Druhá část rozhovoru s právním filozofem Jiřím Přibáněm. První naleznete zde.

Minule jsme říkali, že naše společnost je ve stavu, kdy existují davy bez vůdců. To dokazuje i slovník politiků, kteří jsou schopní do veřejného prostoru pouštět neuvěřitelné hlouposti, jak zvláště v Čechách jsme denně svědky. Nemyslíte si, že tím politici dnešní marasmus ještě prohlubují?

Připomeňme si slavný Ortegův výrok: „Být levicový stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem – oba tyto způsoby jsou ve skutečnosti formami mravního ochrnutí“. On rovněž tvrdil, že kritika je všeobecně v úpadku, protože smyslem politiky se stalo zatemňovat skutečnost. A jakmile se to politice podaří, všechny kočky jsou černé a už se dá těžko rozlišovat a vést o politických tématech rozumné diskuze a spory. Jestliže se jako u nás podaří jedné soukromé bezpečnostní agentuře vyvolat atmosféru, ve které se věří, že vše je zkorumpované, nelze se bavit o politice, ale jen o jejím konci. Zůstaneme-li u Ortegovy metafory zatemňování, základní otázka zní: Evropa se ocitla v pološeru a teď jde o to, jestli z toho bude úsvit, nebo jestli se začne ještě více smrákat.

Když to zjednoduším: náš úkol je vidět evropskou krizi jako šanci...

...jak se nově politicky zorganizovat. Je evidentní, že nelze oprašovat národní státy a obhajovat tragické pojetí státní suverenity ve smyslu etnické národní suverenity, ale naopak začít chápat i existující model suverenity ústavnědemokratického státu jako možnost, jak prosazovat ideály, které jsou vždy spojené s ekonomickou prosperitou, se vzájemnou solidaritou minimálně na evropské úrovni. V důsledku jde o to, obnovit důvěru v politiku a politiky na místní, národní i nadnárodní úrovni ...

...a ve státní instituce, vždyť si vezměme, že vládě a parlamentu v červnu 2012 důvěřuje v České republice podle STEM jen 16 procent obyvatelstva...

...já bych dodal i v nadstátní evropské instituce. Vždyť tady se vytvořila falešná představa, že v Bruselu jsou akorát líní a zkorumpovaní úředníci jako na magistrátě v Praze. To je samozřejmě nesmysl.

Když jsme spolu hovořili minule, řekl jste, jestli nějaká naděje existuje, tak pouze ve velkých stranách. Myslíte si to i dneska, v létě roku 2012, po aférách se sociálnědemokratickým Rathem a letadly CASA, za kterými stáli zřejmě lidé jako jsou paní Parkanová a pan Barták, tedy osoby z pravé části politického spektra?

To jsem říkal proto, že jsem věřil, že se tam spíš najdou lidé, kteří nebudou mít zájem převádět veřejný zájem na soukromý zájem. Že naopak budou hájit ideu politična a ideu státu. Je pravda, že leckdo může tento můj názor považovat za příliš optimistický, protože v Česku se vždy všechno předem popisuje tak, aby to vypadalo beznadějně. Ale ten názor je logický, protože český volič mohl po volbách 2010 definitivně pochopit, že slušnost je předpoklad pro politiku, ale nevystačíme s ní na politický program, a že za maskou morálně žádaného boje proti korupci se ve skutečnosti může skrývat nebezpečný populismus a mnohem nebezpečnější korupční praktiky. Řešením tak není v morálním pobouření zakládat další a další strany, ale naopak vytvořit tlak na zavedené levicové a pravicové strany a jejich aparáty, které koneckonců budou muset nějakým způsobem na takový veřejný tlak reagovat, aby si udržely voličskou podporu a tím i politickou moc. Jen tak lze do budoucna zabránit i pokusům o zneužití policie a kriminalizaci nepohodlných osob, jako například vojenského letce Daňhela, který poukázal na nevýhodnost nákupu letadel CASA. Protože v demokracii nelze dělat politiku bez politických stran, prosazení politična v těchto stranách je jediný rozumný model, který je třeba prosazovat. Pokud se tu nevytvoří silné veřejné mínění, nemáme šanci.

A jak by se mělo vytvořit? V Česku přece není žádná dlouhodobá tradice, která předpokládá fungující prestižní analytická a veřejnoprávní média a existenci skutečné opozice. Od opoziční smlouvy tu ani ta druhá noha demokracie nefunguje, a to již bezmála patnáct let...

Vzpomeňme si na athénskou demokracii: tu udržela při životě rétorika. Ta byla tou životodárnou silou. Náš problém je, že vládu jsme předali manažerům a když se manažeři snaží filozofovat a napodobují agoru, tak je to parodie, protože jejich jazyk je uvadlý a upadlý. To, co předvádějí, je jen diktát prázdných manažerských floskulí. A tenhle pseudojazyk se pomalu začíná prosazovat nejen v politice, ale i na univerzitách: všechna výzkumná centra mají mít svůj byznysplán. Velice mě potěšili kolegové z jednoho výzkumného centra v Sydney, když po nich chtěli byznysplán, tak na rektorát napsali, že oni mají zprostředkovávat ideje a ne se starat o peníze. A dodali, že jistě existují lidé, kteří jsou schopní z veškeré lidské činnosti udělat byznys, ale že to není smyslem jejich centra, a proto poděkovali a centrum rozpustili. Tito vědci řekli jasně: Pokud s námi budete hovořit takovým jazykem, my končíme. A to je podstatné sdělení: My bychom se měli bouřit proti diktátu politických a ekonomických manažerů. Je třeba, abychom s nimi přestali mluvit jejich jazykem, v němž je možné vše převést na audit a úspory. Úkolem skutečných elit je vymést z veřejného prostoru diktaturu jazyka ekonomů.

V podstatě, pokud se nemýlím, voláte po tom, aby se do veřejného prostoru vrátila kultura, která přestavuje vždy druhou půlku naší existence...

A zároveň je třeba si uvědomit, že kultura není otázkou předpolitickou. Kultura je přeci souhrn konvencí, které pěstujeme mezi sebou navzájem a pomocí kterých se mezi sebou dorozumíváme. Kultura je mnohem konvenčnější záležitost, než si mysleli romantici. Kultura není mystika, ale domluva. O tom nejvíc svědčí Spojené státy, které byly budovány tak, že každá osada byla organizována na demokratických principech až po stát, jak to připomínal po svém návratu z USA Alexis de Tocqueville. A zároveň tu každá svoboda vždy znamenala možnost seberealizace a tím i možnost toho, aby se talent a výjimečné schopnosti uplatnily i v rámci obce. A tím se dostáváme k tomuu, čím jsme začali: naše společnost přestává být demokratická a svobodná, protože v ní vládne diktát průměrnosti. Současná společnost nutí lidi mnohem víc k tomu, aby se přizpůsobovali, než aby vynikali. Někteří si dokonce demokracii představují jako průměrnost a všechny problémy politiky by nejraději převedli do statistických čísel. Jsme v pasti, v níž si všichni o sobě myslí, že jsou originální, ale ve skutečnosti se všichni snaží podobat všem, přesně podle bonmotu „Proč musíš být nekonformní jako všichni ostatní?!“. To je hlavní paradox moderní demokratické kultury, která současně dokáže otevírat prostor pro osobní seberealizaci i srážet do propasti průměrnosti.

Myslíte si vážně, že současná naše unavená a znechucená společnost je schopná vyvinout dostatečný tlak na politiky, aby se něco změnilo? Zatím to vypadá opačně: politici po vydání pana Ratha a paní Parkanové se semkli a každé změny se bojí. Jmenovali ministrem spravedlnosti dr.Blažka, nechtějí na vrchní státní zastupitelství dr.Bradáčovou, nejraději by se zbavili nejvyššího státní zástupce dr.Zemana i policejního prezidenta Lessyho a letce Daňhela vyhodili z armády kvůli tomu, že ukázal na manipulaci v případě nákupu letadel CASA, za pomocí šéfa vojenské rozvědky Ondreje Páleníka...

Když ministr spravedlnosti s právnickým titulem veřejně řekne, že na post vrchního státního zástupce nechá vypsat veřejný konkurz, přestože mu zákon jednoznačně dává pravomoc jmenovat vrchní státní zástupce „na návrh nejvyššího státního zástupce“, už nemůžeme hovořit ani o kontrarevoluci průměrnosti, ale spíš o vládě totálních diletantů, kteří „nevědí, co činí“. O to víc je třeba potom se ptát, z jakého titulu je předseda vlády navrhnul a prezident jmenoval do jejich úřadu. Jejich odbornost to určitě být nemůže, a tak lze jen spekulovat o tom, jaký vliv a mocenské pozadí a nekalé úmysly se za personálním složením současné vlády skrývají. Podíváte-li se na osobní a stranické profily některých ministrů, vidíte, že vláda může sebevíc deklarovat boj proti korupci, ale sama je semeništěm těch nejhorších korupčních praktik, v nichž nejde o miliony, jako v kauze Rath, ale o podstatně vyšší částky. A snaha zdiskreditovat soudce, státní zástupce, policisty nebo svědky je přesně ta strategie, jejímž cílem je vyvolat dojem, že zkorumpované je vše, a proto boj proti korupci je vždy už předem nějakou mocenskou zvůlí na objednávku nějakých skupin. Všimněte si, jak už delší dobu někteří politici podezřelí z korupčních praktik tvrdí, že konkrétní kauzy jsou už předem manipulované a jedná se o policejní zvůli. To je velmi promyšlená strategie, jejímž cílem je vytvořit obecný pocit, že každý postup justičních orgánů je jen součástí guerillové války mezi jednotlivými politickými a podnikatelskými klany.

A není tohle všechno, o čem hovoříme, včetně pokusů nového ministra spravedlnosti vypisovat protizákonně konkurzy projevem právě toho diletanství diktatury průměrných, u kterého jsme začali?

Jestliž novinář Dušan Hamšík kdysi výstižně vystihl podstatu charismatu a příčiny popularity Adolfa Hitlera, když ho označil jako „génia průměrnosti“, dnešní politiky bychom spíš mohli označit za „průměrné diletanty“, z nichž mnozí dokonce ani neví, jaké mají pravomoci, a často postrádají elementární profesní etiku a politickou odpovědnost. Nemyslím, že bychom se dnes měli bát nějakých „géniů“, ale škody, které nejen u nás páchají diletanti na politicky odpovědných místech jsou obrovské i proto, že jejich průměrnosti zpravidla využívají vlivné skupiny k oslabování legitimní ústavní moci a posilování svých soukromých zájmů a zisků. Proto je nejhorší korupcí rozklad ústavnědemokratického státu, jaký hrozí ze strany zcela konkrétních politických a podnikatelských klanů, které ovlivňují činnost a celkové fungování české vlády.