Zřejmě takhle by se dala při troše zjednodušení charakterizovat osobnost jednoho z mužů pražského jara roku 1968 Čestmíra Císaře, který zemřel v neděli ve věku 93 let. V popředí zájmu tehdy stáli Dubček, Smrkovský a Černík, tedy generální tajemník KSČ, předseda parlamentu a předseda vlády a zpoza této ikonické trojice se tu a tam vynořil i Císař. Sice neuměl skákat z můstku do vody jako Dubček, nebyl lidovým tribunem jako Smrkovský, který dokázal místo řečnického pultu používat i omšelý kufr, ani neměl tvář pragmatického technokrata jako Černík, ale mladé lidi přitahoval nejen svým jménem, ale i artikulací, která signalizovala vyšší kulturu. Po majálesu v roce 1963, kdy studenti dali jasně najevo heslem: Kahuda hude, že nám dobře bude, ale kdy to bude, že ho považují za přijatelnějšího kandidáta na ministra školství než Kahudu, se jím v roce 1963 Císař skutečně stal.

Na druhé straně celý život zůstal věrným komunistou, i když vzhledem ke svému vzdělání: studoval na gymnáziu v Dijonu, uměl tedy dobře francouzsky, a pak chvíli i na Karlově univerzitě historii a sociologii, se vším nemohl souhlasit, a tudíž nebyl nikdy pro nevzdělanou většinu přijatelný: působil ve stranických špičkách cize. Zároveň se ale mezi tuto nejvyšší stranickou hierarchii počítal, jak napsal Zdeněk Mlynář ve svých pamětech, a nedovedl si představit, že by mohl pracovat na místě, kde by bral pod deset tisíc korun. To je přibližně jako dnes sto tisíc korun. I Petr Pithar ve svých vzpomínkách konstatuje, že se po roce 1968 choval Císař žalostně a v těchto dnech se odmítl k jeho osobě jakkoliv veřejně vyjádřit.

Čestmír Císař se narodil 2. ledna 1920 v Hostomicích u Teplic, po studiu ve Francii, z které se vrátil v roce 1939, se přihlásil na vysokou školu a po zavření KU pracoval jako účetí. V roce 1945 vstoupil do komunistické strany a přešel na Krajskou plitickou školu Jana Švermy. V následujícím roce se stal placeným propagandistou ÚV KSČ. V roce 1952, nejspíš v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským, byl suspendován a přeložen na Krajský výbor do Plzně, kde však v roce 1953, když tam vypukly demonstrace po měnové reformě, se podílel na jejich potlačení. Do Prahy se s takto vydobitými ostruhami mohl vrátit v roce 1957 na významnou funkci nejprve zástupce šéfredaktora Rudého práva a pak i šéfredaktora Nové mysli. Připomeňme, že to byla doba, kdy odsudky stranického tisku měly stejnou váhu jako rozsudky soudu. V roce 1963 je dokonce tajemníkem na ÚV pro otázky ideologie a mezinárodních vztahů, ale již v roce 1965 je zase odsunut jako velvyslanec do Rumunska, odkud ho povolal do Prahy až Alexandr Dubček. V té době rovněž kandidoval na prezidenta, ale včas odstoupil z kandidatury, protože sověti tam chtěli mít svého blízkého generála Svobodu. V roce 1970 byl vyloučen z komunistické strany a před listopademm zakládal tzv. Obrodu, v níž se sdružili reformní komunisté. O Císařově kandidatuře na Hrad se uvažovalo krátce i těsně po roce 1989, kdy ho do funkce navrhoval Socialistický svaz mládeže, ale i tehdy odstoupil: uvědomil si, že nemá šanci. Naposled jsme ho mohli vidět na záběrech z oslav zvolení Miloše Zemana v místnostech Jazzové sekce. I takto v kostce sumarizovaný životopis jednoho z komunistických politiků dost zřetelně zrcadlí vládnoucí nenormalitu minulého režimu.

Psáno pro Český rozhlas Plus