Rozhovor s rabínem Efraimem Karolem Sidonem

Žijeme v době, kdy se smazávají hranice mezi státy, mezi virtuální realitou a skutečností, mezi privátním a veřejným prostorem, mezi PR články a rešeršní žurnalistikou, informací a drbem či pomluvou, spravedlností a státním zájmem atd. Jak je podle vás za této situace ohrožen život židovských obcí, které byly dlouho odděleny a uzavíraly se do synagog a učeben…

Je možné, že Židé v celé historii s tímto nebezpečím globální asimilace byli konfrontováni. Je pravda, že jsme žili v ghettech, ale ghetto není zase tak staré: je to až středověký vynález. Do té doby něco takového neexistovalo. Uchování si identity uprostřed vnějších vlivů, to tu bylo vždycky. A problém, který nyní cítíme možná intenzivněji než dříve, protože jak to bylo dříve, si můžeme jedině představovat, v nás vzbuzuje staronové otázky a je s nimi třeba se vyrovnávat.

Můžeme se pokusit artikulovat ty otázky, které vás napadají na počátku roku 2011?

Základní otázka zní: Jak férově obstát vůči tomu, čemu dnes říkáme globalizace, abych to řekl co nejjednodušeji. Jak řešit problém identity, na které alespoň podle mne záleží. Pro Židy je identita nějak vymezená, má svůj smysl a dokonce i svůj cíl. Teď jde o to, jak ji čestně uchránit před vlivem zvenčí a zároveň i před vlastním nutkáním celou tu stavbu šmahem zbořit, protože v nás ve všech jsou i negativní tendence.

Jenže ten rozdíl mezi minulostí a současností je v masivně virtuálním tlaku, který v době digitální techniky na nás útočí z těch nejneočekávanějších stran a prodere se vším. Dnes už se nelze nijak schovat před informačním smogem, ten nás dostihne všude a láká nás k tomu, abychom svou identitu prodali za nějaký levný zážitek…

Já bych tuto situaci přirovnal k tomu, jak dneska člověk vnímá nebe, které přes smog skoro nevidí. Na rozdíl od dob, kdy bydlel ve stanu a hvězdy byly pro něj mnohem blíž. A přirozený pocit člověka být v kosmu je už díky tomu všemu těžko vyvolatelný. Informační smog, o kterém mluvíte, leží mezi námi a všemi podstatnými záležitostmi života, vrcholícími vztahem k Bohu. Na druhou stranu se k nám místo toho dostanou i cenné informace, převážně vědecké, pomocí kterých se možná dotahujeme k otázkám, k nimž se ještě nemohl dostat člověk v devatenáctém století.

Jak se za této situace proměňuje role rabína, který je v judaistickém světě považován spíš za mudrce než za kněze a za poslední instanci práva a spravedlnosti, když vše kolem selhává…

Já to tak moc necítím: situace se sice trošičku proměnila, ale rabín má stále co dělat s nějakou obcí nebo s nějakými obcemi, které mají v zásadě stejné problémy, jako když jsem před dvaceti lety začínal. Ty základní, gruntovní problémy jsou stejné. Dnes a u nás je to nízký počet členů obcí, co s nimi bude dál, ale i to už tady bylo.

A nejsou ty počty členů obcí závislé právě na tom, o čem hovoříme: tedy na tlaku okolí na ztrátu identity?

U nás je to problém staršího data: je to pozůstatek šoa. Ale pozor, nesmíme všechno míchat: nacismus a globalismus, to jsou dvě rozdílné věci. Za nacismu šlo o fyzickou likvidaci, a to je problém, který si židovské komunity vlečou pořád dál. A nějak se s tím problémem dodnes vyrovnávají. Některé komunity se s tím třeba nevyrovnají nikdy, možná zaniknou, ale jiné komunity, jako třeba ta pražská, mají poměrně slušnou šanci přežít a rozvíjet se. V tom dalším vývoji židovských komunit nehraje ale nejzásadnější roli vliv médií, ani globalizace. I když připouštím, že někteří lidé jsou tím tak zahlceni, že se v tom již nedokážou vůbec vyznat. Přesto existuje cesta, a kdyby to nebyla cesta studia, ještě důležitější je cesta vnitřního prozření, že Bůh je, obrácení se k němu.

Teď jsme probrali vaši vnější roli, ale kdybychom se obrátili k vašemu nitru, nalézáte v sobě, ve svém šuplíčku něco, co začíná měnit i vás?

Ještě pořádně nevím, co v něm mám. Tento proces je na začátku. Šuplíček si vyšoupávám hrozně pomalu. Ale myslím, že to, co tam najdu, by nemělo mít nějaký zásadní vliv na stavbu, která je nad ním a je již hotová. I když tam občas něco přidám, charakter stavby se tím nemění: je to ve stejném duchu. Stavba se mi zdá být v pořádku, ale ten šuplík pod tím té stavbě dodává lidské, neideologické rozměry. Teprve obsah šuplíčku a způsob, jak se s ním vyrovnám, dá stavbě rozměr člověka, který si vlastně z týchž důvodů vytvořil osobnost.

A jaké ty důvody jsou?

To je právě v tom šuplíku. Do této doby, do stáří, fungovaly nevědomky, podvědomě, a teď se naskýtá příležitost zjistit, odkud se to v člověku bere. Nedělám si nároky na to, že to vyřeším. Pravděpodobně na to nepřijdu, ale některé momenty bych snad měl alespoň zaregistrovat, abych pochopil, proč jsem takový, jaký jsem.

Jak byste definoval úkol stáří?

O tom v zásadě mluvím. Úkolem stáří je, nebo člověku možná ani nic jiného nezbude, než se oddělit od toho šumu či smogu a také od oněch zájmů, jimž přikládal důležitost. Člověk ve stáří by se měl zabývat jen tím, co je schované v tom šuplíku. Nic z toho, co tam člověk najde, nemůže zahodit, měl by si to poctivě prohlédnout. To je úkol zdravého stáří, myslím si, a tím také stáří nabývá na významu. Od některých ještě starších víme, že to jde.

Ale jsou lidé, a je jich dost, jak vidíme i mezi politiky, kteří se urputně a až křečovitě snaží ten šuplík nechat zašoupnutý a tvářit se, že všechno, co udělali, bylo báječné…

No jo, ti, co se takhle chovají, mají samozřejmě jiné problémy, ale nebudete mi možná věřit, já jsem přesvědčen, že i na jejich šuplíčky dojde. Kdo se nahlédne jako živáčka, který se v životě snažil, jak jen mu to šlo, a teď už má namále, na tom nebude o nic hůř než já nebo vy. Může si s klidem říci: Ano, to jsou ty moje chyby. Takový prostě jsem. Takový jsem byl.

Udělal byste něco jinak, když se díváte zpátky?

To mě, upřímně řečeno, ani nenapadlo. Vás něco takového někdy napadlo?

Ne, naopak. Když jsem se v životě ohlížel, tak jsem si říkal, že pokud bych se choval jinak, nebyl bych to já, ztratil bych svou identitu. Ale teď mě to napadlo. Lepší otázku nemám…

Upřímně řečeno, když jsem si četl tu knížku, kterou jsme spolu udělali, tak jsem si musel říci, že tu mám člověka, který to už před těmi x lety měl ve své hlavě docela solidně uspořádané, a klobouk dolů! Také jsem si uvědomil, že jsem z mnoha důvodů na sestupné cestě a že už nic nestavím a ani by to nemělo smysl.

…protože už byste na to neměl ani čas. Zůstalo by jen torzo…

Nejen čas, ale ani potřebné síly a vůli k tomu nemám. Dnes se musím přiznat, že jsem moc rád za to, že jsem hodně studoval, a to i v letech, kdy normální lidé nestudují. Byl jsem k tomu tehdy donucen: sám sebou, ale i dobou, zkrátka vším možným, třeba i Pánembohem. Sednout si a pár let se učit. To mi hodně pomohlo. To byla v podstatě úžasná věc.

Měl jste víc takových důležitých období v životě?

Řekl bych, že byla dvě důležitá období. První se týká mého věku mezi třiatřiceti a pětatřiceti lety. Možná to souvisí i s hormony a nevím, čím dalším. To druhé, již zmíněné období je také moc důležité, i když jsem přitom nadělal spousty chyb. Z toho druhého důležitého období jsem ale vylezl líp než z toho prvního.

Já musím taky říci, že léta mezi čtyřicítkou a padesátkou byla pro mě, co se týče stavby osobnosti, jistě taky ta nejdůležitější…

Ale tenkrát si to člověk neuvědomoval.

To teda ne, žil…

Nabíral do sebe, co mohl.

Nebylo to ale u nás dáno také tím, že jsme v té době oba žili v zahraničí a museli jsme studovat, abychom se tam vůbec zorientovali?
Jistě, pokud chce člověk přežít, samotná emigrace od něj vyžaduje, aby si svou osobnost znovu vybudoval bez opor, které měl doma.

Exil vlastně znamená mobilizaci energie, protože bez domácích, zděděných opor musíme ze sebe vydat víc, abychom dosáhli úplně běžných místních standardů…

A díky tomu se člověk možná i usilovněji něco učí, snáze studuje.

Vám, či přesněji řečeno nám, bude brzy sedmdesát, musíte jako rabín jít do penze?

Já jsem se s obcí domluvil, že budu sloužit do smrti a budu dělat to, co budu moci. Samozřejmě pokud budu zdravý.

A co byste přál židovským obcím v České republice a zvláště té pražské jako vrchní pražský a zemský rabín?

Ta obec má mnohem delší dech než její rabín. Pražská obec tu bezpečně existovala již v desátém století, a co bylo předtím, se v zásadě neví. Za Přemyslovců již byla na jednom ze svých vrcholů. Nejen počtem, ale hlavně duchem.

Jaký měla za Přemyslovců počet obyvatel?

To se neví, ale už to byla komunita na úrovni dalších důležitých komunit v Německu a ve Francii: Špýr, Míšeň, Worms. S těmito komunitami se pěstovaly velice živé kontakty: jak obchodní, tak duchovní, či spíš obráceně. Víte, možná bychom mohli říci, že dnešní mediální problematika je Židům svým způsobem bližší, protože bez nich by asi vůbec nevznikla informační a komunikační síť: vznikla proto, aby se propojily židovské komunity v diaspoře, a to jak kvůli studiu, tak kvůli obchodu. Když si vezmete normálního Čecha ve středověku, seděl většinou na jednom místě, tam, kde se narodil, a tak je to celkem běžné až dodnes. My jsme výjimky, i když jsme taky neudělali žádné velké výlety a nakonec jsme se vrátili do hnízda. Žid ale od vždycky, již od starověku, měl mnohem širší rádius. Vezměme si Maimonida, narodil se v rodině rabínského soudce ve Španělsku v jedenáctém století, studoval, zřejmě i na lékaře, ale protože z něho chtěli učinit muslima, musel odejít. Odešel nejprve někam do Maroka, odtamtud cestoval do Egypta a je pohřben v Tiberiadě, ve Svaté zemi. A to nehovoříme o cestách, které dělal po celém Magrebu. Navíc přestože žil v Egyptě, dopisoval si s různými komunitami v Evropě, Africe a v Jemenu. Jako známému mysliteli mu jiní rabíni kladli otázky a on na ně odpovídal.

Kdy na ty dotazy jako lékař odpovídal?

To je záhada, protože skoro žádný čas neměl. Sloužil jako lékař na dvoře sultána, kde léčil celý dvůr. Pak se vrátil zpátky do své obce, kde bydlel, a tam měl opět své pacienty. Když mu někdo přišel do ordinace, Žid, muslim nebo křesťan, musel ho ošetřit. Kromě toho zastával významnou funkci představitele Židů v Egyptě. Ten tlak tu byl asi odjaktěživa, ale tenkrát byl osobnější a nešlo se mu vyhnout. K psaní se zřejmě dostal až někdy v noci. Je zázrak, jak toho mohl tolik a tak podstatného napsat.

Jak se dnes díváte na krizi židovské obce v Praze, kdy v půli první dekády jednadvacátého století vás chtěli odstranit z postu vrchního rabína?

Měl jsem ještě štěstí, že mě to postihlo v době, kdy jsem měl dost energie se s tou situací vyrovnat. Bylo to vyčerpávající, ale zvládlo se to. Dnes mám vzpomínky na to období v zásadě dobré.

A proč dobré? Tenkrát jste mi připadal dost vyčerpaný…

Protože se ukázalo, že obec ví, co chce. Podařilo se nám tehdy prosadit na obci volby, a ty rozhodly. Většina lidí se ukázala v dobrém světle. Alespoň pro tentokrát, a já v to hluboce věřil, protože si našich lidí vážím.

Jak byste chtěl, aby se na vás jako na rabína v Praze vzpomínalo třeba po padesáti nebo sto letech?

Jako na někoho, kdo věřil, že pražská židovská obec bude žít, udělal pro to, co mohl, a nemýlil se.


(Ukázka z připravované knihy Vzpoury II,která vyjde na počátku června v nakladatelství Galén.)