Jiří Přibáň, narozen 25. srpna 1967 v Praze, vystudoval Právnickou fakultu UK v roce 1989. Zde se také v roce 1997 habilitoval spisem Suverenita, právo a legitimita a v roce 2002 získal profesuru v oboru teorie, filozofie a sociologie práva. V současnosti vyučuje sociologii práva, právní teorii a konstitucionalismus na britské Cardiff Law School, kde byl v roce 2006 jmenován profesorem práva. Kromě toho působil například na UC Berkeley, New York University, University of San Francisco, University of New South Wales v Sydney, European University Institute ve Florencii, Katholieke Universiteit Leuven nebo University of Pretoria. Je autorem a editorem mnoha vědeckých statí a knih, například Právní symbolismus (2007), Jací můžeme být? (2004), Disidenti práva (2001), Právo a politika konverzace (2001) nebo Sociologie práva (1996).

Zatímco v průběhu druhé půlky 20. století se média stranám vzdalovala, dnes se zdá, že se zase stranám přibližují a ztrácejí kritický odstup. Kdo by, podle vás, pak mohl jejich funkci v demokracii nahradit?

V situaci, kdy obrazová informace převažuje nad tištěnou, je třeba zdůraznit ještě další důležitou skutečnost, že totiž ti, kdo obrazy produkují, nejsou schopni ovlivnit jejich dopad. Ze zobrazovaných hrdinů se mohou v příštím okamžiku stát lehce odsouzeníhodní vyvrhelové. Tato nevypočitatelnost je nejlepší pojistkou proti tomu, aby se média stala nástroji stranické politiky a politické manipulace. I když vám každá reklamní firma bude tvrdit opak, vztah mezi médii a politikou nelze chápat jednoduše jako příčinný, v němž média na politickou objednávku dokážou vytvářet takové obrazy, které bez dalšího mohou vyhrát volby, odvolat určitého politika, prosadit nepopulární politiku atd. Žijeme v mnohem složitějším a nevypočitatelnějším světě, než jsou si političtí vůdci, stranické aparáty, mediální analytici a reklamní agenti ochotni přiznat. Média nemohou politickou ani žádnou jinou realitu společnosti diktovat, mohou ji pouze reflektovat a být tak její součástí. I když mě jako občana-tvora politického samozřejmě rozpad analytické a kritické funkce médií znepokojuje, uvědomuji si, že se její význam pro formování a stabilitu demokratické politiky často přeceňuje. Demokratickou kontrolu lze zajistit i v prostředí stranických médií, protože opozice má vždy zájem na tom, aby přinášela negativní informace o vládě, a naopak vláda se snaží znemožnit opozici. Myslím, že hlavní povinností státu ve vztahu k médiím je zajistit, aby si nikdo nemohl vytvořit monopol na „objektivní zpravodajství“.

Vy tedy po své české a britské zkušenosti v tzv. objektivní žurnalistiku jako metodu, která je založena na nezkreslování a nezatajování informací asi moc nevěříte?

Existuje zásadní rozdíl mezi „objektivním“ a „nestranným“ zpravodajstvím. Zatímco nestranné zpravodajství připouští, že všechny informace zůstávají nakonec jen určitým míněním o světě, které musí být vzhledem k povaze společnosti samo pluralitní, objektivní zpravodajství nepřipouští žádné jiné zprávy, protože uplatňuje nárok být jediným zdrojem poznání našeho světa, politikou počínaje a přenosy z krasobruslení konče. Nestrannost se nesmí zaměňovat za objektivnost. Představa, že média mohou nestranně analyzovat politické problémy, konflikty či krize a veřejnost se na základě těchto nestranných i nestranických informací rozhodne pro tu či onu politickou stranu, přikládá médiím politickou funkci formování demokratické rozpravy. Podle ní by stát kromě respektování stranických médií měl mít i povinnost zprostředkovat mediální „službu veřejnosti“, jak je tomu například v případě BBC. Jinými slovy, stát má ze zákona zajišťovat a chránit intelektuální obsah masově sdílených informací v době, kdy ho ohrožuje masmediální estetika. Nejedná se tedy o povinnost zajistit „objektivní zprávy“, ale spíše o povinnost zajistit „obsah zpravodajství“. Nikdo si například nedělá iluze, že by BBC byla zcela neutrální instituce, ve které by osvícení novináři poskytovali objektivní zprávy o našem světě. Liberálně levicový přídech zpravodajství a dalších pořadů BBC není jen výmysl pravicových politiků a novinářů, ale spíš všeobecně předpokládaný přístup, s nímž lidé BBC sledují a vůči němuž si také předem vytvářejí kritický odstup. Všichni si ale mohou být jisti, že určité informace se v BBC vždy objeví a budou zpracovány podle jasně stanovených pravidel i v duchu profesní novinářské etiky. Podotýkám ovšem, že v tomto případě se již nejedná o problém médií jako takových, nýbrž o politickou reflexi médií, ve které společnost chce politickým rozhodnutím posílit fungování demokratického systému tím, že mu ze zákona zajistí poskytování určitých informací a tím usnadní politickou komunikaci ve formě demokratické rozpravy, konfliktů a konsenzu. Naše otázka proto není kulturně mediální, ale politická a zní: nakolik můžeme zákonem regulovat média, abychom zajistili fungování našeho politického systému s jeho bojem o moc, stranickými konflikty i veřejnými protesty a vzdorem či odporem proti politickým rozhodnutím? Odpověď na ni ovšem závisí na tom, jak funguje ta či ona politická společnost a nelze si představovat, že bychom tuto společnost mohli s pomocí nějakého mediálního zákona teprve ustavit.

Určitě ne, ale zvláště v postkomunistických zemích by měl zákon mnohem přísněji definovat servisní roli veřejnoprávních médií či médií veřejné služby. Míra demokracie je de facto přímo závislá na míře vzdoru, kterým jsme schopní se proti převažující estetice médií postavit, abychom uchránili co nejpluralističtější obsah. Lze to takhle říci?

Určitě! Je třeba odmítnout představu demokracie jako prostoru, ve kterém musí existovat především morální a politická shoda a lidé i všechny politické instituce a média přispívají k posilování harmonického soužití a jednotného morálního pojiva. To, co označujeme za veřejný prostor, musí žít konfliktem a protestem, ale současně je třeba zdůraznit, že média sama tohoto oživení nejsou schopna. Je to úkol pro politické strany, hnutí a nejrůznější občanské organizace nebo iniciativy usilující o vstup do tohoto prostoru. Média mohou ke kvalitě a míře demokracie přispívat pouze nepřímo tím, že budou zprostředkovávat informace pro ty, kdo se odhodlají ke vzdoru či protestu, a současně budou o jejich akcích zpětně informovat. Tyto informace budou ale vždy pouze mediální reflexí veřejného prostoru, nikoli tímto prostorem samotným, to je třeba mít na paměti, i když to vypadá, že jsou to především, nebo dokonce pouze média, v čem se náš veřejný prostor utváří.

Jenže televize, jako nejvlivnější médium se čím dál tím víc od skutečnosti odvrací. Zdá se jí, že realita je nudná a dokonce ve zpravodajství předvádí inscenace a performance: vše se musí zbytečně hýbat, proto se i obrazy v ČT nesmyslně opakují. Tištěná média se televizi snaží zdatně napodobovat.

Hlavní nebezpečí plynoucí ze samé povahy elektronických médií spočívá v tom, že dochází ke splynutí veřejného a soukromého prostoru. Co se děje „tam venku“, se nám okamžitě přelévá do obrazovek prozařujících naše teplé domovy. Vzniká iluze, že jsme součástí veřejného prostoru, i když jíme vepřovou se zelím a knedlíky a sledujeme nedělní televizní politickou diskusi. Média tak paradoxně přispívají k postupující privatizaci našich životů a oslabují veřejný prostor, který je základem demokracie, podobně jako například stále četnější a rostoucí oplocená ghetta pro bohaté.
Vliv médií na lidské chování je nepopiratelný, ale stejně tak nepopiratelný je například i vliv zavedení všeobecného hlasovacího práva na význam a podobu toho, co jsme si zvykli označovat jako demokratická společnost. Pro moderní politiku mělo hlasovací právo stejný význam jako například zavedení televizního vysílání pro způsob, jakým přijímáme informace o světě. Všimněme si, že přídavné jméno „masový“ používáme pro označení důležitých forem sociální komunikace i politické strany a demokratický systém jako takový. Žijeme prostě v masových společnostech, které jsou ale natolik složité, že nelze říct, kde vlastně ta zdánlivě obávaná „masovost“ vzniká. Je to tím, že si sami vládneme, anebo tím, že jsme navzájem propojeni televizí nebo internetem? Masové demokracie ze své povahy vždy tíhnou k populismu a charismatickému vůdcovství, jemuž masmédia do určité míry napomáhají. V takové společnosti dominují ty formy jednání, které kdysi americký sociolog David Riesman označil za „vnějškově řízené“, protože je určuje nápodoba a individuální touha přizpůsobit se většinovému jednání, a nikoli nějaké vnitřní morální přesvědčení nebo světonázorová pravda. Taková společnost je mnohem více zábavní než ideologická, takže dav utvořený jedinci toužícími napodobovat se navzájem je „dav osamělý“, a nikoli dav zpolitizovaný a dějinotvorný.

Před více než padesáti lety se Riesman zcela správně podivoval nad tím, jak je možné, že vnějškově řízená společnost zábavní kultury se stále ještě o politiku zajímá, a došel k závěru, že masová média vlastně uměle udržují zájem veřejnosti o politiku, protože jaksi mlčky tento zájem předpokládají a tím věnují politice více pozornosti, než jakou jí věnuje společnost. Podíváte-li se na vývoj masových sdělovacích prostředků v posledních pěti desetiletích, je jasné, že média se stále více přizpůsobují logice zábavy. Dokonce i sama politika se musí prezentovat jako zábava, která musí přinášet stále nové šokující obrazy, aby tak zastřela alespoň částečně politickou lhostejnost prostupující dnešní demokratické společnosti. To je ovšem problém sociální, nikoli politický, protože masová média nemohou na politickou lhostejnost reagovat politizací sebe sama. Zatímco v padesátých letech 20. století Riesman ještě mohl říct, že v masových sdělovacích prostředcích stojí „politika výše než erotika“, letmý pohled na dnešní bulvární tisk nebo program komerčních televizních stanic nás přesvědčuje o opaku. V dnešních demokratických společnostech roste vliv charismatické politiky, protože erotika a politika se slily. Politickým problémem tak není moc médií, spíše jejich bezmoc vůči vývojovým trendům ve společnosti masové zábavy.