Zeman tvrdí, že Bohuslava Sobotku jmenuje premiérem do několika dnů, jeho kabinet do konce ledna. „Konečně,“ nabízí se zvolání – od voleb uplynulo čtvrt roku. Filozof Jiří Přibáň v chování Zemana vidí nebezpečnou hru a tvrdí, že Sněmovna s ním může bojovat spíše než žalobami škrty v rozpočtu hradní kanceláře.

Bohuslav Sobotka byl 3. ledna 2014 na Hradě a předal prezidentu Zemanovi po 72 dnech od voleb seznam navržených ministrů. Prezident ho přesto předsedou vlády nejmenoval. V pondělí 6. ledna byla podepsána koaliční dohoda. Výhrady měl prezident zřejmě nejen k Sobotkovi, ale i k Zaorálkovi a Dienstbierovi a zřejmě i k dalším ministrům. Včera Zeman slíbil, že ministři se ujmou úřadů do konce měsíce. Přitom uběhl dlouhý čtvrtrok od sněmovních voleb. Je chování Zemana, který jmenování dlouho natahoval, nebezpečné?

* Kdy by toto protahování situace, kdy máme nezodpovědného prezidenta a vládu bez důvěry, která má mít za něj odpovědnost, mohlo přejít v politickou krizi?

O politickou krizi se jedná již nyní, protože prezident oddaloval jmenování Bohuslava Sobotky premiérem, přestože je předsedou demokratické politické strany, která nejenže vyhrála volby, ale navíc má ve Sněmovně i nejvyšší koaliční potenciál. Je to výsměch nejen vůči parlamentu, který má zákonodárnou moc, ale i vůči voličům, na které se prezident Zeman tak často odvolává. Ať se nám současné rozložení sil ve Sněmovně líbí, nebo ne, je to projev demokratické vůle, kterou musí i prezident respektovat. Nenacházíme se v žádném výjimečném stavu, kdy by mohl vystupovat jako poslední pilíř demokracie odmítající jmenovat extremistické vůdce. Naopak, prezident extrémním počínáním blokoval běžný politický i ústavní proces a jeho kroky, byť nemusí být v přímém rozporu s textem ústavy, postrádají legitimitu a ohrožují samotné základy českého parlamentarismu.

* V jakém okamžiku by nynější politická krize hrozila přerůst v otevřenou ústavní krizi, kdy by mohl být prezident odvolán?

To je zcela extrémní a z ústavního hlediska velmi komplikované řešení. Je to možné podáním žaloby, kterou by posuzoval Ústavní soud. Pro tuto žalobu ovšem musí hlasovat tři pětiny přítomných senátorů a tři pětiny všech poslanců, což je obtížně dosažitelná většina. Navíc si myslím, že to je předčasná úvaha, protože poslanci mají i jiné prostředky, jak vést spor s prezidentem. Provoz prezidentské kanceláře je například závislý na státním rozpočtu, který schvaluje Poslanecká sněmovna jako zákon. Poslanci by tak mohli prezidentovi radikálně seškrtat finance pro jeho úřad.

* Zároveň padaly návrhy na takzvanou kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu.

Aby tato žaloba vůbec připadala v úvahu, muselo by se nejprve počkat, až Miloš Zeman jmenuje Bohuslava Sobotku předsedou vlády. V tomto případě by se nepochybně jednalo o spor, který by zcela zásadním způsobem definoval konstituování a fungování moci ve státě. Mezi akademickou obcí však vládne vzácná shoda v názoru, že prezident nemá pravomoc libovolně si vybírat jednotlivé ministry a že zrovna tak nemůže celý proces formování vlády svévolně zdržovat. Opačný názor vypracovaný Ústavem státu a práva je výjimečný a neudržitelný.

* Profesor Aleš Gerloch říká, že prezident jisté pravomoci při jmenování ministra zahraničí a obrany má, protože reprezentuje stát navenek a je vrchním velitelem armády. Naproti tomu ústavní právník Jan Kysela hovořil o tom, že pokud by se mu Sobotka podvolil, měli bychom na Hradě monstrum...

Nejde o pravomoci, ale maximálně o nepřímý politický vliv při konzultacích s premiérem během procesu sestavování vlády. Český prezident totiž nemá možnosti například polského prezidenta, který si může pro posuzování zahraniční nebo branné politiky zformovat svůj vlastní kabinet. Ani v Polsku ale tento kabinet nesmí nahrazovat práci vlády, o čemž se i polská ústava výslovně zmiňuje. V České republice na počátku roku 2014 spočívá hlavní problém v tom, že se naplno projevila prezidentova destruktivní politická síla bez toho, že by mohl nabídnout jakoukoli demokratickou ústavní či mocenskou alternativu. Spíše to vypadá, že chtěl co nejvíce oslabit politické strany a generovat korporativistický model, kdy by se průmyslníci setkávali s odboráři a představitelé nejrůznějších profesních organizací docházeli na Hrad a tam pod rouškou „odbornosti“ diktovali politiku země. To je ovšem děsivá alternativa, která by současnou krizi politické legitimity jen prohloubila!

* Protahování jmenování šéfa ČSSD Bohuslava Sobotky předsedou vlády je možné považovat za snahu o snížení úlohy politických stran...

Jde o ignorování dějinných zkušeností. Posílení prezidentských pravomocí ve střední Evropě bylo zpravidla předstupněm k vytvoření autoritářského režimu. To byl příklad meziválečného Polska, které se konstituovalo jako republika, ale postupná koncentrace moci v rukou Pilsudského vedla k tomu, že se v zemi vytvořil autoritářský režim. I Václav Havel chtěl posílit prezidentské pravomoci změnou ústavy s tím, že v čase ekonomické a sociální transformace existuje vysoké riziko politické krize, a proto je třeba posílit exekutivní moc a stabilizovat politický i ústavní systém. Je dobře, že tehdy zákonodárci tyto návrhy odmítli. Zkušenosti z jiných postkomunistických a postsovětských zemí, v nichž přijali prezidentský nebo poloprezidentský režim, jen potvrzují, že takový režim jen urychluje oligarchizaci moci a vede k totální korupci a rozkladu politiky. Stačí se podívat na Ukrajinu nebo Rusko. Tam není systém ústavních brzd a rovnováh, ale zcela odbrzděný systém moci prezidentských klik a jemu blízkých oligarchických skupin. Ti, kdo se domnívají, že vytvořením poloprezidentského systému bychom u nás vyřešili krizi politické legitimity, se hluboce mýlí. A když se podíváme na sbližování názorů Andreje Babiše a Miloše Zemana, tak to je právě náznak této oligarchizace.

* A to nemluvíme o prezidentově poradci z firmy Lukoil Martinu Nejedlém a o prezidentově přijetí Tomia Okamury...

Populismus Tomia Okamury je Miloši Zemanovi jistě blízký, ale jaksi nejde dohromady s prezidentovým inauguračním projevem, v němž varoval před rasismem a extremismem. Navíc se zde ukazuje, že prezident má slabost pro různá hnutí, zatímco politické strany se snaží oslabit. Stav hlavních demokratických politických stran je u nás sice žalostný, ale přitom bez nich demokracie nemůže fungovat, protože v boji o moc zachovávají minimální míru reprezentovatelnosti demokratické vůle a sociálních zájmů občanů. Žádná protestní hnutí nemohou v demokracii nahradit politické strany. Strany sice trpí korupcí, oligarchizací, nepotismem nebo byrokratizací, ale přesto jsou v pluralitní demokracii nezastupitelné, protože umožňují na ose vláda – opozice definovat obecné a veřejné zájmy. To u nás bohužel straničtí vůdci nepochopili, politiku chápali jen jako zvláštní druh obchodu, a proto je dnešní ČSSD rozštěpená, zatímco ODS bojuje o přežití.

* To ale hovoříte o krizi stranické demokracie. Jak máme reagovat na krizi demokracie parlamentní?

Parlament je klíčová politická instituce právě proto, že v něm politika znamená neustálé řešení konfliktů a nalézání kompromisů a minimálních konsenzů. To je největší škola a odkaz parlamentarismu pro demokracii jako takovou. Populisté v popředí a jejich oligarchové v pozadí dokážou mobilizovat davy a prohlašovat se za reprezentanty jejich vůle. Demokracie však není nikdy otázka pouhé vůle, ale vyžaduje schopnost kompromisu a poznání, že každý názor a politický program má jen omezenou, a ne absolutní platnost. V tom spočívá velká škola koaličního vládnutí. Mimochodem, když se volá po změně volebního systému na většinový s tím, že jednobarevné vlády jsou stabilnější, a uvádí se Velká Británie, tak se jedná o velký omyl. I v moderní britské politice většinou vládly koaliční nebo menšinové vlády a jednokolový většinový volební systém mnohdy vytvoření jednobarevné většinové vlády znemožňoval. Koaliční program, to je vždy kompromis a ten lze účinně praktikovat jen v parlamentaristickém režimu.

* A co říkáte sílícím tlakům na to, aby se náš volební systém změnil na většinový?

Musela by se změnit ústava. Žádný volební systém není samospasitelný, každý má své deficity. V roce 1990 přijalo například Maďarsko složitý dvoukolový volební systém, v němž se kombinuje poměrný systém velkých obvodů s jednoobvodovými mandáty atp. Tehdejší maďarští ústavodárci a zákonodárci se silně inspirovali německým modelem, ale podíváme-li se na Maďarsko po 24 letech, rozhodně nevypadá jako stabilní Německo. I tento volební systém dokázal dovést Viktora Orbána k ústavní většině v parlamentu, po které následovala ústavní revoluce a změna režimu, jejíž součástí bylo i symbolické odstranění slova „republika“ z názvu země.

* Ale toto nebezpečí ve střední Evropě stále trvá: po Orbánovi se prezidentské funkce chce ujmout i Fico na Slovensku a možná i Kaczynski v Polsku a Zeman se snaží o totéž. Ti všichni mají tendenci měnit uspořádání v poloprezidentské systémy...

V celé střední Evropě se dnes vede boj mezi zastupitelskou a populistickou demokracií. Přímá volba prezidenta nemusí parlamentarismus nijak ohrožovat, jak ukazují příklady Finska, Irska nebo Rakouska, ale v nestabilních ústavních režimech otevírá cestu populismu. Samozřejmě že je možná i změna systému pro parlamentní volby, ale máme tady jasný nález Ústavního soudu z roku 2000, kdy byla prohlášena za protiústavní volební reforma tehdejší Zemanovy vlády, která vládla na základě opoziční smlouvy. Pokud by se však měla měnit sama ústava, upravující způsob parlamentních voleb, tak by se zcela nepochybně znovu otevřela otázka existence Senátu, organizace Poslanecké sněmovny atd. A já se obávám, že v současné politické atmosféře by takové diskuse jen prohlubovaly krizi demokracie namísto toho, aby vedly k jejímu posílení.

Vyšlo v MfD