Podle průzkumu agentury Median, zveřejněného v sobotních Lidových novinách, je jen každý šestý Čech přesvědčen o tom, že vyrovnání s minulostí se nám podařilo. To je dobrá zpráva. Každá tlustá čára totiž znamená vivisekci: dobrovolné vyříznutí kusu paměti. Takto poškozený člověk ztrácí schopnost své chování korigovat. Necítí odpovědnost vůči předkům a ještě nenarozeným vnoučatům a pravnoučatům.

Stanfordské pokusy
Profesor Philip G. Zimbardo ve svých výzkumech předvedl, že i chytří univerzitní studenti, pokud se ocitnou v situacích, kdy se snaží racionalizovat vymáhaný souhlas s hodnotami, o nichž vědí, že jsou falešné, přijímají pošetilá a často i sebezničující rozhodnutí. Je-li nějaká populace jako ta naše po pět generací (počítáme-li za generaci lidi narozené v dekádě, tedy spojené podobnou zkušeností) vystavena deformacím, začnou se sebezničující vzorce chování předávat dalším generacím již i geneticky. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo několik generací mimo jiné nuceno souhlasit s okupací Československa v roce 1968 a za rok nato byl každý občan této země, který zastával nějakou odpovědnější funkci, nucen předstoupit před komisi, kde - pokud nechtěl opustit práci - musel vyjádřit souhlas s tímto násilným vpádem cizích vojsk. Byl brutálně ponížen před komisí chladnokrevných zrádců vlasti či lišáckých lhářů. Protože šlo vesměs o vzdělané lidi, popsaný proces „kognitivní disonance“ přetvořil značnou část naší společnosti. Učinil z racionálních bytostí jen racionalizující reaktory. Biologický organismus ponížených přemohl mozek v domnění, že si tím zachraňuje existenci, zatímco experimenty dokazují, že v důsledku byl poškozen mozek (naučil se sebeobelhávat), a tím poničil i způsob existence. Lidé u nás příliš často neříkají, co si myslí, ale o čem se domnívají, že od nich chce někdo slyšet, nebo co se má říkat. Strach z toho, že občan nenaplní očekávání mocných je u nás dokonce větší než strach ze lži.

V USA, kde osmdesát procent lidí věří v Boha, je tomu opačně. A opačně myslí i politici: u politiků je poškozeno vnímání výkonu svého řemesla do té míry, že nesouhlas se způsobem výkonu úřadu berou jako urážku instituce, kterou zastupují a o které se domnívají, že má být sama o sobě důvodem k jejich adoraci.

Profesor Zimbardo na své univerzitě vytvořil ve sklepě experimentální věznici a uzavřel v ní mladé muže, studenty vybrané z univerzit po celých Spojených státech, kteří se k experimentu dostali, protože patřili mezi nejnormálnější, fyzicky i psychicky byli zdraví a na pokus se přihlásili dobrovolně. Adeptům byly náhodně přiděleny role vězňů a dozorců. Vězení v simulovaných celách mělo trvat dva týdny. Experiment ale musel být ukončen dřív, protože se začal vymykat kontrole. Téměř polovina dobrovolníků prožívala nebezpečné „emociální zhroucení“. Studenti, kteří se stali dozorci, se začali chovat sadisticky a nalézali zálibu v ponižování, degradaci a trestání „svých vězňů“. Každým dnem byly jejich praktiky horší a horší. Za jejich chování, dle pana profesora, mohlo odindividualizované prostředí, nehumánní okolnosti a anonymita. S podobnými parametry pracuje ve větší či menší míře ve společnosti i každá totalita: proměňuje ve vězení celou společnost.

Zlá situace v těchto podmínkách vítězí nad velkou částí lidí, kteří z ní nevystoupili. Většinou proto, že přecenili své síly, nebo proto, že doufali, že podobná krutost nemůže dlouho trvat (Bůh nebo příroda to přece nemůže dopustit). Trvá-li ale tento stav delší dobu, léta, vládnoucí nenormalita deformuje vše postupně, velice záludně a systematicky, že si to člověk ani sám úplně a do všech důsledků neuvědomí.

Jedna z nejkrutějších deformací, která nás potkala, spočívala v tom, že řada lidí nesměla po roce 1968 v zaměstnání pracovat: buď byla odsouzena ke zbytečné práci, nebo byla dokonce zaměstnávána ničením své předešlé a hodnotné práce či práce jiných lidí: nakladateství po roce 1970 nějakou dobu pouze připravovala jen reedice klasiků a likvidovala knihy připravené k vydání, které už nevyhovovaly nové ideologické linii. Tito lidé byli nuceni nejprve veřejně zradit sami sebe a teď museli ještě navíc ničit svou předchozí práci, o níž ale věděli, že byla správná a mnohem kvalitnější a poctivější, než práce, která od nich bude vyžadována. A podobně tomu bylo po roce 1948, kdy byla řada lidí po znárodnění nucena ničit svou práci. Tyto brutální činy činily z obětí spolupachatele. Trest si mohl hledat viníka náhodně, protože všichni cítili permanentně vinu. Došlo k porušení očekávání vlastního fungování: tento moment dle psychologů často spouští psychosomatické poruchy různých druhů šílenství od fobií, přes paranoi až po deprese a vede hlavně ke zkreslení časové perspektivy.

Item
Kdyby studenti ve Stanfordu strávili v univerzitním sklepení padesát let, jako my, byli by na tom podobně. Byl by v jejich genech a genech jejich dětí a vnuků zpochybněn čas a byla by tam zakódovaná obava z většího prostoru. Nejlépe by se cítili v jakékoliv cele. Do plného života by se ale mohli vrátit jen s pomocí literatury a jazyka, v nichž je ve slojích nejpřesněji uložená paměť. Pomohla by jim např. Bible a Shakespeare - protože tyto hodnoty jsou v jejich civilizaci nezpochybnitelné. Náš problém je, že Bibli neznáme a Shakespeare nám chybí. Zřejmě proto i dnes, jak napsal Pavel Janoušek, chybí ten, kdo by nesl normu a komu se vyplatí spílat. Malý prostor, který obýváme a který jsme si dokonce zmenšili nám znemožňuje zahlédnout lidi, kterým se podařilo z něj vykročit a pohybují se v širším (větším) kontextu.

Snaha odmítnout tlustou čáru je tedy snahou po tom dozvědět se, jací jsme, neopakovat staré chyby a vrátit slovům původní váhu. To je ta nejlepší zpráva, kterou jsme se mohli k osmnáctému výročí listopadu 1989 dozvědět. Stará zkušenost praví, že minulost je buď živá tím, že ji živou udržujeme, nebo ožije sama a my se jí lekneme. Tlustou čáru nevymysleli Češi, ale 17. března 44 před naším letopočtem Římané, tedy dva dny po vraždě Caesera, vyslovil takový požadavek zřejmě poprvé Cicero v senátě: prohlásil, že veškeré vzpomínky na konflikt, jenž vyvrcholil imperátorovou smrtí, je nutno odsoudit k věčnému zapomnění. Na tento postup sám za rok doplatil, když ho Antonio nechal zavraždit.

O zapomnění v Evropě hovoří i dvě francouzské ústavy z let 1814 a 1830. V Anglii byl po skončení občanské války dokonce přijat Zákon o zapomenutí a promlčení. Tyto snahy nebyly nikdy korunovány úspěchem. Zločiny a špína minulosti skoro vždy vyhřeznou na povrch - a to v době, kdy to nečekáme. Je dobře, že to v roce 2007 většina národa tuší či dokonce ví.