Jedna z možných odpovědí na tuto otázku zní: Protože nevíme, co je Česká republika či Česko. To je sice obludné zjištění, ale je nabíledni, že zevrubná diskuse o české státnosti u nás od roku 1989 neproběhla, nepočítáme-li nesmělé pokusy Václava Havla, takže nejen politici, ale i občané nevědí, proč Česká republika existuje a na jakých základech by měla stát. A to je také důvod, proč ke státu mají občané tak vlažný nebo někdy skoro nijaký vztah. A totéž platí o Dopravním podniku hlavního města Prahy, o veřejnoprávní televizi nebo Národním divadle či státním zastupitelství, s kterým máme v poslední době potíže nebo s kterým jsou spojené skandály.

Jakmile není jasně a srozumitelně definovaná česká státnost, úkoly DPP či veřejnoprávnost nebo náplň veřejné služby, důvod existence Národního divadla nebo nemáme-li řádný zákon o státním zastupitelství a začne se hovořit pouze o tom, že vrchní státní zástupce je manažer, jak řekl nový ministr, vše sklouzne pouze k úvahám o auditu, úsporách, byznys plánech, efektivitě a marketingu a jsme v pasti, protože za tato slova se schová jakýkoliv nesmysl. Výsledek, budeme-li jmenovat namátkou: cena tunelu Blanka se kvůli tomu mohla prodražit zřejmě o 10 miliard, na IZIPU, tedy elektronických zdravotních knížkách, jsme prodělali asi dvě miliardy, na Opencard zřejmě miliardu a Vrchní státní zastupitelství v Praze mohlo pracovat za pánů Rampuly a Grygárka proti státnímu zájmu a zamezit vyšetřování důležitých kauz jako byly mimo jiné Severočeská uhelná, gripeny a pandury, kvůli kterým jsme přišli o ještě více miliard, a tak bychom mohli pokračovat.

Vrátím-li se k tomu, co mi je z výčtu problémových institucí nejbližší, a to jsou média, je sice evidentně dobře, když generální ředitel Petr Dvořák v sobotních Lidových novinách prohlásí, že z Úspor budeme dělat nové pořady, ale současně by měla proběhnout debata o náplni veřejné služby, aby politici i občané věděli, proč něco takového v moderní demokracii existuje a jaká je náplň takových institucí. Obecné konstatování pana ředitele, že se "zaměřují na pořady, které by měly mít určitý kvalitativní přesah," je příliš obecné a mohlo by se obrátit proti němu, pokud nebude blíže specifikovaná náplň veřejné služby, jako se obrátilo proti některým politikům to, že nebyl specifikován státní zájem a oni prosazovali jen stranický zájem, který se mohl dostat dokonce do rozporu se zákony a dnes jsou jejich činy po právu kriminalizovány. Kdyby byla veřejná služba přesněji definovaná, bylo by jasnější jaké nové pořady má Česká televize připravovat a na ředitele by se nedalo tak snadno útočit.

A nejen to, pokud není veřejná služba jako prodloužená ruka veřejného zájmu, tudíž vlastně státního zájmu, jasně definovaná, pak je možné to, o čem v sobotní Mladé frontě Dnes zase hovoří Václav Moravec, cituji: "Pokud propracovaný systém klientelismu a korupce eroduje, tlak se zvyšuje." Václav Moravec hovoří o tlaku na Českou televizi a na něho osobně. Vláda má sice v programu boj s korupcí, ale politici mu vyčítají, jak sám říká, proč se tak často v jeho Otázkách hovoří o korupci. Licoměrnost je nabíledni: Politici surfují na aktuální protikorupční vlně, ale zároveň z toho mezi nimi vzniká panika. Takovým tlakům by se samozřejmě mnohem snáze dalo v České televizi vzdorovat a ředitel by měl v ruce pádné argumenty, kdyby bylo všem zřejmé, že média veřejné služby jakož i všechna ostatní prestižní média mají kromě toho, že informují a baví i ostatní složky výkonné a zákonodárné moci kontrolovat úplně stejně jako justice, jen jinými prostředky.

A podobně je to i s naší státností: Vládnout v moderní ústavní demokracii znamená být si vědom toho, že reprezentuji suverénní lid, a to lze jen prostřednictvím přísného dodržování ústavních norem, které musí vládnout nad vším a nesmí se aktuálně nikdy měnit.

Jakmile tyto vyšší normy a hodnoty, ke kterým se váží, ve společnosti absentují a převládne jazyk manažerů a byznysmenů, vztah mezi věcností a věcí se přestane týkat věci samotné a je určován a rušen kalkulací. Korupce má tím pádem otevřené dveře dokořán. Takový stav degraduje výkonnost a odměňuje podřízenost deformovaným pravidlům. Je tomu tak také proto, že budoucnost přesahující vlastní osobu a jeho mandát ve funkci není už téměř pro nikoho závaznou kategorií.

Naděje na změnu je dnes o něco větší, protože obludnost chování lobbistů a některých politiků, která byla v posledních měsících dostatečně pro občany zdokumentována, ruší základní podmínku fungování takto nemocné společnosti, a tou je výzva k napodobování.