Čas změn, jak někdy říkají sociologové, je dějinný moment, kdy současně kulminuje profesní kuráž s občanskou kuráží a skoro nikdy nemá dlouhé trvání. Zdá se ale, že k takové paralelní kulminaci u nás dochází díky tomu, že se na rozhodující místa ve státním zastupitelství dostává nová generace, viz Bradáčová, Zeman nebo Mečl a zřejmě někde i v justici, viz Cepl. ml., Šott, paní Elsnicová či soudce Mana a i u policie. Tato generace nemá již nic společného nejen s komunistickou érou, ale ani s postkomunistickou periodou a má navíc často zkušenost ze zahraničí a ráda by si zachovala osobní integritu, v níž kromě vzdělání a péče o zdraví své a celé rodiny, vidí nejvyšší lidské hodnoty.

Zároveň společnost, která po roce 1989 byla ochotná v euforii z nastávajících změn se přizpůsobit ledasjakým novinkám za cenu zvyšování životní úrovně, byla jako v celé Evropě postižena v roce 2008 krizí. Současně dostala a denně dostává řady konkrétních informací o tom, jak politici, kteří lidem ordinují každý měsíc nová a nová úsporná opatření, bezostyšně odvádějí státní peníze do stranických kas, vlastních kapes či na různé spřízněné firmy často sídlící v zahraničí nebo si je odnáší v krabici od vína domů, viz kauzy Rath, letadla Casa, Dopravní podnik hlavního města Prahy, Obecní dům, pan Řebíček atd.

Teď jde o to, řečeno s velkou mírou nadsázky, jestli dopadneme jako v XVIII. století, které bývá označováno v dějinách Evropy za epochu absolutismu, uzavírajícího s osvícenstvím pod tlakem celé řady okolností manželství z rozumu, a proto se této epoše někdy říká osvícený absolutismus. Ale už v této době nelze říci o všech monarchiích, že byly absolutistické: v Aglii bylo možné se proti rozsudku krále odvolat k soudu již od Magny Charty v roce 1215 a po tzv. Slavné revoluci v roce 1688 už panovník Filip Oranžský nevládl lidem, ale vládl s lidem: jeho pravomoci byly omezeny parlamentem. Většina panovníků, včetně těch našich, ale ignorovala dělbu moci mezi moc zákonodárnou, výkonnou a soudní.

Osvícenství díky důrazu na racionální myšlení, logiku a humanismus, vedlo k poznání, že pouze společenské povznesení tříd a vrstev, vytvářejících hmotné a kulturní hodnoty, může zabránit všeobecnému regresu a zejména úpadku mocenského postavení státu. V té době se taky zrodilo slovo odpovědnost a odpovědná vláda, která má odpovídat na všechny otázky občanů. Reformace přinesla již v XVII. století možnost kritického myšlení v západní Evropě, především v Anglii a ve Francii, zatímco naopak protireformace v Čechách život vrátila zpět: vyžadovala nekritickou zbožnost. Na filozofických fakultách byla zavedena výuka tzv. náboženské vědy, v Olomouci byla zrušena univerzita a stalo se z ní lyceum a dvorským dekretem z roku 1777 se výrazně redukoval počet gymnázií. Tehdy jsme se - zjednodušeně řečeno - vzdálili staré Evropě.
Dnes, zdá se, stojíme na podobném rozhraní: buď budeme respektovat od osvícenectví zavedenou dělbu moci, která se ještě v minulém století rozšířila o čtvrtou mocnost mediální, která spolu s mocí soudní má kontrolovat zbylé mocnosti, a to nezávisle na moci výkonné, nebo naopak se opět přikloníme ke starým pořádkům a zbožníme moc výkonnou, která hlavně díky de facto nefungující opozici od období tzv. opoziční smlouvy v letech 1998 až 2002, si bude moci s námi dělat opět co chce, protože bude ovládat justici i některá média jako za předešlých dvou totalit: hnědé a rudé. Lidé se nebudou rozhodovat podle svých představ, ale podle citů, které se zakládají na předsudcích vnucených vládnoucí ideologií.

Vlastně spor o nezávislé fungování státních zastupitelství, který byl mediálně bohužel personifikován příliš levně sporem o paní Lenku Bradáčovou, je sporem zástupným. Hlavní problém nastartování možné větší nezávislosti státních zástupců představuje nový zákon o státních zastupitelstvích, který má teď na stole nový ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Pokud média a občané z přijetí tohoto zákona, tak jak ho připravil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman a jeho lidé, dokáží učinit politický problém, bude to první důležitý krok do časů skutečných změn, který náš stát může posílit. To by v důsledku ale znamenalo, že zvítězí státní zájem nad národním zájmem, což je jen líbivé heslo, za kterým se skrývají zájmy malých českých loveckých družin a politických stran, které se na tom zcela bezskrupulózně chtějí přiživit a kterým na osudu státu vůbec nezáleží. Americký komentátor Erik Best se dokonce domnívá, že chtějí z naší republiky vyhnat zahraniční investory.

Jestliže ale zvítězí strach postkomunistických struktur ze změn a bude se zvyšovat jejich agresivita, tedy již zmíněných loveckých družin, bude se náš stát dále oslabovat a my jako národ, s kterým se naši politici tak často ohánějí, se budeme zbezvýznamňovat. Proměníme se v bojiště cizích a skupinových zájmů, jako tomu bylo prakticky skoro celé XVIII. století. A protireformace trvala v českých zemích rovněž skoro celé století: až do tolerančního patentu v roce 1781, stejně jako po Francouzské revoluci bylo v českých zemích vydáno nařízení o předběžné cenzuře, které po josefínské oblevě vše vrátilo zpět. Připomeňme, že v Anglii byla zrušena cenzura už v roce 1695, tedy už tam neexistovala po celé XVIII. století.

Psáno pro ČRo 6