To je věc, o které se doposud nehovoří, ač tato skutečnost je velmi pravděpodobná a je mnohem podstatnější než Rathovo vystoupení před poslanci před hlasováním o jeho zbavení poslanecké imunity dne 5. června 2012, o němž se popsalo spousty papíru.

Mluvčí ústeckého okresního soudu Jan Tichý prohlásil, že "vazba v případě tohoto vazebně stíhaného poslance může trvat nejdéle tři roky, z nichž jeden rok připadá na přípravné řízení a dva roky nařízení před soudem."

Jenže soud má povinnost každé tři měsíce prozkoumávat, jestli je vazba dostatečně odůvodněná, tedy jestli nadále hrozí ovlivňování svědků, pokračování v trestné činnosti nebo útěk za hranice, jako před spravedlností uprchli pánové Krejčíř či Pitr. Záleží tedy výhradně na soudu, jestli dle předložených důkazů uzná, že k ovlivňování svědků už nemůže dojít, protože případ je náležitě vyšetřen a jestli hrozí nebezpečí útěku. Pakliže třeba po půl roce bude případ exhejtmana dr. Ratha vyšetřen, dá se předpokládat, že bude spíše propuštěn z vazby, než aby tam trávil celé tři roky, o kterých hovořil mluvčí ústeckého soudu. V takovém případě, podle našich platných zákonů, bude David Rath navštěvovat až do konce uplynutí svého mandátu Poslaneckou sněmovnu, pokud se nevzdá mandátu, protože si lze těžko představit, že by proces s ním byl dotažen do pravomocného rozsudku v tak krátké době. A nebude tam v takové pozici sám: V Poslanecké sněmovně bude sedět spolu s dalšími nepravomocně odsouzenými poslanci pány Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou, kterému soudce Jan Šott navrhl zákaz výkonu funkce poslance na dobu deseti let.

Zatímco o poslancích Škárkovi a Bártovi po vynesení rozsudku není skoro slyšet, v případě Davida Ratha si lze s velkou pravděpodobností představit, že by svůj mandát dále využíval ne kvůli tomu, aby hájil zájmy svých voličů, k čemuž se zavázal poslaneckým slibem, těm se při svém projevu ani neomluvil a ani neukázal trochu pokory, jak poznamenal i předseda ČSSD v sobotní Mladé frontě Dnes. Voliči ho při jeho pojetí politiky jako hry už zřejmě nezajímají a naopak by přístup do sněmovny využíval jen a jen ve svůj prospěch. A připočteme-li k tomu, že trestní stíhání hrozí i poslanci Otto Chaloupkovi, o jehož vydání žádá policie kvůli podezření z úplatkářství, mohlo by ve sněmovně zasedat čím dál více poslanců trestně stíhaných. Proto by stálo za to otevřít diskusi o tom, jestli by se neměla změnit Ústava.

Právní filozof z univerzity v Cardiffu Jiří Přibáň mi k tomu řekl: "Řešení jsou různá, domnívám se, že by v tomto případě bylo žádoucí článek 25 v Ústavě doplnit o to, že mandát poslance zaniká v případě, že poslanec nebo senátor jsou odsouzeni za úmyslný trestný čin. Dokonce mám své pochyby o tom, že by to mělo být tak snadné na základě rozhodnutí prvoinstančních soudů. Myslím, že o případném zániku mandátu poslanců nebo senátorů by měl rozhodovat speciální soud, jako tomu bylo v případě britského poslance Woolase, kterého takový zvláštní volební soud odsoudil k zániku mandátu a rovněž ho odsoudil k tomu, že nesmí kandidovat v příštích třech letech. A proti rozhodnutí volebního soudu již neexistuje odvolání."

Mezi poslanci panují ale různé názory. Někteří prosazovali původně imunitu jen na projevy ve sněmovně a ne obecnou imunitu. To ale nebylo přijato, a proto to neřeší situaci, kdy je trestně stíhaný poslanec členem sněmovny. A i kdyby byla přijata úprava, o níž se hovoří, že by mandát poslance zanikal pravomocným odsouzením pro úmyslný trestný čin, může to trvat i roky, tedy vlastně celé volební období, a po celou dobu bude někdo, kdo je třeba i nepravomocně odsouzen, poslancem.

Proto lze hovořit o tom, že existují dvě varianty: buď odebrání mandátu regulovat Ústavou, nebo politickou kulturou. Samozřejmě ideální by bylo, kdyby obviněný poslanec hned složit mandát a nemuselo by to být v Ústavě ani ve volebním zákonu, zkrátka platil by princip "prezumpce viny". To by mělo vyplývat z politické kultury, tlaku uveřejného mínění a politické strany, za kterou byl dotyčný do parlamentu zvolen.

Musíme si ale přiznat, že tady to zatím tak nefunguje, jak ukázal i případ dr. Ratha, sociální demokraté ho nedokázali přinutit k tomu, aby složil mandát, naopak se ho někteří začali zastávat a z toho, že ve sněmovně sedí poslanci, kteří jsou nepravomocně odsouzení či je proti nim vedeno trestní stíhání, se stává zvyk a veřejné mínění otupí. Proto by bylo zřejmě dobré, kdyby došlo ke změně Ústavy, které se - jak bylo řečeno v neděli v Otázkách Václava Moravce - ústavní právníci brání, stejně jako nejvyšší státní zástupce dr. Pavel Zeman, který mi řekl, cituji: "Nelze nezmínit zásadu presumpce neviny. Z toho důvodu nemá zřejmě smyslu hledat východisko v právní úpravě, ale spíše ve zlepšování zdejší politické kultury, která by následně podobné situace prakticky vyloučila." Vláda se přesto prý koncem července problémem bude zabývat: zatím ministr Pospíšil připravuje analýzu. Profesor Přibáň se ke změně Ústavy za tohoto stavu rovněž přiklání.

Jak z uvedených úvah vyplývá, problém je v tom, že politická kultura Velké Británie, kde Magna charta libertatum omezovala moc panovníka již od roku 1215, je zásadně jiná než v České republice, kde jsme žili padesát let pod dvěma totalitami, na první republiku jsme zapomněli a demokratický systém se pokoušíme budovat pouze posledních dvaadvacet let. To je také důvod, proč je u nás tolik poslanců trestně stíhaných, zatímco stíhání anglického poslance Woolase bylo výjimkou. Z tohoto rozdílu by zřejmě měla vycházet i změna naší Ústavy. Mělo by k ní dojít ale co nejrychleji, aby v očích veřejnosti Poslanecká sněmovna neztratila zbytek prestiže. Už takhle je povážlivě malá: Připomeňme si, že na zlomu roku ji věřilo podle agentury STEM jen 16 procent dotázaných respondentů.

Psáno pro ČRo 6