I po třiadvaceti letech od listopadu 1989, kdy jsme se připojili ke staré Evropě, je stále česká i slovenská mediální krajina odlišná od mediální krajiny většiny starých evropských zemí. Je tomu tak proto, že na českou a slovenskou žurnalistiku číhá mnohem více pastí, a to jak kvůli jiné tradici, tak i kvůli různým dopadům posledních dvou krizí médií ve staré a střední Evropě.

V této přednášce bych rád upozornil jen na některé důležité aspekty tohoto jiného kontextu a nakonec bych se pokusil odpovědět na otázku: Když už neplatí starý reklamní slogan časopisu Life: Váha slov, šok fotografií, co tento posun činí s naší civilizací?

(Připomeňme si: Média v Evropě vstoupila v roce 2008 již do třetí krize od II. světové války. První proběhla v druhé půlce sedmdesátých let, kdy se reklama přesunula z tištěných médií do televize. Druhou krizi prožila printová média v letech 2001 až 2003, kdy se část inzerce přestěhovala na internet. Třetí krize - způsobená hospodářskou krizí - k nám dorazila v posledním čtvrtletí roku 2008: Podniky šetří na reklamě. Poprvé byla poškozená všechna média, výjimku představují jen specializované finanční noviny Financial Times, Wall Street Journal a na ekonomiku specializované servery a renomovaný Die Zeit. Návštěvnost těchto portálů a prodejnost důležitých ekonomických novin i elitního týdeníku Die Zeit stoupla až o třetinu.)

Historie

Podle posledních studií Rudolfa Stöbera ze Svobodné univerzity v Berlíně nejstarší noviny tištěné na papíře vycházely jednou týdně od roku 1605 ve Strassbourgu (město bylo velkou křižovatkou důležitých obchodních cest, plné skladů) pod názvem Relation (vydavatel Johann Carolus), a od roku 1609 pod názvem Aviso ve Wolfenbüttelu (vydavatel Julius Adolph von Söhne), což je dnes Hamburk a kromě inzerce (přinášely seznamy zboží v městských či přístavních skladech), obsahovaly zprávy, černou kroniku, informace o tom, jak jsou bezpečné cesty, kde se nejvíc přepadá a později i zprávy ze vzdálenějších měst. Nahradily původně tzv. knížecí písaře, kteří posílali zprávy po poslech či poštou. Tiskárny a redakce se začaly zřizovat podél důležitých obchodních cest. Prvními většími místy, kde vycházelo více titulů, byly přístavy v Benátkách, pak v Amsterodamu a o něco později převzal vedení Londýn. V roce 1780 se objevil na trhu Neue Zürcher Zeitung, který lze považovat za prototyp moderního seriózního deníku, předběhl o osm let londýnské noviny The Times.

Podle Elisabeth Eisensteinové z univerzity v Cambridge za rozvojem moderní žurnalistiky i etiky stojí převážně protestantský duch: „Protestantismus byl první hnutí svého druhu, ať už náboženským nebo světským, které využilo tisk ke své propagaci a agitaci proti zavedeným institucím.” Moderní noviny jsou „mardata”, slovo původně aramejské, které přešlo do hebrejštiny, pak do jidiš a znamená vzpouru: pokud se média nebouří, zrazují své poslání a jsou jen státním věstníkem. Používám v této souvislosti toto slovo hlavně proto, že právě v aramejštině se na školách děti poprvé učily pokládat nebezpečné, tedy provokativní otázky, což by měla činit dobrá žurnalistika dodnes.

U nás jako první vycházely Schönfeldské císařské a královské pražské Noviny, jejichž nulté číslo vyšlo v tiskárně Jana Ferdinanda von Schönfelda na rohu Karlovy a Anenské ulice roku 1786. Tedy v době, kdy v Zürichu už vycházely šest let řádné noviny velmi podobné současnému formátu a prakticky dvě stě let po vydání prvních novin. Redaktorem těchto pražských novin byl učitel češtiny Václav Matěj Kramerius, který od roku 1789 vydával v Michalské ulici v domě U zlatého půlkola vlastní noviny pod názvem Pražské poštovské noviny, které byly v roce 1791 přejmenovány na Krameriusovy c. a k. vlastenecké noviny. (Jeho redakce a tiskárna sídlila tam, kde je dnes prodejna bibliofilií nakladatelství Aulus.) Jak už název napovídá, jejich poslání bylo rozdílné od novin zakládaných západněji od Čech: Krameriusovy c. a k. vlastenecké noviny se zaměřovaly hlavně na osvětu prostého lidu, národní emancipaci, sociálně-hygienické uvědomění a odstranění lidových pověr. Mezi jejich hlavní rubriky patřily úřední vyhlášky, oznámení, vojenské, zahraniční i domácí zprávy, novinky z literatury a divadla. Zpočátku Kramerius čerpal zahraniční informace hlavně z Wiener Kölner Zeitung, teprve později si vytvořil vlastní síť korespondentů.

(Nepočítám Českého postyliona, který vycházel dvakrát týdně v úterý a v pátek, vydával ho od 1. dubna 1719 do roku 1772 rovněž v Praze knihkupec a tiskař Karl Franz Rosenmüller /vydával tiskoviny hlavně v němčině, a teprve později v češtině/, protože tato tiskovina ještě neměla klasickou formu novin. Hlavní smysl Postyliona byl pouze jazykový: soustředil se na literární útvary, články neměly titulky a byly to převážně překlady z vídeňských novin).

Podobně tomu bylo i na Slovensku, kde první řádné noviny vyšly - psány byly ve Štúrově slovenštině, kterou kodifikoval kolem roku 1843 - ještě o něco později, a sice 1. srpna 1845, kdy po mnoha pokusech o povolení k vydávání ho dostal jazykovědec Ľudovít Štúr (narozený v roce 1815, podobný vzdělanec jako v Čechách Karel Havlíček Borovský, narozený v roce 1821), který tehdy založil Slovenské národné noviny. Příznačné je, že je nazval “lodí, která má vyvést Slováky z neutěšené situace v době, kdy jiné národy v Uhersku je převyšují a oni, tak řečeno, stojí bokem.” Obsah těchto novin byl podobně osvětový jako měly Krameriovy noviny v Praze. (Nepočítáme-li Týdennijk aneb Cýsařské králowské Národnj Nowiny, které začaly vycházet 3. července 1812 v malé tiskárně profesora Juraje Alojza Belnaye v Bratislavě a vycházely do 30. června 1818. Psány ještě byly v biblické českoslovenštině, tedy vlastně češtině).

Mluvíme-li ale o novinách, musíme hovořit i o cenzuře, protože je stará skoro stejně jako knihtisk a pro kvalitu komunikace stejně důležitá: pouhých 38 let po Gutenbergově vynálezu (Nejstarším datovaným tiskem Johanna Gutenberga je jednolistový kalendář Almanach auf das Jahr 1448, který z povahy svého obsahu vyšel nejpozději počátkem roku 1448.) ji zřídil v roce 1486 katolický arcibiskup mohučský ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve Velké Británii byla cenzura zrušena již v roce 1695, po zveřejnění textu Johna Lockeho Dvě pojednání o vládě v roce 1690, (v USA prvním dodatkem ústavy z roku 1789, který se však prosadil v praxi až od roku 1800) skončením platnosti licenčního zákona, Licencig Act (připomeňme, že ve Velké Británii k tomu došlo devadesát let po vydání prvních novin). V Čechách a na Slovensku byla cenzura zrušena, po dvou několikaměsíčních pokusech v roce 1848 (na Slovensku byla zrušena cenzura rovněž krátce 14. března 1848, jak je možné si přečíst v Slovenských národných novinách z 21. března 1848, které měly v podtitulu: Toto číslo vyšlo bez cenzúri. Sláva slobodnej tlači) a 1968, poprvé až v roce 1989, tedy o tři sta let později.

Jen z těchto úvodních pár dat je možné si odvodit základní historické kořeny současného českého a slovenského problému s médii. České noviny byly založeny prakticky o dvě stě let a slovenské o dvě stě padesát let později, neměly informační, ale osvětový charakter, založili je učitelé (a na Slovensku měly vždy blízko k církvím) a ne obchodníci: sloužily hlavně k obrození či vzkříšení, jak se tehdy říkalo, a cenzura tu byla zrušena o tři sta let později než ve Velké Británii a o dvě stě let později než ve Spojených státech.

Rovněž přístup ke všem dokumentům pro všechny občany byl ve Švédsku uzákoněn již v roce 1776 a na rozdíl od nás - kde byl uzákoněn až v roce 1999 a na Slovensku v roce 2000, tedy rovněž o víc než dvě stě let později - se tam i dodržuje. Češi i Slováci s dodržováním tohoto zákona mají stále problémy. Připomeňme, že nejsme schopní donutit ani státní úředníky, které si platíme ze svých daní, aby zveřejnili své platy a odměny. Podobně jako jsme se našimi novinami nejprve obrozovali, pak budovali republiku a socialismus, tak dnes by někteří politici byli nejraději, kdybychom podobně budovali kapitalismus. A kvůli kritickému tónu médií hovoří o mediokracii.

Připočteme-li k tomu skutečnost, že v XVIII. století byl Pražský hrad prázdný (nebyl tu dvůr, tedy odběratelé, a proto tu nebyly ani velké sklady, přes Prahu nevedly obchodní cesty) a Karlova univerzita se od husitských dob nevzpamatovala (fungovala tam dlouho jen artistická fakulta, na které se přepisovaly knihy) a její roli po Bílé hoře převzala až jezuitská kolej, z níž se později stala Ferdinandova univerzita, tedy německá univerzita, takže česká univerzita nemohla být centrem, kde by se pěstoval nezávislý duch, vzpoura (proto tu neexistoval esej jako forma tříbeného kritického diskurzu, který v té době zažíval velkou éru hlavně ve Velké Británii), dotýkáme se nejspíš podstaty česko-slovenské uskříplosti.

A podobně tomu bylo na Slovensku, kde univerzita nebyla a kde se centrem slovenských protestantských vzdělanců stal Spolok literatúry slovenskej založený roku 1803 při Evangelickém lyceu v Bratislavě, kde působili lidé jako Juraj Palkovič (zakladatel katedry řeči a literatury československé), Miloslav Hodža a Ľudovit Štúr (který se stal později Palkovičovým asistentem).

Naopak zostřená cenzura (od roku 1795 byl zaveden tzv. Generální cenzorský pořádek, který měl uchránit monarchii od škodlivých názorů) na území Čech a Moravy a v Uhrách přivedla málem koncem XVIII. století Matěje Krameria ke krachu. Palkovičův Týdenník zase v roce 1818 zkrachoval kvůli nezájmu čtenářů: prodávalo se ho jen 150 až 250 kusů. Zřejmě kdyby byly noviny svobodnější, byl by o ně větší zájem a nemusely zkrachovat.

Proto život bez cenzury, který v důsledku znamená rozvoj morálně-legální autority jedinců (kteří mohou ve veřejném prostoru konkurovat politikům) a vznik tzv. segmentovaného pluralismu (tedy co nejbohatší členění lidí podle konfesí, třídního začlenění, národností a jazyků, jejichž elity ale vytvářejí zároveň sjednocující prostředí či rozhraní a dovolují vytváření koalic), představuje v Česku a na Slovensku po roce 1989 zcela novou a v důsledku složitou skutečnost. Příběhy Karla Havlíčka Borovského a Ľudovíta Štúra z půlky XIX. století jsou na našem území výjimkami a oba skončili podobně. Havlíček zemřel po návratu z vyhnanství v 35 letech v Praze a Štúr ve “vyhnanství” v Modre, kde žil pod dozorem policie, ve 40 letech. Oběma po revolučním roce 1848 noviny zastavily a jejich pohřby se konaly pod bedlivým dozorem policie.

Ve staré Evropě tomu bylo jinak. Tam zejména v období reformace spočívala hlavní funkce tištěných médií v obhajobě politických názorů, pokládala základy diskurzu a pomohla formovat veřejné intelektuály: tříbila veřejnou debatu. Proto se noviny na počátku XIX. století v naší civilizaci staly nástrojem hlavně politického života a přispěly ke kultivaci kompromisu a k vědomí, že kultura je dohoda.

To byl také důvod, proč noviny ve svobodnějším světě začaly profilovat výrazné osobnosti. Připomeňme alespoň Jonathana Swifta ve Velké Británii, Gottholda E. Lessinga v Německu, v USA Benjamina Franklina, ve Francii Jeana-Paula Marata. Právě díky médiím se zrodili veřejní intelektuálové.

Politický novinář podle Halliny a Manciniho byl publicista, který vnímal jako svou roli ovlivňování veřejného mínění ve jménu určité politické frakce, nebo tématu, a noviny byly v mnoha případech zakládány z iniciativy politických stran nebo politických aktérů, případně jimi byly podporovány.

Na konci XIX. století, kdy byla artikulována tzv. liberální teorie tisku, která kromě informační roli poprvé hovořila i o kontrolní roli médií, se začal formovat nový typ žurnalistiky, který vnímal novináře jako neutrální arbitry politické komunikace. Tehdy se zrodil slogan, že novinařina je samoúčel, to znamená, že nikomu neslouží.

Souběžně ve stejné době vznikl i komerční tisk, bulvár, což bylo podmíněno vynálezem rotačky a nástupem obchodních domů, které potřebovaly inzerovat masové zboží. Inzerce, z které plynul hlavní příjem, zlevnila noviny: tak se zrodil bulvár či v USA Penny Press či Yellow Press (podle komiksové postavy yellow Kida v tripu v novinách pana Pulitzera, jehož postavička nosila žlutou košilku, protože tato barva moc neprosvítala, na ni se psaly texty, bublina byla vymyšlena později). Bulvár plnil v různých zemích různé sociální funkce, ale hlavně přinášel majitelům zisk. Ze základních funkcí připomeňme alespoň pět nejdůležitějších: dostával informace o politice mezi lidi, kteří prestižní noviny nečetli, poskytoval zdarma poradenský a právní servis těm, kteří neměli na advokáty a neuměli komunikovat s úřady, pěstoval kult úspěšnosti, kanalizoval neukojenou touhu po sexu a krvi a začasté přinášel nejlepší sportovní zpravodajství, které někdy tvořilo i přes půlku rozsahu novin. Protože byl tento model velmi úspěšný, zrodil se slogan, že noviny jsou tiskárna na peníze.

U nás první úspěšné bulvární noviny Polední list a Expres, které vydával ve vydavatelství Tempo (založil ho se svým bratrem Františkem, ředitelem uhelných dolů) Jiří Stříbrný, se zase lišily od bulváru v Anglii a Francii, který byl většinou provládní. Jiří Stříbrný využíval své noviny k útokům na Masaryka a Beneše, s kterými se rozešel kvůli úplatkářské aféře (jako ministr železnic nakupoval od svého bratra předražené uhlí): musel kvůli tomu odejít z vlády. Úplatky tehdy přijímal nejen on jako ministr, ale i jeho bratr a Československá strana národně socialistická, z které byl v roce 1926 se svými příznivci vyloučen. Hlavním motivem Jiřího Stříbrného k založení novin tedy zřejmě nebyly peníze, ale msta, jak i z tónu štvavých článků vyplývá.

V druhé půlce XX. století se dala prestižní média většinou ve staré Evropě rozdělit na tři skupiny podle základní politické orientace a naopak čistě stranické tiskoviny většinou zanikly. Toto dělení platí více méně dodnes. V sousedním Rakousku zůstal liberální Der Standard a Die Presse byla, či je, blízká lidovcům. V Německu je Frankfurter Allgemeine Zeitung napravo od středu, Süddeutsche Zeitung nalevo od středu, ještě více nalevo je Frankfurter Rundschau a ještě více napravo Die Welt. Ve Francii je vpravo Le Figaro, vlevo od středu Le Monde a někde uprostřed Liberation. V Itálii je uprostřed Corierre della Sera, La Stampa představuje levý střed a La Repubblica je považována za liberální levicový deník. Ve Velké Británii je vlevo od středu The Guardian a vpravo Daily Telegraph, a tak bychom mohli pokračovat.

Páteř těchto hlavních evropských novin, které jsem zmínil, tvoří komentáře a analýzy. Dalším jejich rozpoznávacím znakem je striktní oddělení komentářů od zpravodajství. Řada z těchto novin začíná s hlavními komentáři na první straně a pokračuje s nimi na dalších hlavních stránkách, a tím se rovněž tyto noviny liší od našich novin: komentáře a analýzy tam mají navíc velmi často mnohem větší rozsah.

U nás tištěná média v období obou totalitních systémů, tedy národně socialistického a internacionálně socialistického, s krátkými pauzami v letech 1946 a 1947 a 1968, sloužila od roku 1939 až do roku 1989 pouze jedné moci: diskuse nebyla připuštěna, nebo se týkala jen okrajových banalit. Zvláště za druhé světové války se zřetelně vyjevilo jak velkou moc má rozhlas: zneužili ho k propagandě jak Goebbels, tak Stalin. Proto ve staré Evropě po vzoru BBC, která byla změněna v roce 1927 z Company na Corporation, aby nepodléhala původně jen komerčním tlakům a šířila tzv. vysokou kulturu a později aby nepodléhala ani politickému lobbingu. Po válce tento systém, který byl nazván jako věřejno-právní, převzalo nejprve Německo a později byl zaveden i v dalších zemích, a to nejen pro rozhlas, ale i pro televize: naposled po roce 1989 pronikl i do střední Evropy.

Tento model má řadu modifikací: tzv. vládní systém, který funguje v Řecku, Portugalsku a Španělsku, profesní, který, jako ve Velké Británii, rigidně odděluje politiku od vysílací stanice, parlamentní, kde řada ředitelů je jmenována podle proporčního zastoupení, jako třeba v Itálii a do jisté míry, i když skrytěji, i v sousedním Rakousku a pak tzv. občansko-korporativní, který funguje v Německu. Tam existují rady dvě: správní a rada příslušného média, kde se na řízení podílejí společně s politickými stranami sociálně relevantní skupiny podle klíče, který určuje zákon: schvalování radních Bundestagem je jen formální. Německou strukturu, bohužel nedokonale, jsme převzali my v Česku, protože do rad ČT a ČRo jsou voleni radní parlamentem na základě politických dohod (a navíc, na rozdíl od staré Evropy, jsou za účast placeni, nejde tedy o čestné funkce), poplatky za ČT a ČRo určuje rovněž parlament (ve staré Evropě se poplatky navyšují automaticky podle inflace a tzv. spotřebního koše, parlament je schvaluje jen formálně) a ředitelé i radní jsou odvolatelní politiky a ne soudem jako v Německu či jinde ve staré Evropě.

Navíc se tu falešně tvrdí, že veřejno-právní model je divný bastard (kočkopes), ač jde o velmi zřetelný systém, jako vše co přichází z Velké Británie: Název veřejno-právní znamená, že veřejnost si takové instituce platí pomocí přímé daně, koncesionářského poplatku a rozsah veřejné služby jí předepisuje právo, tedy zákon.

Tento model byl zvolen proto, že: Za prvé politické strany nikdy nezastupují všechny segmenty společnosti, a proto by neměly ovládat vysílače, které jsou určené pro celý veřejný prostor.

Za druhé, jen veřejno-právní instituce a prestižní noviny jsou schopné vytvářet tzv. sjednocující prostředí či rozhraní, které překládá ptydepe politiků do přirozeného jazyka, blemblem jazyk PR agentur, emocionální ejakuláty bulváru a na druhé straně i odborné jazyky do přirozeného jazyka s přiměřeným zjednodušením. (S tím vlastně začali encyklopedisté v XVIII. století Diderot a d'Alembert.) Jen tam, kde veřejnoprávní média a prestižní noviny řádně fungují, vzniká skutečně veřejné mínění a zmenšuje se na minimum prostor pro manipulaci s občanem. Čtenář tam totiž ví, že mediální konstrukci z jednoho média musí konfrontovat s mediální konstrukcí dalších médií a nakonec se svou zkušeností, a teprve na základě této namáhavé komparace si utváří svůj vlastní názor. Zároveň veřejnoprávní média vrací do mediálního světa existenciální otázky, které komerční stanice a vládnoucí ideologie z veřejného prostoru zcela vytěsnily. Připomínají, že medialita (jako specifická forma přenosu je zcela autonomní a chová se podle vlastních těžko vysledovatelných pravidel: blíží se pravidlům teorie her, pravidla neustále mění, pulzuje, přelévá se, na jedné straně se snaží o komplexnost a na druhé straně vše razantně redukuje) nemá nic společného s morálkou a etikou, a tím udržuje jen chabé povědomí o hodnotách, které tu kdysi byly. Je slabou spojnicí mezi bývalou vysokou kulturou a dnešní mediální kulturou, která je hravá, lehkovážná, neurotizující a nezávazná. Jinými slovy vymaňuje se alespoň ve zpravodajských a publicistických pořadech obtížně z vlivu diktátu průměrných a podprůměrných diváků a čtenářů, kteří způsobují neúměrnou redukci všech prezentovaných poznatků.

Popsanou zkušenost se sjednocujícím rozhraním náš čtenář a posluchač médií v druhé půlce XX. století neměl možnost učinit a rovnou byl vržen do nadvlády mediality, proto je i po více než dvaceti letech stále trochu zdezorientovaný. Novinám buď moc věří nebo nad nimi nenávistně hartusí a není zvyklý na namáhavou tvorbu vlastního názoru, proto měl u nás po roce 1989 bulvár a komerční televize snazší šance zvítězit. Donutila ostatní serióznější média, zvláště kvůli převaze Novy, která dostala nejlepší kanál, aby se jí přizpůsobila. Ve staré Evropě naopak si soukromé televize musely tvrdě vybojovat své místo na trhu v konkurenci s dobře zavedenými veřejnoprávními televizemi. Navíc je zákon, jehož hlavním autorem byl Alexander Kluge: filmař, producent a spisovatel, donutil vysílat i vysoce kvalitní pořady, které přebíraly převážně od televizních produkcí prestižních časopisů jako je Der Spiegel či Die Zeit.

Problém současné české a slovenské mediální krajiny, kromě již zmíněných odlišností historických, je možné vidět ještě ve dvou skutečnostech z nedávné doby: za prvé v tom, že k proměně naší mediální krajiny došlo skoro současně s proměnou vztahu majitelů médií ke svému podnikání v celé naší civilizaci: Vydavatelé a majitelé stanic se vyvázali z kulturního provozu, a tím i z odpovědnosti za obsah (protože jim to proměněná hierarchie hodnot ve společnosti dovolovala: prestiž majitelů se již přestala odvíjet od prestiže listu, ale od toho, kolik peněz jejich médium vydělalo) a začali se dívat na svou činnost pouze jako obchodníci: soustředili se jen na maximalizaci zisku. Jenže tam, kde nestačila vzniknout ještě řádná sociální stratifikace společnosti, jejíž střední vrstvy by si udržely prestižní noviny, média rychle ztrácela kvalitu, aby oslovovala co nejširší cílovou skupinu. Tato proměna má za následek, že česká mediální krajina je neúplná, o slovenské to platí taky, a to je ta druhá nebezpečná skutečnost či to další riziko současného stavu médií: chybí tu prestižní deníky i doopravdická a řádná veřejnoprávní média, která by upozorňovala na vytrácející se odpovědnost. Všechny deníky, a od května 2009 to již platí do jisté míry i o Hospodářských novinách, se změnily na popnoviny a veřejnoprávní média nedodržují standardy severských evropských zemí. Ukazuje se, že macht i markt deformují přirozenou mediální krajinu velmi podobně.

Mediální filozofové při rozlišování úrovně tiskovin či médií vůbec, zkoumají tzv. symetrii odlišného, tedy vztah mezi virtuálními a reálnými konstrukcemi, ale pozor: ne mezi realitou a virtualitou. V médiích jde vždy o konstrukci, kterou si čtenář či divák – jak jsem již říkal, opakuji to schválně - musí porovnávat s jinými konstrukcemi a svou zkušeností a na základě toho si učinit svůj vlastní názor. V prestižních médiích převažují do značné míry konstrukce reálné, u popnovin je spíše poměr 1 : 1 a v bulvárních médiích převažují virtuální a irelevantní konstrukce.

Vzhledem k tomu, že ve staré Evropě vykonávají veřejno-právní média kontrolní roli a kvůli tomu, že se zabývají i problémy, které privátní média nezajímají, jsou považovány za jeden z pilířů demokracie (proto se hovoří o médiích jako o čtvrté mocnosti). Naše mladá a velmi křehká demokracie je zase naopak kvůli neexistenci řádně fungujících veřejno-právních médií i mediální negramotnosti ohrožena: občany (ale i některé politiky) jsme nenaučili média rozlišovat a tvořit si vlastní názor, snadno věří tomu, co je v médiích nebo jimi opovrhují.

První ze dvou částí přednášky, která zazněla na konferenci Megatrendy a médiá 2013, pořádané Fakultou masmediálnej komunikácie UCM v Trnave (26. - 27. března 2013)

Druhou část zde najdete v pátek