V posledních dvou letech došlo ke dvěma zásadním změnám ve vedení dvou nejprestižnějších médiích ve Spojených státech. V čele The New York Times, které mají za sebou 160 letou existenci a nyní zaměstnávají 1200 redaktorů stojí od letošního roku žena: sedmapadesátiletá Jill Abramsonová, investigativní novinářku, která na sebe v posledních letech asi nejvíc upozornila tím, jak rozpletla aféru prezidenta Billa Clintona se stážistkou Monicou Lewinskou. Byla to totiž ona, která ukázala na to, že tuto aféru rozmazal na internetu Kenneth Starr, což byl ve skutečnosti prokurátor, který měl vyšetřit, jak to bylo. Podle některých odborníků paní Abramsonová jen přistoupila na teorii manželů Clintonových. Zároveň je ale pravda, že tento příběh je pro ni typický: vždy ji zajímal vztah mezi mocí advokátů a lobbistů, politikou a sexem.

Do New York Times přišla v roce 1997, po absolvování Harvardu, kde studovala historii, nejprve pracovala jako reportérka ve Washingtonu a šéfovala právní časopis, později přešla jako vedoucí reportérka do Wall Street Journal, kde vedla kancelář ve Washingtonu. Ve zmíněném roce 1997 se setkala se svou kolegyní z NYT, která se ji zeptala, jestli nezná nějakou schopnou novinářku, protože její list někoho shání. Ona prý bez váhání odpověděla: Znám, sebe! V NYT začala hned jako zástupkyně šéfredaktora a šéfovala kancelář ve Washingtonu, později měla ve stejné pozici na starosti zpravodajství a celé papírové vydání a od konce září 2011 je šéfredaktorkou či jak se v USA říká výkonnou editorkou všech vydání NYT. Ve všech funkcích působila jako první žena v dějinách listu. Její bývalý šéf o ní říká, že "má v kalhotech víc koulí než newyorští Yankees", tedy basketbalové mužstvo New York Yankees. Ken Auletta, který otiskl její portrét v New Yorkeru, o ní napsal: "Je neobyčejně dobrá, protože má cit přijít na motivy jednání různých lidí, umí jít do hloubky a dovede pochopit a rekonstruovat pozadí událostí." Léta přednáší na univerzitách, v současné době na Columbia univerzity v New Yorku.

Před dvěma lety byl osud NYT na vlásku a dokonce se spekulovalo o tom, že deník by mohl dokonce zaniknout a nebo se uvažovalo o tom, že by mohl být jen na internetu. Dne 28. března 2011 zpoplatnil podruhé internetové stránky a začal vydělávat o něco víc, než se očekávalo. Poprvé tak učinil v roce 2005 a po dvou letech od toho ustoupil. Nynější model je sofistikovanější a lidé si už více zvykli za internet platit. Kdo nemá předplacenou tištěnou verzi New York Times, může na webu za měsíc přečíst dvacet článků zdarma. Další přístup už bude jen za peníze. Kdo si naopak tištěnou verzi vlajkového listu New York Times předplatí, bude moci na webu číst neomezeně a žádný další poplatek už po něm společnost nebude chtít. Za neomezený přístup na web NYTimes.com firma vybírá 15 dolarů (asi 260 Kč) měsíčně s tím, že v ceně je i přístup přes aplikaci pro takzvané chytré mobilní telefony. Kdo chce všechno najednou, tedy neomezený přístup k internetové verzi novin, přístup přes chytrý mobilní telefon a k tomu aplikaci pro iPad, platí měsíčně 35 dolarů (asi 610 Kč). Podobně zpoplatil své noviny Financial Times a taky Wall Street Journal. Ve třetím čtvrtletí minulého roku se díky tomuto modelu zvýšily příjmy NYT o devět procent v porovnání s minulým čtvrtletím v předminulém roce. Náklad sice od roku 2007 spadl z jednoho milionu a 40 tisíc na 770 tisíc prodaných výtisků, ale nedělní vydání naopak stouplo na milion 300 tisíc prodaných výtisků. Novinám také hodně pomohl mexický miliardář Carlos Slim, který jim půjčil 250 milionů, celkově prý tyto noviny mají dluh ve výši jedné miliardy dolarů. Její předchůdce Bill Keller, který odešel na volnou nohu, aby mohl vykonávat spisovatelské povolání na plný úvazek, noviny protáhl nejhorším obdobím a na ni čeká je proměnit. Připomeňme ještě, že pan Keller musel překonat i problémy, které po sobě zanechal reportér Jayson Blair v roce 2003, který si reportáže vymýšlel a i s Judith Millerovou, která psala v roce 2004 o tom, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení. Po ní to opakoval celý svět. Ona si tyto informace, které unikaly z vlády, ale bohužel ověřovala u bývalého iránského generála, který je právě dodával i vládě.

Hlavní úkol paní Abramsonové, jak sama říká, je ubránit vysoký standard žurnalistiky proti povrchnosti internetu, i když musí zůstat i na internetu jedničkou. Zároveň, napsala třeba Isabell Hülsenová v newsmagazinu Der Spiegel: "Nová šéfredaktorka musí uklidnit atmosféru v redakci a dodat novinářům sebevědomí, ale musí to učinit tak, aniž by svou tvrdostí jejich sebevědomí poškodila." Její největší předností je podle kolegů to, že umí myslet za roh. První personální kroky nové šéfredaktorky byly pro mnohé ale přesto velmi překvapivé: Z recenzenta restaurací učinila šéfa domácí rubriky, ekonomického redaktora jmenovala vedoucím kanceláře ve Washingtonu, a to krátce před letošním zahájením prezidentské kampaně. Smyslem těchto změn je rozbít zaběhlá klišé, která fungují v každé redakci a s tím ji do této funkce jmenoval asi i vydavatel Arthur Ochs Sulzberger junior. Totiž i ona sama nesplňovala desetiletími zaběhlou praxi, že šéfredaktor musí být muž, který strávil půl života v NYT a půlku té doby z toho ještě jako zahraniční dopisovatel, aby měl velkou zkušenost. Jill Abramsonová z toho nesplňuje ani jednu podmínku.

A podobně zastavit propad nákladu amerického či spíše globálního zpravodajského časopis Newsweek, se podařilo po roce, kdy tento týdeník šéfuje osmapadesátiletá Tina Brownová, o které se někdy hovoří jako o nejznámější americké novinářce. Tento časopis měl ještě v roce 2006 prodaný náklad každý týden 3,13 milionů výtisků, ale v posledních dvou letech již prodával jen něco málo přes jeden a půl milionu exemplářů. Podle posledních zveřejněných údajů v lednu stoupl zisk z inzerce proti lednu roku 2011 o 43 procent, prodejnost ve stáncích už zase stoupá a poprvé od roku 2005 se zvyšuje počet prodloužených abonmá. Tento vzrůstající trend pokračoval po celé první měsíce letošního roku.

Zdá se, že k obratu došlo proto, že se paní Brownová orientovala na ženy, které dříve nikdy moc podobné tituly nekupovaly: zpravodajské časopisy byly výhradní doménou mužů. Tato nová šéfredaktorka zároveň moderuje setkání ženských elit s názvem Women in the World a tuto činnost rovněž napojila na redakci renomovaného týdeníku a začala se i v něm dívat více na globální dění a ekonomiku či politiku ženskýma očima. První úspěch brzy po jejím nástupu zaznamenal portrét Hillary Clintonové. Zároveň k magazínu připojila i své webové stránky The Daily Beast a o co je zájem tam, zpracuje redakce pro časopis. Tento přístup představuje v současné žurnalistice dle expertů úplné nóvum, protože je opačný, než ve většině jiných podobných titulů, které na web dávají to, co se jim nezdá být dost dobré pro tištěný formát. Koncept předešlého šéfredaktora, který vsadil jen na dlouhé a důkladné analýzy zkrachoval. Paní Brownová přebírala titul, který měl ztrátu 30 milionů dolarů.
Sama říká, že se jí to podařilo pouhým instinktem a dodává: "Zcela jsem opustila složité formy úvah a poradců, kteří analyzují trendy a podle toho řídí zpravodajské magazíny. Snažím se díky webu pracovat rychle, instinktivně a z toho mi vychází trochu skeptický, inteligentní a náročný tón. Máme nové krédo: Budeme rychleji chytřejší! A k tomu jsem pozvala celou řadu prominentních autorů, kteří mají vysoké nivó. Samozřejmě, že když jeden týden jsme velmi nároční a přineseme po šestinedělní práci rešeršistů analýzu vládnutí Baracka Obamy a jeho postoje k Íránu, musíme další týden přijít s něčím lehčím. Vždy se dobře prodávají příběhy z vědy a o zdraví. To máme vyzkoušené. Nebo pracujeme s nečekanými spojeními: přineseme příběh Meryl Streepové jako Margaret Thatcherové, ale článek je vlastně o deficitním státním rozpočtu."

Paní Brownová dlouho pracovala jako šéfredaktorka Vanity Fair a proslavila se tím, že umístila na titulní stranu těhotnou Demi Mooreovou. Za dobu svého šéfování zvýšila čtyřnásobně náklad. Později převzala New Yorker, svatý grál americké žurnalistiky. Z něho odešla a založila si zpravodajský internetový portál The Daily Beast, který před víc než rokem spojila s Newsweekem a zdá se, že zase úspěšně!

Zbývá tedy odpovědět na otázku, proč tomu tak je, že bezmála šedesátileté ženy porážejí muže? Zdá se, že hlavně proto, že více používají intuici než zaběhlé postupy a díky tomu mění výrazněji tvář médií než muži. Kanadský novinář Peter Adler, který dlouhodobě sleduje mediální krajinu v severní Americe je ale skeptičtější a napsal mi, že mu paní Abramsonová v NYT připomíná pianistku na Titaniku, která ještě navíc nezná moc noty. A dokládá to tím, že nejodbornější články a analýzy se v poslední době už velmi často nacházejí pouze na webu, což si nová šéfredaktorka nechce přiznat. My můžeme dodat, že na skutečné hodnocení je skutečně brzy, protože zatím může úspěch obou dam způsobovat jen tzv. aha-efekt, tedy zvědavost.