O kontrarevoluci průměrnosti aneb Politika bez elit

21. 07. 2012 | 12:32
Přečteno 15568 krát
Rozhovor s právním filozofem Jiřím Přibáněm

Vy, podle toho co jsem četl, vidíte největší ohrožení naší společnosti v kontrarevoluci průměrnosti. Někdy se mi zdá, že to je problém celé naší civilizace, jen u nás to dostává absurdnější formy, vzhledem k tomu, že demokracie v minulém století u nás mohla částečně fungovat sotva třicet let...

Ten termín má dvě roviny. Jednak civilizační rovinu, která představuje dlouhodobý jev. Díky informační společnosti má dnes kontrarevoluce průměrnosti spousty mutací v globální rovině, zatímco druhá rovina se týká specifického českého kontextu. Revoluce je vzedmutí se společnosti pod vedením těch, kteří jsou schopni popsat nesnesitelnost existujícího stavu a neudržitelnost dosavadních společenských poměrů. Proto každá revoluce začíná v okamžiku, kdy někdo přesně popíše bídu současnosti a řekne: Takhle to dál nejde, potřebujeme radikální změnu. Kontrarevoluce je potom vždy odmítnutí a popření takové výjimečné změny ve jménu společenské „normalizace.“ Současný český kontext je potom typický tím, že od konce devadesátých let se naše společnost po revolučním vzedmutí začala normalizovat a vyhledávat normální a zavedené konformní způsoby života, což byla jen první fáze dnešního pocitu všeobecného úpadku, ať politického, intelektuálního nebo v rovině univerzitního vzdělávání

To se ale týká rovněž celé civilizace...

Ano, ale u nás je to navíc spojeno s tím, že se nenaplnila očekávání spojená s výměnou společenských a profesních elit, a naopak se naše společnost napojila na celkový trend západních společností, v němž dochází ke stále většímu rozpětí mezi úzkou vrstvou vědecky a technicky vzdělaných profesionálů a rostoucí obecnou nevzdělaností, jak ji popisuje například rakouský filozof Konrad Liessmann. A to se děje za situace, kdy vědecké objevy a technologie překonávají naši fantazii...

...na což člověk není připravený...

...nejen člověk, celá civilizace na to není připravená. V Česku se toto překvapení prožívá navíc v úzké spojitosti s ostatními společenskými změnami. Ale důsledek je podobný, totiž že se stále více rozevírají nůžky mezi vzdělanostní excelencí a průměrným vzděláním. Tady je situace zvláštní tím, že se čekalo, že vzdělanostní elity budou lépe zaplacené, budou mít lepší přístup k materiálním statkům a budou se moci aktivně podílet na ekonomickém životě, na správě, na vzdělanosti, což se zcela nepovedlo. Dodnes jsme nebezpečně blízko postkomunistickému modelu, v němž se vzdělanostní vrstvy nechávají v chudobě, protože se očekává, že se nějak o sebe vždycky postarají. To je i případ Ruska, kde jsou vědečtí pracovníci hrozně mizerně zaplacení, s výjimkou těch, co pracují pro armádu a bezpečnost. Zajímavé je, že například v Číně jsou naproti tomu vědci slušně zaplacení. Není to tak jako ve Spojených státech, ale je zřejmé, že Čína si své vzdělané vrstvy váží. U nás doposud chybí vědomí, že odborně vzdělané profesionály je třeba ve veřejné sféře také náležitě odměňovat, a proto v ní snadno může probíhat ona kontrarevoluce průměrnosti. Na rozhodující místa se často dostávají průměrní lidé, dokonce bych řekl ti nejprůměrnější z průměrných.

Absurdní ovšem je, že tohle se děje pod hesly: chraňme si národní zájmy. Přece péče o vzdělanost by měla být jedním z hlavních národních zájmů...

Nadvláda průměrnosti vždy signalizuje obecnější krizi. Všimněme si například, v jaké krizi se ocitla idea demokratické státnosti a co vše se dá dnes označit za státní nebo národní zájmy. Moderní dějiny Evropy od XVII. staletí představují postupný růst národních států a s nimi i válek vedených ve jménu národa. Ve XX. století se pak plně projevila krize národních států. Proto otázka po druhé světové válce stála jasně: Buď se vrátíme k národnímu státu a budeme dále bojovat ve jménu etnických zájmů a na obranu etnické identity, nebo se pokusíme vytvořit společnou evropskou kulturu na principu demokratického vládnutí a obecného respektu k občanským právům a svobodám. Zajímavé je, že my dnes prožíváme krizi právě toho nového ideálu, kterým měla být evropská politická kultura. A to teď vůbec nespojuji evropskou kulturu s mnohem užším a původně administrativně ekonomickým projektem evropské integrace. I současná Evropská unie je především organizace založená na zvláštních formách ekonomické, administrativní a právní racionality. Evropská politická kultura však znamená hledání toho, co nás spojuj, jako jsou například ideály demokracie, tolerance a občanských a politických svobod. A najednou se zdá, že tato evropská kultura, s kterou přišly vládnoucí elity v západoevropských zemích po roce 1945, oslovuje stále méně lidí. Dnes je krize ideje demokratického státu ohrožovaná nikoliv ze strany EU, ale především z globálně fungujícího ekonomického systému, jehož logika dnes naprosto dominuje nad veškerým politickým rozhodováním. Globální ekonomika si vytvořila svoje instituce, kterým organizace demokratického státu jenom překážela. Jak říkal již v 80. letech minulého století americký sociolog Daniel Bell, stát se stal příliš malý pro řešení velkých (globálních) problémů, a příliš velký pro řešení malých (lokálních) problémů. Krize státnosti je důsledkem globalizačních trendů. Národní stát se pochopitelně musí některých starých funkcí vzdát a ty nové si teprve hledá. Ale je znepokojivé sledovat, jak se v důsledku krize demokratické státnosti objevuje retronacionalistická politika, která jakoby chtěla vrátit do hry ideu etnického národního státu z XIX. století.

To je ale zvláště u nás logické, protože v zemích severozápadní Evropy byl nejdřív stát a pak se utvářel národ, u nás tomu bylo opačně. My jsme vytvořili národ, obrodili ho a pak si teprve hledali stát. Nejprve jsme byli Češi a pak jsme vytvořili umělou ideu československého národa...

Ale zajímavé je, že u nás myšlenka národní nikdy nestála na rasové myšlence krve, ale spíš na historickoprávní myšlence půdy a jazyka. Je přece pozoruhodné, jak se německé rodiny učily češtině a v příštích generacích se stávaly rodinami českými, a naopak. Ten kvas moderního českého nacionalismu je zajímavý a velice rozmanitý...

... ale v jazyce jsme se mu vyhnuli: pro Bohemii jsme nenašli v češtině ekvivalent. Slova Bohemia a Čechy nejsou identická. Ein Böhme byl stejně Čech, Rakušan, Němec jako Moravan.

To je klasický rozdíl mezi teritoriálním a jazykovým nacionalismem, kterým se kriticky zabýval například Bolzano. Každý jazyk současně spojuje i rozděluje. Každé politické společenství musí mít společný slovník a jazyk, kterým se politicky jeho příslušníci domlouvají a přou, ale tento jazyk je současně odděluje od jiných společenství – oněch „barbarů“, kterým se nerozumí, nebo kteří jsou „němí“, tedy Němci. Stačí se jen podívat na nekonečné debaty o oficiálních jazycích EU, abychom viděli, jak citlivým politickým problémem zůstává jazyk a jakým zdrojem národního šovinismu je například ve Francii. Nezapomínejme však, že historicky byl nacionalismus emancipační, když mluvíme třeba o republikánském nacionalismu, a původně navazoval na univerzální ideje humanismu, což má u nás tradici od Havlíčka až po Masaryka.

Masaryk evidentně ale zase navazoval na již zmiňovaného Bernarda Bolzana, který na rozdíl od von Herdera, který nedefinoval národ jako společenství svázané krví, půdou a jazykem, naopak národ definoval jako společenství, které je svázáno ideou...


Ano. Bolzano přišel s touto představou, kterou například Patočka považoval za promarněnou národní šanci a naše „národní dilema“. Zajímavé je, že se k Masarykovi sice dnešní politické reprezentace hlásí jako k symbolu, ale jeho ideály a způsob politické práce v české politice nenajdeme. Když například psal o otázce sociální, velmi dobře si uvědomoval, že pro moderní demokracii v Evropě je téma rovnosti životních šancí a sociální spravedlnosti zcela klíčové. Velmi dobře také věděl, že nelze snadno převzít ústavní model například ze Spojených států nebo z Francie, ale je třeba vycházet i z vlastních zkušeností a tradic. Myšlenka demokracie nespočívá jen v mechanickém fungování státu, ale musí současně fungovat jako určitá tradice. Masaryk by v této souvislosti nejspíš hovořil o humanismu a mravnosti, což však neznamená nějaký politický moralismus nebo morální fundamentalismus. Chápání demokracie a občanských práv i svobod jako zvláštní politické tradice, kterou je třeba pěstovat v každodenní politické práci, se vytratilo nejen v Česku, ale i jinde v Evropě. Stačí se podívat na dnešní Německo, o němž byla většina Evropanů přesvědčena, že má jeden z nejstabilnějších politických systémů. Němci si také prostřednictvím ideje evropanství dosud řešili vztah ke svým děsivým národním dějinám a s oblibou zdůrazňovali, že jsou především Evropané a teprve potom Němci. Když ovšem vidíte, jakou vlnu nacionalismu vyvolala krize eurozóny právě v Německu a jak najednou Němci nerozumí tomu, co by pro ně evropanství mělo znamenat, můžete se přesvědčit, jak je ona demokratická tradice vlastně slabá v Německu i jinde na evropském kontinentu. Velmi pravděpodobný rozpad eurozóny může nastartovat nejen ekonomickou, ale mnohem horší politickou krizi nevídaných rozměrů, a proto si ho nepřejí ani ti největší britští euroskeptici a podceňovat ho mohou jen naprostí diletanti a extrémisté.

Ale i to je logický důsledek toho, že od konce druhé světové války se sami Němci sebe báli a přestali myslet v širších kontextech. Navíc z toho profitovali, dlouho si nemuseli platit velkou armádu, nezúčastňovali se žádných vojenských misí atd.

Vzpomeňme na Ortegovu slavnou knihu Vzpoura davů, ve které tento španělský filozof navázal na některé myšlenky tzv. sociologie davu XIX. Století a dav spojoval se zprůměrněním, ovladatelností a nadvládou statistiky nad originalitou. Po válce také vyšla opomíjená studie Davida Riesmana Osamělý dav, která ukazuje, že dav není nějaké uskupení, které se srocuje na náměstí a přivede k moci tyrana nebo demagoga, ale že dnešní dav sedí doma u obrazovek a nechá se vnějšně kontrolovat a orientuje se podle módních trendů a obecného masmediálního vkusu ...

...či dnes u počítačů a vytváří sociální sítě...

Přesně. V informační společnosti je sice možné získat spousty originálních informací, ale masa se vytváří jen pomocí několika velmi redukovaných vzorců chování, na nichž nakonec i ona informační společnost a elektronicky sdílené sociální sítě fungují.

A to využívá bohužel i politika, která se snaží oslovovat co nejvíce lidí, stejně jako média, a proto tyto redukované vzorce chování přebírají. Politika kvůli voličům, média kvůli byznysu...Nebo jak říkají Němci Macht und Markt deformují demokracii podobně.

Kritická teorie se snaží tento vývoj post-industriální společnosti popisovat jako nástup „kulturního průmyslu“ nebo příchod „jednorozměrného člověka“, tedy jako společenský totalitarismus, který funguje pod maskou demokratické politiky. Základní omyl kritické teorie ovšem není ani tak její elitářství, které například u Adorna přechází do kulturního a intelektuálního snobismu, ale spíš to, že vytvářejí, jak trefně poznamenává německý filozof Peter Sloterdijk, společenství „bratrů a sester poškozeného světa“, které trpí nezřízenou touhou napravovat svět. A tak zatímco většina kritických filozofů vychází z předsudku, že přítomnost je vždy patologická, a proto je třeba ji změnit, abychom si uchovali naději pro budoucnost, mnozí sociologové ukazují, že ovládají-li společnost moderní technologie, osamělý dav elity již vůbec nepotřebuje a že se i elity začínají chovat jako dav. Už neplatí stará představa o tom, že existují vůdci, elity a pak jsou davy. Naše společnost je ve stavu, kdy existují davy bez vůdců.

A nemáte strach z těch důsledků: Jakmile se vláda chová stejně jako dav, znamená to, že ztratila odpovědnost za stát a soustřeďuje se jen na vlastní prospěch, což poslední kauzy jen potvrzují...

Hlavní problém spočívá v tom, že demokraticky zvolené vlády si neuvědomují, jakou mají moc, ale i odpovědnost. Ani jim nedochází, že by se již z titulu svého úřadu měly chovat odpovědně a vládnout s vědomím, že jejich mocenská rozhodnutí mají obecnou povahu, a proto na nich závisí život celé politické obce nejen dnes, ale i zítra nebo pozítří. V českých podmínkách to potom vypadá tak, jako kdybychom přešli z totalitního extrému, v němž politika rozhodovala o veškerém společenském dění, do post-totalitně neoliberálního extrému, v němž politika nemá rozhodovat o ničem. V takové situaci je třeba obnovit tradici politického liberalismu, v němž je třeba mít neustále na paměti hranici mezi tím, co politická moc řešit musí, jako například ochranu ústavních práv nebo sociální spravedlnost včetně vytváření toho, co například Ralf Dahrendorf označoval jako „životní šance“, a co naopak již politická moc regulovat nesmí, jako například svobodu projevu nebo vyznání. Důsledkem rozostřední těchto hranic jsou potom všelijaké neologismy a slovní spojení, jako například Crouchův pojem „post-demokracie“, Giddensova „politika života“, Beckova „subpolitika“, ale v kritickém smyslu i Zakarijova „neliberální demokracie“. Jako kdyby se z demokratické vlády (government) mělo stát jen administrativní vládnutí (governance), v němž se už nejedná o politiku sporu, ale dohledu nad sociálním životem a rozdělováním zdrojů. Dnes jsme svědky toho, že taková představa politiky vede jen k posilování moci oněch průměrných manažerů moci a jejich korupci. I dnešní problémy české politiky jsou součástí tohoto obecného trendu depolitizace, která v současnosti nejvíc ohrožuje demokratické společnosti. Umění politiky totiž spočívá v neustálém procesu politizace a depolitizace a tedy ve schopnosti rozpoznat, co jako politik řešit musím, a do čeho už naopak zasahovat nesmím, a tato schopnost se dnes podle mě vytratila.

Pokračování v pondělí: Kritická doba bez kritické teorie aneb O vládě totálních diletantů

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy