Ve čtvrtek 1.listopadu 2007 vynesl soudce Petr Braun u Městského soudu v Praze rozsudek nad dělnickou prokurátorkou Ludmilou Polednovou-Brožovou. Soud ji uznal vinou z několikanásobné vraždy ve spolupachatelství v souvislosti s předem připraveným procesem s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti lidmi z roku 1950. „Za 28 dní od podání žaloby byli usmrceni čtyři lidé. Šlo evidentně o justiční vraždu,“ konstatoval soudce.

Na popravišti tehdy skončila dr. Milada Horáková a další tři muži. Paní Polednová-Brožová byla odsouzena na osm let do vězení s ostrahou. Protože paní prokuráorce před Vánocemi bude 87 let a je nemocná, trest nikdy nenastoupí.

Jde o první a zároveň evidentně poslední proces s aktivním účastníkem 57 let starého zinscenovaného procesu, jehož české soudy po 18 letech od roku 1989 potrestaly. Ostatní prokurátoři a soudci, kteří se na těchto nezákonnostech podíleli, už nežijí. Žije jen vyšetřovatel Miroslav Moučka, bratr stejnojmeného herce a otec dlouholeté šéfredaktorky komunistických Haló novin a dnešní členky Rady ČTK. Pan Moučka pracoval v padesátých letech pod vedením sovětských poradců a proslavil se, jak na to upozornil Tomáš Němeček v Hospodářských novinách, mezi vyšetřovateli vyhlášením soutěže v nepřetržitém vyslýchání: jednoho vězně údajně nechal vyslýchat 40 dní a nocí. Byl obviněn v této souvislosti pro překračování pravomocí, ale státní zástupkyně nakonec proces zastavila, protože byl promlčený. Dnes má 85 let a k soudu se ze zdravotních důvodů rovněž nedostavil. Obhajoba na jeho výslechu trvala, ale soudce přečetl jen protokoly, protože konstatoval, že by se od něj stejně mnoho nemohl dozvědět. Tolik jen pro připomenutí celého případu.

Na celé kauze jsou zajímavé dva momenty: Zaprvé důvod, proč byl proces tak dlouho odkládán a zadruhé osobnost soudce Petra Brauna.

Podle vyšetřovatele Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu podplukovníka Ilji Pravdy tomu bylo proto, že donedávna nebyl objeven záznam o jednání soudců, prokurátorů a náměstků ministerstva spravedlnosti z května 1950, který dokazuje, že proces bylo jen předem připravené divadlo: předem byly navrženy tresty pro všech 13 obžalovaných. Tento návrh byl sepsán pět dní před začátkem procesu. Kromě toho se dochovaly dokumenty o tom, jak měly být poučeni obhájci, aby nevhodnými dotazy nenarušovali průběh procesu. Naopak ale autoři inscenace dbali na to, aby advokáti se netvářili při soudním procesu jako zbytečné loutky.

Tvrzení podplukovníka Pravdy je ovšem nepravdivé, záznam ze zmíněné porady byl publikovýn již v roce 1995 dnes bezmála osmdesátiletým renomovaným historikem Karlem Kaplanem, jak na to upozornili letos v létě v týdeníku Respekt historici Petr Koura a Pavlína Formánková. Tato skutečnost zřetelně poukazuje na lajdáckost práce vyšetřovatelů, kteří se měli sami s příslušnými historiky, kteří toto období zpracovávají a dokonale znají, spojit (za toto chování plně zodpovídá ředitel ÚDV Irenej Kratochvíl), ale i na neschopnost naší obce historiků některé skutečnosti sdělovat veřejnoti v pravý čas v médiích. Odborné publikace čte jen velmi omezený počet lidí a s tím musí počítat. Zřejmě ale chyběla i dostatečná politická vůle, která by vytvářela společenskou atmosféru, v níž by se snáze taková vyšetřování dala důsledně provádět.

Na soudci Petru Braunovi je zase pozoruhodné, že je pevná integrální a svobodná bytost a už tento fakt z něj činí osobnost, která z české justice ční. Může za to zřejmě hlavně ta skutečnost, že výkon soudní moci nechápe pouze jako druh administrativy, ani jako službu paragrafům, ale jako službu společnosti. Je skutečně představitelem nezávislé justiční moci, která hájí ústavní principy. Dalo by se o něm říci, že názorně předvádí to, co by měl mít každý soudce, a sice nezávislost jak subjektivní, to znamená schopnost být odolný proti různým tlakům politickým, mediálním i občanským, ale i nezávislost objektivní, tedy administrativní a nespokojí se jen s hledáním formálních nedostatků, díky kterým mohl proces anulovat, ale naopak cítí potřebu kvůli ozdravení vnitřních poměrů v zemi splnit svou ústavní povinnost navzdory všem obtížím.

Škoda, že náš stát (tedy moc ústavodárná i výkonná) se tomuto přístupu k justici (která má právě obě moci kontrolovat, proto byla před mnoha staletími ustavena) stále brání, jak stojí i v oficiální zprávě Open Society Institute, který po našem vstupu do Evropské unie monitoroval stav soudnictví. Ve zprávě stojí: „Model se silným vlivem moci výkonné, tak jak jej známe v Evropě pouze v Lotyšsku a České republice, porušuje nejen princip soudcovské nezávislosti, ale zároveň velmi málo přispívá k efektivitě řízení a správy soudnictví. Nedaří se mu zapojit soudce do procesu zvyšování jejich profeionality a spíše je vychovává k závislosti a laxnosti… Jak Lotyšsko, tak Česká republika by měly přehodnotit současný model řízení a správy soudnictví a poskytnout soudcům autonomní mechanismy, které by jim umožňovaly formulovat a hájit své zájmy. Bez ohledu na to, jaký model bude nakonec zvolen, potřebují tato soudnictví profesionálnější a průhlednější management.“