v tomto případě jedná o útok na nějakého ministra, ale způsob vládnutí v této koalici je takový, že by to nikoho nemohlo překvapit. Právní stát je tím stabilnější, čím méně je jeho fungování závislé na konkrétních vládách a jejich ministrech. Strachujeme-li se o to, kdo bude dalším ministrem a jaké budou její nebo jeho kroky, je to jen důkaz nestability našeho politického i právního systému. A zneužívání policie nebo státního zastupitelství ke kriminalizaci nebo naopak dekriminalizaci jednotlivců je přesně tím posledním krokem a konečnou fází privatizace politiky, kdy politickou obec – polis již nechrání policie placená z veřejných prostředků a podřízená veřejné a nezávislé kontrole. V tomto případě, kdy se i policie a trestní proces stává nástrojem soukromé odplaty, dochází k definitivní delegitimizaci právního státu a úměrně k tomu roste riziko politického násilí, včetně násilí revolučního.

Jak se díváte na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2012, kterým byl vrácen vrchní státní zástupce dr. Vlastimil Rampula do funkce, přesto, že jeho pochybení v kauzách Mostecká uhelná či JAS-39 Gripen, tak jak byla popsána ministrem Pospíšilem i nejvyšším státním zástupcem dr.Pavlem Zemanem, se zdají být logická a zřetelná?

Důvody zrušení jsou zcela malicherné a podružné a vyvolává to v člověku zákonitě pocit, zda se tu nepracuje s formalistickými právními argumenty na určitou objednávku, aby se zrušila zásadní rozhodnutí. To je něco, co podkopává celkovou důvěru v justici. Chybí cit pro právní argument. Existuje jistá citlivost na stupeň důležitosti právní argumentace, a pokud právní argumentace a formální odůvodnění dovolí dospět k výsledku, který víc než fungování justice zvýhodňuje její nefunkčnost, která je ze svého titulu vždy pro někoho výhodná,, pak se člověk musí ptát, proč zrovna tento argument byl použit a ne jiný, relevantnější. O důvodech nesmíme spekulovat, ale můžeme si dovolit říci, že způsob argumentace Městského soudu v Praze slouží spíše soukromému než veřejnému zájmu. Neposiluje nezávislost státních zastupitelství, aby odstraňoval vady ve fungování, ale posiluje presumci toho, že na základě jakékoliv formální chyby můžeme vrátit i osoby neschopné do jejich funkcí.

Tím se ale dotýkáme nejzásadnější zprávy, že podobné rozsudky u veřejnosti podrývají víru ve stát.

Ano, zatím je snaha současný zavedený běh věcí neměnit. Jde o to držet status quo, protože je pro jisté kmenové skupiny velmi výhodný. A vrátíme-li se k případu Bárta-Škárka, na něm je nejhorší to, že z hlediska toho, co se děje v tomto státu, se jednalo o podružnost. V tomto případě se jednalo o to, že jeden člověk si myslel, že si koupí jednu politickou stranu a pak si naivně myslel, že si může koupit i poslušnost poslanců při hlasování. A to není to nejhorší, co se děje v této zemi. Co se tu ale může stát je, že si z této kauzy vytvoříme jakýsi symbol očistění a začneme si myslet, že korupce už není problémem, protože politika je očištěná. Ve skutečnosti je tomu jinak: za těmito kauzami se skrývají daleko závažnější trestné činy jako je třeba již jednou zmíněná Mostecká uhelná, tedy kauzy, v kterých jde o miliardy a v kterých jde o napojení velkých podnikatelských kruhů na konkrétní politické skupiny.

To by měl řešit i nový zákon o státní zastupitelství, v němž se počítá i se zřízením komise, která by měla hlídat financování politických stran, které je právě závislé na tomto propojení byznysu a politiky a vede k předražování zakázek, z nichž se strany a jejich kampaně financují...

Nebuďme ale naivní a nemysleme si, že jeden zákon a jedna komise by mohla vyřešit problémy této země. Tady je potřeba něco závažnějšího: nepřeceňujme sílu práva. Mobilizujme veřejnost, protože žijeme v kritické době, kdy se rozhoduje na dlouhá desetiletí jakou povahu bude mít naše demokracie. Jestli se podaří zastavit privatizaci státu a posílit moc nezávislých státních institucí, které budou prosazovat vládu práva, nebo jestli se spokojíme s populistickou demokracií, ve které politici budou hřímat, že oni jsou hlasem lidu, ale ve skutečnosti budou převodními pákami byznysu. Když se podíváme jakým způsobem došlo k privatizaci veřejných statků a ještě dále k privatizaci veřejných služeb, tak se musíme ptát, jestli proti tomu nemáme poslední šanci mobilizovat veřejnost. Měli bychom si uvědomit, že kdyby to takhle pokračovalo, tak by jednou současná situace mohla vypadat jako růžová zahrada. Kdyby to takhle pokračovalo, mohl by u nás snadno nastoupit poloautoritářský populistický režim, v němž už nepůjde o svobodu, ale o tzv. bezpečí a existenci národa, jenže ve skutečnosti civilizace a civilizovanost začíná tehdy, když přesáhneme potřeby národa či nějakého kmene nebo tlupy. A teď jde o to, jestli si zachováme díky státním institucím svou civilizovanost, nebo se staneme tlupou, kterou někteří povedenou jenom tak, kam vůdce bude chtít a lidé ho budou slepě následovat.


Jiří Přibáň (44) Vystudoval Univerzitu Karlovu a je profesorem právní filozofie a sociologie na velšské Cardiff University ve Velké Británii. Je autorem mnoha knih v angličtině a češtině, například Právní symbolismus (2007), Disidenti práva (2001) nebo Sociologie práva (1996). Vydal i dvě knihy o současné kultuře a umění – Pod čarou umění (2008) a Obrazy české postmoderny (2011). Kromě jiného přednášel na UC Berkeley, Stanford University, New York University, European University Institute, University of Pretoria nebo University of New South Wales v Sydney.