Putinovo Rusko

08. 11. 2007 | 11:29
Přečteno 6330 krát
Dne 1. září 1911 navštívil Kyjevskou operu první liberální předseda ruské vlády Stolypin, přítomen byl i car. O přestávce přistoupil k premiérovi mladý muž a dvěma výstřely z pistole ho smrtelně zranil.

Stolypin zemřel za čtyři dny, atentátník byl popraven za dvanáct dnů. Šance na změnu Ruska zmizely. Dnes, za Vladimira Putina, se zdá, že skončil i druhý pokus posunout Rusko kupředu.

Změny, které přišly po pádu komunismu v 90. letech, symbolizoval v Rusku Anatolij Čubajs, pro jiné to byl Jegor Gajdar. A i tady byly na začátku konce změn vraždy: připomeňme zastřelení Vlada Listěva, ředitele televize ORT, dne 20. února 1995, liberální poslankyně Galiny Starovojtové, novináře Dimitrije Cholodova a otrávení významného bankéře Ivana Kivelidiho. Vrazi tentokrát nebyli vypátráni. Jaké společné hlubší motivy mají všechny tyto vraždy?

Na Stolypina střílel sedmadvacetiletý absolvent právnické fakulty (a bývalý vynikající student prestižního gymnázia), syn kyjevského advokáta, karbaník, fl amendr, revolucionář a dobrovolný agent carské ochranky Dmitrij Grigorjevič Bogrov s krycím jménem Alenskij, v Kyjevě přezdívaný Miťka-buržuj. Původně revolucionářsky naladěný mladý bonviván se stal v roce 1907 udavačem a přispěl k zatčení 102 lidí, jak tomu tenkrát v Rusku bylo často: mladí a vzdělaní lidé chtěli změnit zatuchlé Rusko, ale nevěděli, co dál.

Proč útočník střílel a jestli ho k tomu někdo vyzval, se nikdy nevyjasnilo. Zato moc dobře víme, koho zavraždil: Pjotr Arkaďjevič Stolypin se narodil 2. dubna 1862 v Drážďanech a jeho matkou byla kněžna Natalja Michajlovna Gorčakovová. Hrabě Stolypin byl příslušníkem staré prusko-litevské šlechty, syn generála a sám měl velmi dobré vzdělání: byl graduovaný agronom a zkušený administrátor, skutečně moderní člověk. Uměl čtyři jazyky. Ministerským předsedou se stal Stolypin ve čtyřiačtyřiceti letech, v době, kdy Rusko sužovala první revoluce, za rok 1906 bylo zaregistrováno 4700 atentátů, z nichž bylo 1300 úspěšných, každý den umírali tři či čtyři carští činovníci. V témže roce byl poprvé spáchán 12. srpna atentát i na premiéra Stolypina. Půl jeho vily vyletělo do povětří, sedmadvacet lidí zahynulo, dceři bomba rozdrtila nohy, on sám vyvázl s lehkým zraněním.

Přes všechny problémy se ale Stolypinovi podařilo zemi v krátké době stabilizovat (zavedl polní soudy, cenzuru), zamezil i pogromům jak na Židy, tak na „bílé Židy“, jak se říkalo inteligenci, a začal Rusko reformovat: prodával půdu rolníkům, zrušil právní omezení půdního vlastnictví, podporoval schopné a pracovité sedláky a snažil se z nich vytvořit protiváhu revoluci. Za pět let jeho vlády se průmyslová výroba zdvojnásobila a Rusko si postavilo 50 000 škol a jen pět tisíc kostelů. Vypracoval plán reforem týkajících se občanských práv, menšin, policie a řízení země.

Objasnit atentát na úspěšného premiéra se nepodařilo, ale bylo a je zřejmé, že proti němu tenkrát byli prakticky všichni: car se ho obával, protože se domníval, že se ho bude snažit připravit o trůn, protestovala šlechta, která se cítila být krácena na svých dědičných právech, samozřejmě církev a generalita, protože trval na nevýbojné zahraniční politice, a ve švýcarském exilu měl z jeho úspěšných reforem obavy Vladimír Iljič Lenin, protože věděl, že jemu pomůže k revoluci jen bída a hlad. A zřejmě i mužici se obávali reforem, protože bořil středověké uspořádání vesnice, jež v Rusku přežilo do začátku 20. století prakticky bez jakýchkoliv změn.

Sám Stolypin tvrdil, že ke skutečné proměně Ruska by potřeboval dvacet let. Měl k dispozici – bohužel – jen pět, ale i tak dosáhl pozoruhodných výsledků. V roce 1911 vyvezlo Rusko rekordních třináct a půl miliónu tun obilí: poprvé za svou existenci se dostalo na úroveň civilizace, která dle sociologů začíná teprve tehdy, když se každé zaseté zrnko osiva znásobí minimálně pětkrát. Ročně přibývalo dva a půl miliónu obyvatel, zavedl osídlování Sibiře, hospodářství rostlo o šest procent ročně. Začaly vznikat první velké továrny. S tím vším byl po 5. září 1911, kdy zemřel, zase pozvolna konec. Po Stolypinově smrti skončila i tzv. třetí duma, tedy pokus o začátek demokratizace Ruska. Sám Stolypin svou smrt bral zřejmě jako osud, protože do Kyjeva jel i přesto, že byl na možnost atentátu předem upozorněn.

Symbolem změn v Rusku za prezidenta Borise Jelcina se stal ministr pro privatizaci a v roce 1997 dokonce vicepremiér Anatolij Čubajs (v roce 1995 mu bylo čtyřicet let): nepřítel komunistů číslo jedna a radikální zastánce volného trhu. Zdá se, že vždy věřil, že když se nastartuje ekonomická svoboda, automaticky se prosadí i vláda zákona. Hlavním oponentem těchto jeho názorů nebyl nikdo jiný než George Soros, peněžní magnát, který dokázal 16. září 1992 přinutit svými investicemi Brity k devalvaci libry, a tím vydělal za jediný den miliardu dolarů.

První spor těchto pánů vyvrcholil v lednu 1995 na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, kdy Čubajs (který tam jel místo Jelcina) oznámil světu, že privatizace v Rusku zplodila novou třídu vlastníků, lidí, kteří budou tvořit páteř nového, svobodného Ruska. Soros tehdy prohlásil, že noví ruští kapitalisté jsou „loupeživí baroni.“ Doslova řekl. „Doufal jsem, že budu svědkem spořádaného přechodu k otevřené společnosti, tržně orientovanému demokratickému systému založenému na vládě zákona … Tento pokus v zásadě zkrachoval. Ale vznikl u vás nový systém: loupeživý kapitalismus. Je to krutý, ale velmi vitální, samoorganizující se systém (jednotlivé velké ekonomické skupiny měly vlastní „armády“ či byly napojeny na tajné služby, v současné době i Gazprom dostal oficiální povolení zřídit si skutečnou elitní armádu, pozn. autora). Může se prosadit, protože v zemi nyní působí ekonomické zájmové skupiny, které vědí, jak se bránit. Tento systém ovšem navozuje všeobecný pocit obrovské sociální nespravedlnosti a úpadek civilizačních hodnot, pocit frustrace a dezorientace, což by mohlo vést k prudké politické reakci a xenofobním, nacionalistickým náladám.“

V témže roce po bližších pozorováních došel George Soros koncem léta k horší prognóze. Uvědomoval si, že Jelcin se nacházel, zvlášť po odvolání Gajdarovy vlády, mezi mlýnskými kameny: Na jedné straně čelil tlaku Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, tedy institucí, které z větší části dotovaly jeho rozpočet, a na druhé straně tlaku starých generálů, úředníků, tajných služeb a šéfů průmyslových a energetických velkopodniků, jež se bály privatizace. Navíc v Čečensku zuřila válka a prezident nad ní ztrácel kontrolu.

Alex Goldfarb, který pracoval po Sorose, napsal: „Čubajs sice slavil v Davosu triumf, ale doma se měl pořád co ohánět. Při kupónové privatizaci sice odstátnil přes polovinu hospodářství (podle časopisu Der Spiegel 39/2007 60 procent), ale zatím se to týkalo jen drtivé většiny malých a středních podniků. Těch největších společností, z odvětví ropného, plynárenského, těžebního, telekomunikačního a vojenského průmyslu, se ještě ani nedotkl.“

Ředitelé těchto mocných korporací byli staří komunisté zvyklí krást a za změněné situace tak činili ještě s větší drzostí. Odčerpávali peníze pomocí obchodních firem a zisky převáděli do zahraničí. Těmto ředitelům se v Rusku říkalo „ředitelský sbor“ a tvořili mocnou lobby, jejímž zastáncem v Kremlu byl Oleg Soskovec, bývalý funkcionář sovětského vojenského průmyslu. V roce 1995 byl prvním místopředsedou vlády a zároveň hlavním oponentem reforem kolegy Čubajse. Soskovcovi lidé byli připraveni, pokud by vyhráli komunisté, zase přejít k plánovanému hospodářství. Čubajs naopak silně usiloval o to, aby veškerá ruská ekonomika byla zprivatizována. V polovině roku 1995 přišel proto s novou strategií a prohlásil: Stát by měl svá největší průmyslová odvětví zprivatizovat všechna najednou, v rámci jedné velké operace. Razil heslo: Místo aby nepoctiví ředitelé shrabovali velké zisky pro sebe, ať raději noví vlastníci platí daně.

Podle Alexe Goldfarba si již Čubajs nemohl dovolit vydat zdarma privatizační kupóny, protože na to neměl hotovost. Příjmy ze státního rozpočtu činily 37 miliard dolarů a výdaje 52 miliard dolarů. Výsledkem byl třicetiprocentní deficit.

Za této situace se Čubajs obrátil zcela logicky na bankéře a sám to komentoval slovy: Neměl jsem na vybranou, musel jsem volit mezi návratem komunistů k moci nebo loupeživým kapitalismem. Zvolil jsem loupeživý kapitalismus.“

Anatolij Čubajs si po pečlivé úvaze vybral asi deset bankéřů a nabídl jim něco z klenotů Ruska. Vláda získala od bank půjčky zajištěné akciemi podniků, jež se pak dražily v aukcích. Jednalo se nakonec o dvanáct podniků: šest ropných společností, tři továrny a tři lodní společnosti. Prodej vynesl vládě 1,1 miliardy dolarů. Z loupeživých baronů se stali jedni z nejbohatších lidí na světě. Boris Berezovskij do jedné podobné akce lákal Geor ge Sorose, který si to nakonec rozmyslel: Rusku už nevěřil. Investici místo Sorose převzal neznámý devětadvacetiletý obchodník s ropou Roman Abramovič. Díky této transakci zbohatli všichni ti, jimž se později začalo říkat oligarchové.

Po několika měsících se stala ale zvláštní událost: V prosinci roku 1995 ruská vláda bez vysvětlení zrušila tři aukce v leteckém průmyslu, mezi nimiž byl podnik KB Suchoj, který vyráběl pod stejným názvem letadla. Transakci prý zarazil ministr obrany Pavel Gračov, jeden z dalších nepřátel Anatolije Čubajse.

Příští rok v červnu měly být nové prezidentské volby a Boris Jelcin se začal bát, že Čubajs ohrožuje jeho další kariéru. To mu také začala našeptávat protičubajsovská frakce, v jejímž čele v téhle chvíli stál Alexandr Ivanovič Koržakov, ředitel Jelcinovy ochranky (FSO), muž, který ale de facto řídil všechny tajné služby.

Boris Jelcin zahájil svou kampaň 17. ledna 1996 a zároveň toho dne oznámil, že odvolal z vlády Anatolije Čubajse a několik dalších liberálních členů kabinetu. Jelcin pak sice ještě v červnu vyhrál volby, ale stal se zřejmě jen nástrojem tajných služeb, jimž věřil víc než komunistům. Privatizace byla postupně přes různé peripetie, kdy se Čubajs na chvilku vracel do funkcí, zastavena a za Jelcinova nástupce vybrali důstojníka tajných služeb Vladimira Putina (který se na čas stal šéfem FSB, tedy bývalého KGB, a později i premiérem). Po vítězných volbách v roce 2000 Vladimir Putin obsadil řadu míst v Kremlu lidmi z rezidentury FSB v Petrohradě a další důstojníky najmenoval do funkcí v guberniích.

Rozhodující místa ve státě tedy obsadila do značné míry jediná mocenská struktura, jež prakticky nepoškozená přežila všechny změny po roce 1989, a převládla mentalita, v níž jsou lidé – když to zjednodušíme – děleni na tři kategorie: přátelé, nepřátelé a zrádci, kteří byli a jsou často nemilosrdně zavíráni či vražděni. Za Putinova prezidentování se pozvolna hlavně velké strategické vojenské a energetické firmy vracely pod přímý vliv vlády. Současné ekonomické prosperitě ale vděčí prezident Putin kromě zdražující se ceny ropy hlavně zprivatizovanému průmyslu.
Oligarchové, z nichž asi nejznámější jsou Michail Chodorkovskij či Boris Berezovskij, začali mít potíže: jeden je dnes ve vězení a druhý žije v exilu v Londýně. Jediný Abramovič smí volně cestovat (většinu času žije v Londýně), zmocnil se Sibněftě a televize ORT, ale to jen proto, že se stal šedou eminencí Kremlu, nikdy neměl vlastní politické ambice. Kde vzal na první investici sto miliónů dolarů, nikdo neví.

Co mají tyto dvě události společného? Spekulativní a samozřejmě zjednodušená odpověď, kterou si lze dovolit jen v eseji, zní: Po roce 1911 stejně jako po roce 1996 se začal opět měnit v Rusku vztah mezi vlastnictvím a politickou mocí. Stolypin i Čubajs se pokusili po vzoru Západu oddělit v oblasti práva a institucí moc tak, aby došlo k rozdělení na moc vykonávanou z titulu vlády a moc vykonávanou z titulu vlastníka, a v tom jim bylo zabráněno. Rusko je typická patrimoniální říše, kde politická moc je chápána jako nadstavba vlastnických práv: vláda vládne a zároveň jí skoro všechno patří.

Americký profesor Richard Pipes to vysvětluje tím, že v Rusku stát nevyrostl ze společnosti ani nebyl nástrojem shora, spíše vyrůstal na boku společnosti a postupně ji pohlcoval, stejně jako na přelomu století pohltily stát tajné služby. Místo původní politické moci představovalo v Rusku soukromé panství knížete nebo cara, na němž mohl vykonávat plnou moc: Byl pánem a vládcem a jednoznačným a nezpochybnitelným vlastníkem všech lidí i věcí. Tento model výkonu moci se opět vrátil, a proto je možné každého, kdo by chtěl jít vlastní cestou a odklonil se od státní ideologie, považovat za zrádce, zavřít do vězení či zavraždit dokonce i v zahraničí, jako například Alexandra Litviněnka, bývalého pracovníka KGB.

Připomeňme: V tomhle je Rusko bližší islámskému světu než Západu, kde k oddělení těchto různých mocí docházelo již od starého Říma. V islámském světě drží panovník či jiný vládce ve svých rukou rovněž často moc výkonnou, hospodářskou, vojenskou i duchovní a přestup z islámu je nemožný. Kdo se o to pokusí, má být podle koránu zabit. Za jistých okolností by se proto tyto dva světy, založené jako monolity, dokázaly asi snáze k sobě přiblížit než Rusko a západní civilizace – na to bychom neměli zapomenout.

P. S.

Dne 17. března 2005 byl spáchán jeden z dalších neúspěšných atentátů na Anatolije Čubajse, který se mezitím stal šéfem ruské monopolní energetické společnosti RAO JES. A 24. listopadu 2006 (den po smrti Alexandra Litviněnka v Londýně) otrávili v Dublinu Jegora Gajdara, druhého otce privatizace a bývalého předsedu vlády, dnes ředitele poradenské firmy. Otravu neznámým jedem přežil jen díky tomu, že se zhroutil na univerzitní chodbě. Kdyby jed začal účinkovat o patnáct minut později na hotelovém pokoji, s největší pravděpodobností by zemřel.

Napsáno pro Reflex a autorův blog na Aktuálně.cz

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy