Druhá část přednášky, která zazněla na konferenci Megatrendy a médiá 2013, pořádané Fakultou masmediálnej komunikácie UCM v Trnave (26. - 27. března 2013). První najdete ZDE.

Současnost

Již de facto pátý rok prožíváme hospodářskou krizi, která je spojena i s kulturní krizí a krizí politických systémů (v řadě zemí se rozpadají masové strany, výsledky voleb jsou patové, těžko se tvoří koalice), což média oslabuje: Vydavatelé či veřejnoprávní korporace musí enormě šetřit: zbavují se drahých a zkušených novinářů, zmenšují rozsahy novin a politici zřejmě z nervozity nebo z cynismu využívají oslabení médií a vyvíjejí čím dál větší tlaky na veřejnoprávní média, a to nejen u nás a ve střední Evropě. Nový český prezident Miloš Zeman zařadil dokonce v roce 2013 média ve svém inauguračním projevu mezi ostrovy negativní deviace spolu s tzv. kmotry, tedy zloději a neonacisty.

Konec krize je v nedohlednu: například americká mediální společnost Central Media Enterprises (CME), která u nás vlastní Novu a na Slovensku Markízu, ohlásila propad zisku ve čtvrtém čtvrtletí roku 2009, tedy prakticky na začátku krize v Evropě, o 45 procent a v v únoru 2013 ohlásila ztrátu za rok 2012 ve výši jedenácti miliard korun. Je pravděpodobné, že americký mediální magnát Tim Warnes, který před časem odkoupil od Petra Kellnera asi šestiprocentní podíl, vlastnící nyní v CME 34,4 %, získá v této společnosti časem majoritu. Zprávy o možném prodeji zbylých akcií či jejich části vycházejí z toho, že v těchto dnech roku 2013 bude muset CME zaplatit věřitelům 130 milionů dolarů a ty s největší pravděpodobností nemá. Ředitel CME Sarbu tvrdí, že firma plánuje restrukturalizovat svůj provozní model, snížit náklady a zlepšovat dluhovou strukturu, chce prodat chorvatskou Novu i s jejím programem Doma TV a slovinskou televizi Pop. Zároveň v březnu 2013 oznámil, že do letošního roku CME vstoupila s odložením splatnosti dluhů do listopadu 2015. Jestli je to pravda, věřitelé nepotvrdili. Je ale možné, že Tim Warnes si počká, až cena spadne ještě víc.

Podíváme-li se však do staré Evropy a do USA, ani tam není situace nijak příznivá: Americké noviny The New York Times mají dluh přes miliardu a vycházejí jen kvůli podpoře mexického miliardáře Carlose Slima, který je třetím největším akcionářem tohoto listu. V roce 2011 půjčil listu 250 milionů dolarů, ale ty již NYT splatil.

Ve Francii na počátku roku 2010 Le Monde ohlásil propuštění několika desítek novinářů, mezi nimi i velmi kompetentního komentátora Daniela Verneta. Rovněž Liberation se potácí nad finanční propastí, což vede ke snižování kvality listu a k tomu navíc šíři záběru nahrazuje ideologickou útočností. V roce 2011 oznámil Paris Soir, který vycházel od konce války, zaměstnával 400 redaktorů a ještě v roce 1970 prodával denně 2,2 milionů exemplářů, že končí v tištěné podobě a přejde na internetovou verzi. Ztráta tohoto listu v roce 2010 činila 31 milionů eur.

Německé noviny Süddeutsche Zeitung stále propouštějí: zbavují se těch nejkvalitnějších lidí. Odcházející šéfredaktor před dvěma lety prohlásil: Musíme si položit základní otázku: je vůbec možné vydávat prestižní noviny s počtem menším než 300 redaktorů?

Tady jsme u dalšího zásadního rozdílu mezi námi a starou Evropou: V Česku mají některé redakce jako například HN a Lidové noviny kolem padesáti redaktorů, MF Dnes i s IDnes asi 250, zatímco ve Spojených státech mají noviny i po dvou posledních krizích kolem tisíce redaktorů. Dříve měly dokonce kolem 2500 redaktorů a rešeršistů. Německý Der Spiegel má dnes jen v rešešním oddělení 56 kvalifikovaných lidí, což je víc, než má u nás nejlepší newsmagazin Respekt v celé redakci. Na Slovensku jsou na tom redakce velice podobně.

Ve srovnání se starými evropskými zeměmi je tedy situace v Česku a na Slovensku jiná i proto, že demokracie je tu velmi mladá a jsme podstatně menší. Po dvaceti letech svobody, kterou jsme si nevybojovali, nás ohrožuje jak nezájmem občanů tak i politiků o fungování naší mediální krajiny. Lidé mají jiné starosti, jejich občanská angažovanost je ve srovnání se starou Evropou malá a politikům současný stav vyhovuje. Kromě moci parlamentní a výkonné by měly existovat zcela svobodné mocnosti justiční a mediální. Obě mají ale v České i Slovenské republice se svou svobodou a nezávislostí velké problémy: Nejprve si chtěl prezident Klaus dosadit na Nejvyšší soud své lidi, ale předsedkyně tohoto soudu, Iva Brožová, spor s ním v roce 2007 u Ústavního soudu vyhrála, a tím obhájila nezávislost justice. Vzpomeňme si i na výrok místopředsedy českého Nejvyššího soudu Kučery: Je ohrožena vláda, nestrannost justice musí jít stranou. Naštěstí právě kvůli tomuto výroku musel justici opustit. Pokud tyto útoky na nezávislost justice neustanou, existuje velké nebezpečí mutace politické struktury v nějaký druh autokracie. A podobně má Slovensko problémy s minulostí i s postoji předsedy Nejvyššího soudu Štefana Harabina, který byl mimo jiné v roce 2011 potrestán Ústavním soudem, protože znemožnil finanční kontroly.

Maďarsko

Jak závažná další ohrožení nás mohou čekat, uvidíme, když se podíváme zevrubněji do Maďarska. Tam se ve veřejno-právních médiích začalo z úsporných důvodů propouštět v roce 2011, ale tato akce se velmi rychle proměnila v politickou čistku: z 3 200 zaměstnanců televize a rozhlasu má odejít 550 nepohodlných novinářů. Médií se brutálně zmocnil Viktor Orbán a jeho strana Fidesz, která má v parlamentu většinu. Z veřejnoprávní televize odcházejí tak výrazné postavy jako László Benda, Antónia Mészárosová, Görgy Nej, Péter Nyárádi, Nóra Winklerová či András Siklós. Vyhozeni byli i všichni, kteří protestovali v roce 2010 proti novému tiskovému zákonu. Například Antónia Mészarosová před tím dlouho pracovala v BBC a byla hvězdou večerních politických talkshow. Odejít musela hlavně kvůli tomu, že dělala dobře svou práci: premiéru Orbánovi kladla nepříjemné otázky. To je samozřejmě její povinnost. Jenže výsledek této čistky pana Orbána nemohl potěšit: sledovanost večerních zpráv na stanici M1 klesla na historické minimum, od té doby se na ně dívá jen 300 tisíc diváků.

Za zmínku stojí mechanismus, jakým se jedna politická strana médií zmocnila. Nejprve bych ale připomněl, že tato tendence má v Maďarsku staré kořeny a netýká se jen této vlády: Podle Zoltana Sido z Új szó bylo možné první podobné snahy zaznamenat již v letech 1991 až 1992 i v letech 1998 až 2002. Předzvěstí byl nový mediální zákon, který tam platí od ledna 2011, podle něhož by šlo zlikvidovat jakékoliv médium. Jenže jak EU tak USA proti tomuto zákonu protestovaly, a proto nebyl zatím použit. Situace je ale taková, že privátní televize se raději politice vyhýbají a tisková média mají paradoxně - jak řekla Eszter Zalánová Respektu - o něco lepší podmínky. Samozřejmě svobodu mají i nezávislé internetové portály. Na začátku září 2011 se snahy získat pod kontrolu nezávislá média soustředily na Klubrádio, které je poslední politicko-společenské nezávislé rádio: pokouší se mu neprodloužit licenci. Tento boj trvá i v roce 2013: U soudu zatím všechny spory rádio vyhrálo, ale je pod silným ekonomickým tlakem.

Fidesz si buduje celé mediální impérium. Podle Zoltana Sido má teď tato strana pod kontrolou nejen dva televizní kanály M1 a M2, ale i Duna Televizi a rozhlas a z tisku ovládá i Magyar Hirlap, Magiar Nemzet a Heti Válasz.

Veřejnoprávní média jsou v Maďarsku médii jedné strany, jako za Hitlera či za komunistů. Rakouský Der Standard, jako světové ostatní deníky včetně Jerusalem Post, napsaly: Maďarsko vystoupilo z hodnotového systému EU a je tam zaváděn autoritativní nacionalistický režim. Německý Die Zeit měl titulek: Model Peking.

V posledním týdnu roku 2011 byli propuštěni z maďarské televize další dva novináři: Balázs Navarro a Aranka Szávulyová, kteří jsou zároveň funkcionáři filmových a televizních odborů, a sice kvůli tomu, že od 10. prosince 2011 drželi nedaleko budovy televize hladovku na protest proti cenzurním zásahům vedení do zpravodajství. Spolu s nimi drželo hladovku dalších šest lidí: tři zaměstnanci televize a tři aktivisté a v ulicích se začalo demonstrovat: Dne 2. ledna 2012 bylo na ulici v Budapešti už okolo sta tisíce lidí.

Systém ovládnutí veřejnoprávních institucí funguje následovně: V Maďarsku byl ustaven státní mediální holding MTVA, který sdružil všechny novináře ve veřejnoprávních médiích a zároveň se stal výlučným výrobcem všech programů, čímž má stát vše pod kontrolou. V čele holdingu stojí lidé z Fideszu a ti obsadili i veškerá místa editorů. MTVA propuštění novinářů zdůvodnil tím, že protest byl protiprávní a je provokací vůči zaměstnavateli. Již sama tato formulace ukazuje, že nejde o veřejnoprávní instituci, protože podle mezinárodního kodexu a vnitřních kodexů, které platí ve veřejnoprávních televizích ve staré Evropě, nemůže být nikdo nucen k nějakému postoji a má samozřejmě i právo protestovat: kvůli tomu proto nemůže být ani propuštěn. Za zmínku stojí, že šéfredaktorem zpravodajství v novém holdingu je dvaatřicetiletý Dániel Papp z extrémistické strany Jobbik, člověk připomínající českého národovce Ladislava Bátoru a i jejich slovník je podobný. Když vysoký představitel americké administrativy kritizoval mediální poměry v Maďarsku, jeden z poslanců Fideszu ho urážel podobně jako pan Bátora knížete Schwarzenberga.

Další spor novinářů s vedením MTVA začal kvůli televiznímu rozhovoru s představitelem radikální maďarské menšiny v Rumunsku Lászloem Tökesem. Odvysílané záběry však byly zmanipulované: byl vyretušován někdejší předseda Nejvyššího soudu Zoltán Lomnica, protože je u současné vlády v nemilosti za odsuzování autokratických metod Orbánovy vlády. To prozrazuje, že Orbánova vláda se uchyluje ke starým totalitním praktikám a připomíná to manipulaci s fotografií z pohřbu diktátora Kim Čong-ila ze Severní Koree, z níž byl rovněž koncem roku 2011 vyretušován televizní štáb, aby nerušil smuteční atmosféru.

Je ale třeba dodat, že kvůli takové manipulaci již museli pod tlakem veřejnosti z domova i ze zahraničí odejít z redakce dva lidé: šéfredaktor zpravodajské redakce Dániel Papp, kvůli kterému novináři protestovali od počátku, protože je z extrémistické strany Jobbik a Gábor Élo z funkce ředitele zpravodajství v tiskové agentuře MTI.

Podobně neomaleně jako médií se Orbánova strana Fidesz zmocnila státního kontrolního úřadu, zlikvidovala soukromé penzijní společnosti, omezila působnost Ústavního soudu a pokusila se omezit i činnost asi 300 náboženských organizací. Stejně jako Václav Klaus v novoročním projevu 2012, ač nikoho nejmenoval, v nich vidí nátlakové skupiny jako ve všech občanských sdruženích, která ho nepodporují a mají jiný názor. Dne 1. ledna 2012 začala v Maďarsku navíc platit nová Ústava a změnil se název: vypadlo z něj slovo republika. Bývalý předseda Nejvyššího soudu Zoltán Lomnica označil novou ústavu za archaickou.

Maďarsko nám proto názorně předvádí, jak i po více než dvaceti letech je návrat totalitních či silně autoritářských praktik v křehkých demokraciích zvláště v krizových situacích snadný a jak bychom měli být i my připraveni na obranu svobody médií a demokracie vůbec. Je pozoruhodné, že proti takovým praktikám sousedů neprotestují dost hlasitě svazy novinářů v Česku a na Slovensku. Člověka napadne, zda by se náhodou nechovaly stejně, kdyby k něčemu podobnému došlo v Česku a na Slovensku! Proti porušování demokratických zásad v Evropě protestovala v dopisech zaslaných do Maďarska americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová. Česká vláda se s Viktorem Orbánem vzhledem k jeho kritickému postoji k Evropské unii přátelí. To určitě není dobrá zpráva.

Vyhlídky a situace v ČR

Z veřejně dostupných informací bohužel jednoznačně vyplývá, že finanční krize stále snižuje, i když různě, vydavatelstvím příjmy, což představuje ohrožení zvláště malých trhů, jako je ten český a slovenský. Inzertní příjmy klesly podle české Unie vydavatelů v letech 2008 a 2009 o deset procent, v roce 2010 o více než šest procent a v roce 2011 zase o deset procent. V roce 2012 se situace zlepšila podle společnosti Admospere jen na internetu: displejová reklama tam stoupla meziročně o 30 procent, tříprocentní nárůst zaznamenaly televize.

Zároveň se ale snižuje stále prodejnost, což rovněž krátí vydavatelům příjmy, a to za situace, kdy se současně zdražuje papír. Nejohroženější jsou kromě časopisů v České republice zřejmě Lidové noviny, patřící do vydavatelství MAFRA, která vydává MF Dnes. V červenci 2011 podle ABC prodávaly 43 000 kusů (v roce 2000 to bylo 66 000). Pro srovnání uveďme, že MF Dnes prodávala 220 000 (v roce 2000 to bylo 338 000) a Právo 121 000 (v roce 2000 to bylo 203 000). V roce 2012 MF Dnes prodala 207 000, Lidové noviny 41 000 a Právo 111 000 výtisků.

Sestupný trend v hospodaření začal již v roce 2006 , ale až rok 2011 byl prvním rokem, kdy i některé české noviny vykázaly ztráty. Ještě v roce 2005 měla přitom společnost MAFRA čistý zisk skoro 400 milionů korun. Podle motejlek.com se meziročně této společnosti propadly tržby o téměř 150 milionů a zásadně klesl zisk po zdanění: ze 130 v roce 2010 na 89 milionů korun v roce 2011. Zřejmě už v roce 2012 se MAFRA propadla do červených čísel.

Bohužel dříve vydělané peníze byly většinou utraceny za budovy, počítače a nyní nemají vydavatelé na udržení ani nejnutnějšího počtu redaktorů: některé redakce se zbavily až dvou třetin novinářů. Jakub Unger, zakladatel aktualne.cz, celou situaci komentoval pro CSR Fórum takto: “ (Vydavatelé) škrtají to procesně nejsnazší: lidi... přitom jejich identitou a obchodní silou je původní obsah... ale pokud chci jako své živobytí péct lidem rohlíky, nemůžu přednostně vyhazovat pekaře.” A my můžeme dodat: nechat si tam jen mnohem dražší ekonomy a marketingové odborníky, nemůže žádnému vydavatelství moc pomoci. Pan Unger říká: “Média přežijí, když začnou opět věřit, že kvalitní informace je jednou z nejhodnotnějších komodit.” S tím lze plně souhlasit, ale pokud lidé noviny i se značně zjednodušeným obsahem stále kupují, je toto řešení pro vydavatele v současnosti stále výhodnější a hlavně levnější.

Finanční nouze vydavatelů způsobuje nové pohyby v mediální krajině i mezi silnými hráči v Česku: Jaromír Soukup, kterému patří největší mediální agentura Médea a který je vlastníkem regionálních novin Sedmička, jež proměnil v týdeník o celebritách a který koupil i týdeníky Týden, Instinkt a časopis Top dívky, nakonec koupil v roce 2012 i TV Barrandov, která byla dlouho na prodej.

Původní majitel, podnikatel ve zdravotnictví Tomáš Chrenek, na TV Barrandov se svými společníky stále prodělával: ztráta jen v roce 2010 činila 334 milionů, v roce 2011 prodělala 181 milionů a zároveň v tomto roce dosáhla zhruba pětiprocentního podílu na sledovanosti. Od roku 2009 do roku 2012 její celková ztráta dosáhla více než miliardy korun. Za televizi prý pan Chrenek požadoval dvě miliardy, za kolik ale byla prodána, nebylo zveřejněno. Podle A2 časopisy Instinkt a Týden koupil pan Soukup za 160 milionů korun.

Z minulosti ale víme, že pan Jaromír Soukup měl vždycky i silné politické vazby, nebo, že se je alespoň snažil vytvářet, i když většinou vsadil na špatné koně: nejprve na Stranu zelených, pak na odštěpenou Demokratickou stranu a naposled podporoval, víc než masivně, ČSSD a Jiřího Paroubka.

Drobné prodeje jednotlivých titulů a vznik nových televizních kanálů renomovaných stanic můžeme registrovat skoro každý měsíc (i když fragmentace televizní krajiny, pokud nové kanály nejsou přesně profilované a snaží se jen zhodnotit již mnohokrát vysílané či ne příliš atraktivní programy, nic neřeší), ale nový mediální magnát se zrodil pouze jeden, a to je právě pan Jaromír Soukup.

V současnosti se ale prý snaží o získání jednoho z nejúspěšnějších zpravodajských serverů aktualne.cz podnikatel Zdeněk Bakala, vlastnící již Economii. V půli března 2013 se začalo spekulovat, že i podnikatel Andrej Babiš, kterému patří regionální týdeníky 5 + 2 a zřejmě i server Česká pozice (prý bude vycházet brzy i na papíře), má zájem o koupi Blesku (který prodával v roce 2012 432 170 výtisků a má čtenost 1 623 000 čtenářů) od Ringiera. Prodej je ale nejspíš velmi nepravděpodobný, protože by znamenal odchod vydavatelství Ringier z našeho trhu.

Jediné co se asi v tuto chvíli dá seriózně říci, je, že i v dalším roce či letech dojde na českém vydavatelském trhu k pohybu: mediální krajina se mění v pohyblivé či tekuté písky.

A protože k podobným majetkovým posunům v médiích dochází i jinde ve světě, zdá se, že model demokracie, který platil v druhé půlce minulého století, kdy byly hlavně na severu Evropy víceméně dodržovány bariéry mezi politiky, podnikateli a médii, končí. Může za to nejen finanční krize, ale i anonymita vlastníků - velkých holdingů - která takovéto propojení umožňuje. Vznikají nové silné anonymní konglomeráty MBP: Média, Byznys a Politika, která nahrazují původní PBS: Public Broadcasting (či Press) Service.

Rizika manipulace se tedy evidentně stále zvětšují.

Naše další riziko spočívá v tom, že tento stav kvůli neexistenci prestižních novin a řádných veřejno-právních médií ignorujeme: nereflektujeme ho nebo jen velice povrchně na rozdíl od staré Evropy. Neupozorňujeme veřejnost na nebezpečí, která na nás číhají. A zřejmě to už ale ani nejde, protože odpovědnost se ze současné politiky vytrácí nebo již vytratila a média ji nemohou suplovat. Pokud ale chceme, aby v nás média vytvářela pocit spoluzodpovědnosti, tak na ně nakládáme velké sociální očekávání a důležitost, která jim ani nepřísluší, jak tvrdí třeba filozof práva Jiří Přibáň. V takovém případě bychom od médií vlastně chtěli určitou formu mediální socializace (telesocializace, radiosocializace, internetsocializace apod.). Například telesocializace byla možná před padesáti či čtyřiceti lety v Evropě nebo donedávna v Indii, kde televize měla jednoznačně vzdělávací efekt. Ta doba je ale nenávratně pryč.

Item

Vrátím-li se k úvodnímu sloganu, mohu konstatovat toto: Slovo ve veřejném prostoru kvůli tomu všemu, o čem jsem hovořil, ztrácí sílu i váhu a fotografie sice stále šokují, ale méně se jim věří, protože i s nimi se dá snáze manipulovat: transfér informací se stále častěji proměňuje jen v transfér emocí. Možná můžeme říci, že média přijdou o kus v minulém století těžce vydobyté svobody. Pro manipulaci s občany se zvětšuje prostor zvláště za situace, kdy televizní trh se atomizuje a nepřináší do veřejného prostoru společná témata. Je otázka, do jaké míry může tyto změny korigovat vzrůstající vliv internetu a jiných nových médií, pro něž neplatí vůbec žádná profesní pravidla.

Kam to posune demokratické struktury v naší civilizaci teprve uvidíme, ale jedno už je zřejmé: Moc se v posledních letech koncentruje a trh se globalizuje. Stará společenská struktura se rozpadla, stav médií to jen dokládá. Stále se zvětšuje i v naší společnosti počet sociálně slabě zabezpečených lidí, propadají mezi ně i lidé z dříve nejsilnější střední třídy, o kterou se tato civilizace opírala. To se děje ale současně s tím, že nejbohatší sociální vrstva se uzavírá do světa, který je zcela oddělen od zbytku společnosti. Tím vzrůstá pnutí, které může kdykoliv eskalovat. To je ta úplně nejhlubší past, k jejímuž okraji se zřejmě přibližujeme.

Praha, 18. 3. 2013

(Předneseno na univerzitě v Trnavě 26. března 2013 na sympoziu Megatrendy a média 2013)