To je heslo, které kdosi napsal vápnem na sklo budovy Akademie umění v Berlíně. Z jednotlivých písmen stéká barva a dva zvědavci se snaží skrz sklo zahlédnout cosi uvnitř: nejspíš obraz evropských trosek.

Tuto fotografii uveřejnil analytický týdeník Die Zeit, jediný časopis, kterému v posledních letech stoupl náklad, i když jeho texty jsou velice náročné. V posledních měsících se soustavně věnuje kritice německé politiky vůči Evropské unii a vyčítá zejména paní kancléřce Angele Merkelové, že její přístup, který nazývá buď, a nebo, představuje falešnou cestu. Z osobních setkání s novináři a právníky z Německa se mi zdá, že postoj tohoto listu dost výstižně vystihuje náladu mezi akademickou obcí v Německu.

Jeden z posledních článků na toto téma začíná připomenutím dopisu z podzimu roku 1787, kdy byla podepsána americká Ústava. Tehdy Benjamin Franklin, jeden z otců zakladatelů, poslal z Filadelfie kopii tohoto dokumentu svému příteli do Paříže s dopisem, v kterém mu radil, že podobně by se měla zachovat i Evropa a z toho velkého počtu malých republik, království a knížectví vytvořit společnou republiku.

Článek připomíná, že po skončení tragických událostí v minulém století se o něco podobného sice Evropa pokouší, ale zároveň se ukazuje, jak po zřízení společné měny je Evropa snadno zranitelná a zřejmě proto si na radu pana Franklina lidé v Evropě zase vzpomněli a zažívá jisté obrození.

V Německu se nyní, kdy se v Bruselu pracuje na plánech sjednocení, hovoří o referendu, které by mělo takový budoucí krok legitimizovat. A z nejvyšších politických pater je stále častěji slyšet, že Evropa nemá jinou možnost: Buď se rozpadne, nebo sjednotí.

Novináři a intelektuálové se v této souvislosti ptají: Skutečně neexistuje žádná alternativa k těmto dvěma možnostem?

A tato otázka samozřejmě vyvolává celou řadu dalších otázek, například:
Jak by fungovala demokracie v takovém megastátě? Co si máme myslet o financování jednotlivých zemí, když ani současný německý spolkový model není úspěšný? Jak může být pevný a důvěryhodný stát, který je konstruován pod tlakem finančních trhů? A co tomu říkají panovníci?

Ale co když existují i jiné možnosti, ptají se čím dál častěji intelektuálové, kteří do těchto novin píší? Co když se euro stabilizuje bez nějakých Spojených států evropských? A neexistuje mezi velkým skokem a příměřím ještě nějaká třetí cesta, která je méně náročná? Něco jako Evropa light, která se liší od amerického modelu?

Intelektuálové rozebírají rozdíly i to, co je všem evropským zemím, které mají euro, společné a docházejí k závěru, že zatímco dříve posílaly severní státy na jih peníze, dnes jim odmítají peníze půjčovat a právě v tomto způsobu chování vidí Die Zeit jádro současné krize eurozóny. Jinými slovy se dle autorů zdá, že hořká zkušenost, která vyplývá z posledních měsíců krize, zní: Problém eura je skutečně z velké části způsoben už konstrukcí, tedy tím, jako euro vzniklo. Jinými slovy je-li problém v euru, pak je euro také řešením. Z toho autoři usuzují, že fungující brzda dalšího zadlužování by měla být účinnější než společný stát, tedy Spojené státy evropské. A dodávají: historie měnové unie je přece historií nedodržování smluv. Doposud neexistuje žádná garance, která by státy donutila, aby dodržovaly domluvená pravidla.

Variant, jak krizi řešit, aniž by se musela Evropa sjednotit, předkládají intelektuálové celou řadu a shodují se ale všichni v jednom: Z krize je třeba se poučit a krizovou politiku vzít jako princip nové Evropy a výjimky brát jako pravidlo. Jinými slovy: Ze skutečnosti, že Evropa k řešení krize zřejmě potřebuje společné ručení za dluhy, ještě nevyplývá, že za všechny dluhy by měli nepřetržitě ručit všichni. Proto je docela možné, že v budoucnu bude zapotřebí současně v něčem více Evropy a v něčem mnohem méně Evropy: Více v boji s krizí a méně po krizi.

Ale abych se vrátil k úvodní citaci z Benjamina Franklina: Úryvek z dopisu je formálně sice v konstrukci článku zajímavý, ale stačí se začíst do dějin Spojených států, aby si člověk připomněl, jak dlouho boj za sjednocení trval a jak byl bolestný a to přitom, v porovnání s Evropou, neměla Amerika za sebou dlouhou historii a obývalo ji tehdy jen pár milionu lidí. I z toho bychom si měli vzít poučení.

Psáno pro ČRo 6