Všemohoucí nebe! Chraniž dnes milostivě myšlenky mé i ostříhejž vtipy moje, aby nevzbudily nelibost mocností této země... Amen!

Tuto modlitbu vepsal Jan Neruda do záhlaví snad svého nejznámějšího fejetonu Kam s ním a na něj jsem si vzpomněl, když jsem slíbil, že odedneška každou sobotu budu psát fejetony pro novou stanici Český rozhlas Plus. Vzhledem k tomu, že od té doby, co byl text napsán, uplynulo asi 150 let a já nemám problém jako měl Jan Neruda se starou slámou, ale spíš mám starosti o mocné této země, kteří - když někdo z nich rebeluje - musí ho odměnit, aby už víc nezlobil a nepoložil vládu. Proto jsem po vzoru zakladatele tohoto žánru v Česku nazval svůj dnešní text Kam s nimi.

Nerudův fejeton začíná slovy: "Byl čtenář už někdy ráno na ulici? Já nechci čtenáře urazit, já vím, že čtenář je nóbl a nemá zapotřebí vstávat před devátou - no ale náhoda! A když tedy náhoda ho vyvedla, někdy z domu dřív, zajisté si... povšimnul, že na ulici jsou nejen lidé, nýbrž i věci, jichž tu jindy nevídá... Někdy u domu stojí starý džbán. Někde na pokraji chodníku strátovaná bandaska. Jak tam přišly ty věci? Vyšly si za noci z nestřežených polic a netrefily pak domů?"
Ani já nechci nóbl člověka urazit starostmi o politiky, ale třeba někdo z nich náhodou sledoval média v době rebelie v jedné bývalé větší straně. Dovedu si při trocha fantazie představit, kdyby náhodou se nějakým zázrakem obyčejný člověk dostal ráno do sněmovny, že by čubrněl na drát, jaký frmol tam má premiér a onde ministr financí, jak pobíhají od jednoho vlivného politika k druhému, jako kdyby zapomněli, kde je jejich místo v lavici a shání trafiky pro rebely.

Mají to pánové skoro stejně těžké, jako to měl Jan Neruda se svou služtičkou Ančou, když nevěděli, jak se zbavit slámy ze starého strožoku. Vlastně přiznejme si, že to mají dnešní chudáci politici ještě o něco těžší: Tenkrát měl každý vysloužilý voják, který utrpěl zranění a stal se invalidou, na trafiku nárok a zabývali se tím jen subalterní úředníci. Dnes každý takový případ invalidního politika, který utrpěl ve sněmovně šrám a odešel, představuje namáhavou dřinu pro vrcholné politiky. Rozhodně jim nemáme co závidět. A rebelií stále přibývá. A proto my, patřící mezi dolních deset milionů lidí, můžeme být šťastní, že se o ty chlapíky nemusíme starat. Zvlášť v době, kdy titíž politici pod tlakem zlé Evropské unie ztrácejí další kus suverenity a musí bojovat proti kouření. Dříve o tom rozhodovali sami a hulili kde se dalo jako náš nový prezident. Co by pak trafikanti prodávali? Naši mocní ale zase Evropskou unii přelstili: místo trafik, kde se pomalu nebude smět tabák prodávat a o noviny již taky není tak velký zájem, vysloužilci dostali místa ve správních radách státních podniků, na ty si Evropská unie hned tak nedošlápne.

Všemohoucí vládo, děkuji ti vroucně, že jsi mne před takovou prací milostivě uchránila a Bůh ať je nápomocen při vaší těžké práci. Amen! Tak by mohla znít dnešní závěrečná modlitba, i když: Já jsem je přece nenutil, aby byli politiky. Mohli zůstat lékaři, právníky, úředníky a měli by obyčejné starosti, jako měl Neruda nebo jaké mám já: Kam s ním, třeba se starým televizorem!

Psáno pro Český rozhlas Plus