Panu Štěpánu Kotrbovi se podařilo 22. ledna 2013 uspět u Rady Českého rozhlasu se stížností na komentář Adama Drdy, který byl odvysílán po prvním kole prezidentských voleb: rada poslala stížnost k vyjádření řediteli Centra zpravodajství Tomáši Pancířovi, který nechal z archivu text komentáře odstranit a jeho odvysílání označil za pochybení editora a šéfredaktora Rádia Česko.

Problém stížnosti je však v tom, že si z Drdova komentáře Kotrba vybral pouze pasáže, které se týkají kritických a často velmi expresivních slovních spojení. Ta zazněla jak na adresu Miloše Zemana („je vyzpytatelný jen v tom nejhorším“), tak Jany Bobošíkové („legrační figura“) či Přemysla Sobotky („jeho nacionalistická kampaň byla hloupá a naprosto iracionální“). Drda však podobným jazykem hovoří i o Karlu Schwarzenbergovi, když připomíná nejčastější výtky vůči knížeti, že je „cizák, neumí perfektně česky, je pokrývač Kalouska, šlechtický zbohatlík, představitel nejhorší vlády od roku 1948“. Tyto věty však stěžovateli nevadí. V komentáři stojí, že „vyhlídky pro K. S. nejsou bohužel nic moc“. Šanci dává Drda teoreticky K. S. jen tehdy, „pokud se ukáže, že odpor k Zemanovi, tedy vzpomínky na minulost a obava z ruských vazeb, jsou silnější než současná hysterie“.

A v komentáři dál píše, že kampaň na podporu Schwarzenberga mu strašně leze na nervy, počínaje familiérním „karlováním“, jako kdyby její autoři uvěřili, že možný budoucí pan prezident je pankáč z nádražní hospody. Autorům kampaně vytýká, že v druhém kole je neúčinná a tak dále. A konstatujeli Drda v závěru, že Česku hrozí jednobarevný Senát, jednobarevná Sněmovna a k tomu prezident stejné politické orientace, má jistě pravdu.

Problém stížnosti Kotrby je v tom, že autorovi komentáře vyčítá přesně to, čeho se dopouští on ve své stížnosti. Vyváženost - jak podle zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, tak podle Kodexu ČRo - se přitom týká vždy celku vysílaného programu, a ne jednotlivého příspěvku. V kodexu stojí, že „hodnotící soudy jsou vždy subjektivní, a nejsou proto ze své povahy podrobitelné důkazu pravdy“.

Navíc o vyváženosti platí takzvaný Okrentův zákon (Daniel Okrent byl v letech 2002 až 2005 tiskovým ombudsmanem New York Times), podle něhož „snaha dosáhnout v komentáři rovnováhy může vést k nerovnováze, protože někdy je taková i skutečnost“.

Naproti tomu stížnost by si měla všímat kritických poznámek týkajících se všech kandidátů, a nejen jedné skupiny, které je zřejmě nakloněn stěžovatel.
Odpovědnost za tuto kauzu má nejspíš Rada Českého rozhlasu, která s tímto zdůvodněním mohla projednání stížnosti odmítnout.

Rozhlas by měl autory upozornit na něco podstatnějšího: žádný vysílaný text by neměl urážet stoupence některého tábora výroky, že jde o „stupidní předsudky“ či „o lidi, jejichž duchovní obzor nepřesahuje svět Krkonošských pohádek“, které stěžovatel zmiňuje. Veřejnoprávní médium má, jak stojí v zákoně, „posilovat vzájemné porozumění a podporovat soudržnost pluralitní společnosti“.

Na omluvu Adama Drdy lze říci jen jedno: podlehl zjitřené atmosféře, kterou výrazně ovlivňoval svými expresivními výroky právě ten kandidát, kterého se Kotrba zastává.

Psáno pro MF Dnes