Veřejnoprávní instituce by měla mít svůj vlastní charakter. Divák či posluchač s ní buď souhlasí, nebo se s ní pře a tím si vytváří svůj názor. Proto po pěti letech existence British Broadcasting Company ji v roce 1927 John Reith změnil na Corporation. Šlo hlavně o to, aby se nekomercializovala a neklesala její kulturní úroveň a o odstínění stanice pomocí nezávislých rad od politiky. Tak se vyvinul model veřejnoprávních televizí, který po druhé světové válce byl nejprve zaveden po vzoru Anglie v Německu a později v celé Evropě.

Kvůli tomuto modelu byla úplně jinak vymyšlená struktura řízení - místo vertikálního jsou tyto instituce řízeny horizontálně a jsou i jinak financovány. Ředitelé zodpovídají za nezávislost a rozpočet, nejsou však nadřízenými šéfredaktorů, kteří mají plnou a bezpodmínečnou odpovědnost za obsah a personální obsazení redakcí. Financovány jsou převážně z přímé daně, tedy z poplatků uživatelů, které se navyšují automaticky podle toho, jak se vyvíjí tzv. spotřební koš, aby stanice nemohla být vydírána parlamentem (u nás se tento systém dosud nezavedl). Aby mohla taková stanice svou funkci plnit, musí kolem sebe soustředit co nejvíc morálně-legálních autorit, jež mají schopnost kriticky posuzovat politiku, ekonomiku i kulturu.

Zprávy, které i po obou protestních peticích z ČT přicházejí, spíše dokazují, že snaha současného vedení je přesně opačná, a proto lze bez větší nadsázky hovořit o privatizaci ČT.

Avizovaný odchod zkušeného Jana Rozkošného jako editora Událostí, komentářů je jen nejviditelnějším projevem změn, k nimž tam dochází. Tento pořad přišel nejprve o Jakuba Železného, který byl „povýšen“, pak o analytičku Martinu Lustigovou, moderátorku Danielu Drtinovou a důležitého asistenta Reného Kujana. Podobně Pavlína Kvapilová, jež se v ČT snažila systematicky budovat v sekci Nová média analytické oddělení v čele s Kateřinou Šafaříkovou, musela odejít, a paní Šafaříková už pracuje v České pozici.

Jenže tyto změny se netýkají jen centrální redakce, ale i studia v Brně a Ostravě. V Brně byl prodloužen mandát řediteli Karlu Burianovi bez výběrového řízení a naopak Ilja Racek jako ředitel musel z Ostravy odejít dřív, než mu vypršela smlouva, a na toto místo byl dosazen Tomáš Šiřina, bývalý šéfredaktor Deníku, o kterém se v Ostravě ví, že má úzké kontakty na byznysmeny i politiky. Z pozice šéfredaktorky regionálního zpravodajství musela odejít i Šárka Bednářová, jež moderovala pořad Před půlnocí - údajně pro nadbytečnost. Podobně sám odešel z ČT Petr Fischer do HN, který tento pořad moderoval v Praze, stejně jako do téhož deníku odešel Jindřich Šídlo. Šéfem zpravodajství se stal v Brně i Ostravě Brňan Roman Ondrůj, který dojíždí do Ostravy jen občas. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč vznikla iniciativa za nezávislost ostravského studia, již podepsali Bělohradský, Přibáň, Fenič, Keller a další. Aby se o tom ale lidé nic nedozvěděli, ředitelé Dvořák a Šámal zakázali redaktorům komunikovat s médii.

A to se stalo skoro současně s tím, kdy měl 11. prosince 2013 na zasedání Rady ČT ředitel Petr Dvořák oznámit výsledky komise, která měla vyšetřit stížnosti redaktorů popsané v peticích. Místo toho se rada dozvěděla, že činnost komise ukončil, aniž se kdykoli sešla. A radě sdělil, že sám žádné prohřešky proti zákonu nebo kodexu televize ve zmiňovaných případech neodhalil a za vedením zpravodajství nadále stojí. Čili nejen že nesplnil úkol, který mu rada uložila, ale vše jako majitel stanice rozhodl sám a signatářům petice udělil milost: hovořil o tlusté čáře za minulostí.

Jenže do budoucna plánuje organizační změny a zřízení editoriálního panelu, který by měl podobné spory řešit. Vzhledem k tomu, že sliby nedodržel a o dalším postupu má s radou jednat až 8. ledna, lze se oprávněně domnívat, že hraje hlavně o čas a členové rady, kteří s ním jeli nedávno například na výlet do Londýna, mu tento postup budou tolerovat, jak naznačuje i místopředsedkyně rady Dana Eklová, jež řediteli v diskusi poděkovala za jeho velkorysost k signatářům. Jenže slova o organizačních změnách mohou avizovat, že ředitel si tak otevírá prostor k dalšímu rozvázání pracovních poměrů s tzv. přebytečnými lidmi: nejspíš tedy s těmi, kdo sepsali protestní petici (jejich jména jsou sice utajena, ale člověk se je může dozvědět třeba na nádraží v Brně, jako se to stalo mně).

To jsou důvody, proč si můžeme dovolit říci, že naše veřejnoprávní televize se privatizuje podobně, jako si ji vládní strana Fidesz zprivatizovala v Maďarsku. U nás je, jak se někdy říká, privatizována firmou PPF, která chce vycházet s oběma pány: Klausem i Zemanem, a proto likviduje analytickou a kritickou žurnalistiku. Postavit by se proti tomu měla nová Poslanecká sněmovna. Může to být první zkouška fungování nové koalice.

Je sice pravda, jak tvrdí mnozí, že nezávislý intelektuál je vymírajícím druhem odsouzeným k anachroničnosti jak dnešním pozdním kapitalismem, tak autoritářskými systémy. Žijeme v době, kdy vše hodnotné je už tím posledním svého druhu, protože nejvíc je oceňováno masové zboží, a to musí být levné a všem srozumitelné. Proto někteří skeptici tvrdí, že nestojíme na prahu nové doby, ale na prahu posledního soudu. Tam však jde vždy o něco jiného: ukázat, že jsme do poslední chvilky hájili zbytky kultury, vzpurné vize, naše sny, neukojitelnou zvědavost, a tím hájili život až do konce, se vším vědomím práva a se vší slušností, které jsme byli schopni.

Postavit se proti privatizaci veřejnoprávní televize může být první zkouškou fungování nové koalice.

Psáno pro Literání přílohu týdeníku Respekt