Zanedlouho pětaosmdesátiletý Milan Kundera zveřejnil vloni na podzim nový román, a to nejprve v italštině, v překladu Massima Rizzanteho, pod titulem La festa dell’insignificanza. Teprve letos vychází ve francouzském Gallimardu pod názvem La Fête de l’insignifiance. Autor jej překládá jako Slavnost bezvýznamnosti. O knížce jsem si povídal s filozofem Václavem Bělohradským

Zatím poslední Kunderův román je rozdělen do sedmi částí: Hrdinové se představují, Divadlo loutek, Alain a Charles často myslí na své matky, Všichni hledají dobrou náladu, Pírko se vznáší pod stropem, Pád andělů, Slavnost bezvýznamnosti. Čtyři přátelé se tu setkávají, každý se jinak smiřuje s bezvýznamností, z níž není úniku, ale ani nemá smysl z ní unikat. Jeden z nich tu uvažuje o erotických bodech ženy - stehna, hýždě, prsa - privilegování jednoho z nich vždy něco vypovídá o době, jíž vládne: stehna znamenají romantickou nedostupnost, hýždě veselou a vulgární brutalitu, prsa mateřství a obraz mužů na kolenou před vznešeným údělem ženy, kojící Ježíše. Ale co pupík?

* Mohl bys na tuto otázku odpovědět doslovným překladem?

Václav Bělohradský: „Každé z těchto zlatých míst ženy představuje erotické poselství. Jaké je erotické poselství, které nám předává pupík? Odmlčel se a řekl: Jedna věc je jasná: na rozdíl od stehen, hýždí a poprsí, pupík nic nám neříká o ženě, které patří, mluví o něčem, čím ta žena není“. „O čem?“ „O plodech.“ „O zárodcích, jistě.“ A Alain: „Kdysi láska byla slavností individuality, nenapodobitelnosti, oslava toho, co je jedinečné, toho, co nesnáší opakování. Ale pupík nejen se nebouří proti opakování, je výzvou k opakování! V našem tisíciletí budeme žít ve znamení pupíku. V tomto znamení jsme všichni stejně vojáky sexu, s pohledem stejně upřeným na tu samou dírku veprostřed břicha, která představuje jediný význam, jediný cíl, jedinou budoucnost každé erotické touhy.“ Žijeme ve znamení bezvýznamnosti, konce individuality.

* To je ale staré Kunderovo téma: Třeba v Nesmrtelnosti z roku 1988 najdeme věty: „Hranice mezi důležitým a nedůležitým (...) se stala nerozeznatelnou... Jestliže se veškerý čas promění v dětskou hru, zahyne jednoho dne svět za našeho veselého žvatlání a smíchu.“

Václav Bělohradský: Ano, nářek Milana Kundery nad antiindividualistickou mutací pozdní moderny začal v románu Nesmrtelnost. Ztráta individuality mu splývá se smrtí autora, jehož jedinečné dílo piráti v internetovém moři trhají na kousky a ty vhazují do anonymního proudění znaků a informací, kdokoli může přeložit jakékoli dílo jakkoli a pověsit si překlad - celý nebo jeho matoucí fragment - na svůj blog. Kundera hájí právo autora být tím, kdo jediný rozhoduje o tom, kde se dílo smí vyskytovat, kdo ho smí překládat do jakého jazyka atd. Je to archaické. Poselství odhalených pupíků můžeme přece interpretovat jinak než jako symbol ztráty individuality a smyslu pro jedinečné a neopakovatelné. Pupík vypovídá o řadě živých bytostí, do níž patříme, o tom, že ta řada se někdy přetrhne a jeden druh života mizí navždy - třeba to bude právě „Homo sapiens sapiens“. Nepřišel už čas pohřbít subjekt, individualitu, autenticitu, originálnost, ty rozhulákané mýty moderní doby, a hájit solidaritu se životem na Zemi?

* Možná toho chceš moc od romanciéra Kunderova typu, který celý život obhajuje individuálnost. Vraťme se ale k románu a jeho postavám...

Václav Bělohradský: Příběh má čtyři protagonisty, řekli jsme. Jeden z nich, D’Ardelo, se vydává za nemocného rakovinou, sveden významností stavu vážně nemocného; jiný, bývalý herec, se domluvil s přítelem, který ho zaměstnává na večírcích jako číšníka, že se bude vydávat za Pákistánce, mluvit vymyšlenou „pákistánštinou“ a spojí tak profesi herce s profesí číšníka. Charles čte ve Chruščovových vzpomínkách, že Stalin vyprávěl svým spolustolovníkům příběh o křepelkách. Na větvi jich sedělo 24, on ale měl jen 12 nábojů, postřílel jich tedy polovinu, pak se vrátil třináct kilometrů zpět pro další náboje a postřílel zbytek. Nikdo z posluchačů nevěřil, že křepelky zůstaly sedět na větvi a čekaly, až se Stalin vrátí. Dělá si z nás legraci, mysleli si, ale odvahu říci to měli jen na toaletě, kde se cítili v bezpečí. Stalin je ale odposlouchával a hlasitě se těm „klozetovým Sokratům“ smál. Nikomu nesvitlo, že Stalin jen vyprávěl veselou historku. Čas historek minul, vážnost Historie - utkaná z masakrů a morálních kýčů - ve dvacátém století všechny historky zalehla jako bahno po povodni. Chruščov vyjadřující své rozhořčení nad Stalinovou lží jen na záchodě: „Prorocká scéna! Zahajovala novou epochu! Soumrak historek. Epocha postžertovná.“

* I o tom píše Kundera v Nesmrtelnosti a zdůvodňuje to tím, že humor může existovat jen tam, kde lidé rozeznávají rozdíly mezi důležitým a nedůležitým: ty rozdíly se začaly vytrácet, když veřejný prostor ovládly krvavé kýče jako stalinismus...

Václav Bělohradský: I zloduch Stalin ale má své lidské tajemství. Cítí lidský soucit s Kalininem, který má zvětšenou prostatu a pomočuje se. Stalina dojímá jeho věčně prohrávaný boj s močí, pojmenuje po něm Königsberg, město Kantovo. Jméno toho velikána ducha bude navždy propojeno se jménem muže, který vedl boj se svým močovým ústrojím, jako my všichni, a prohrával. Kantů je mnoho, pomočujících se Kalininů hodně. Ženy ukazují pupík, u všech savců sice jiný, ale vždy stejně neerotický, antiindividuální. Po individualistické epoše „stehna, hýždě, prsa“ přišla epocha pupíku, Milan Kundera se té epochy bojí, protože je spíše o opakovatelných savcích než o neopakovatelných lidech. Ale nejsou lidé savci a není důležité, aby žili na této Zemi v lásce a bratrství s ostatními savci a nesavci?

* V jedné recenzi, ze které jsi mi citoval, se říká, že pro Kunderu mezi filozofií a literaturou není rozdíl, jako pro Rabelaise, Montaigne, Sterna, Musila či Brocha. Jaká je tedy filozofie této knihy?

Václav Bělohradský: Kunderův pozdní román je o vždy vítězné, mateřské, ženské vrstvě dějin: o bezvýznamnosti. Z tohoto živného roztoku se rodí významy, zmocňují se na chvíli - ta chvíle může trvat i staletí - národů a lidstva, nazveme po nich celé epochy - renesance, absolutismus, osvícenství. Jména hrdinů boje o význam opanují naše ulice a náměstí, pak ale se vrací do živného roztoku bezvýznamného. „Co je to za pána, co tumá sochu?“ ptá se turista místních a málokdo z nich to ví. Jako savci jsou spojeni pupíkem - i Michelangelo v Sixtinské kapli namaloval Adama s pupíkem, jako by nebyl prvním člověkem -, jsou dějinné epochy navzájem propojeny velikány, kteří dávají době její význam a své jméno. I ti hrdinové ale jsou odsouzeni ke ztrátě významu, bezvýznamnost je už ohlodává, jen to ještě nechceme vidět. Ostatně už za života byli často malicherní a zaslepení, jako my všichni „lidé bezvýznamní“. Už nevím kdy, kde a kdo napsal, že Marxe trápila kopřivka, bez toho bezvýznamného faktu je jeho významné dílo nesrozumitelné. Nevím, jestli je to pravda, ale kopřivka jistě patří k těmsilám, díky nimž se ze živného roztoku dějin - z bezvýznamnosti - vynořují významy jako rychle či pomalu mizející obrazce, po nichž zbývá nostalgie. Nostalgie po významech, to je masová nálada, jíž se vyznačuje toto nové století. „Musíme se naučit bezvýznamnost milovat,“ říká Kundera. Musíme být vedeni nejen „vůlí k próze“, ale také přátelskou vstřícností k obětem prozaických poměrů, dodávám já. Zakladatel nakladatelství Adelphi, kde vyšlo celé Kunderovo dílo, italský spisovatel a velký Kunderův obdivovatel Roberto Calasso vydal nedávno knihu o Kafkovi nazvanou K. Na obálce je známá fotografie Franze Kafky, která nám ale připadá nová, protože dosud jsme znali jen jednu její polovinu. Max Brod z ní totiž odstřihl ženu, číšnici z nějaké kavárny, kterou Kafka snad miloval. Bezvýznamná číšnice se vrátila konečně na své místo po bok významného Kafky, Brodovi se nepodařilo vyhnat ji navždy z našeho obrazu Kafky. Musíme se učit milovat takové bezvýznamné postavy, odstřižené od těch významných, neustále po nich pátrat.

* Proč myslíš, že se Kundera rozhodl pro první vydání své nejnovější knihy právě v Itálii, v tvé druhé vlasti, i když ji napsal ve francouzštině?

Václav Bělohradský: Myslím, že Itálie, zejména ta berlusconizzata, je v Evropě „patria dell’insignificanza“, vlastí „bezvýznamnosti“. Tragicky groteskní byl nejen italský „duce Mussolini“ a jeho vojáci bojující zcela bez moderní výzbroje proti Rudé armádě, groteskní byl i italský komunismus se svýma - před reálným socialismem pevně zavřenýma - očima. Italská politika jako by byla stále zpívána zvučnými tenory na přehnaně vyzdobené scéně, nejvíce ze všeho připomíná živé obrazy provinciálních karnevalů. Věřím, že Kundera si vybral Itálii proto, že Itálie prošla díky svému rozpornému sjednocení a chatrné modernizaci velkou zkušeností bezvýznamnosti. Zachovala si přitom „dobrou náladu“, výbornou kuchyni a dobrá vína. Smířila se s ní, možná ji Italové - já k nim v tom patřím-i milují.

* Nemyslí Kundera, že se s bezvýznamností máme spíš smířit? Není láska k bezvýznamnosti již jen tvou interpretací?

Václav Bělohradský: Neexistují texty, jen jejich interpretace. Nicméně každý význam závisí na nějaké rétorické figuře, která získala hegemonii v určité době. Vše významné má svou poetiku, vzniká přepsáním životů, ponořených do bezvýznamnosti, do zvučných veršů. Ty verše postupně chátrají a nakonec se stanou směšnými jako básně našich obrozenců, které už lidé nečtou, protože jim nerozumí, a čemu rozumí, tomu se smějí. Na naše národní obrození usedl svit komična, tatíček Palacký přichází do hospody U Pinkasů, kde si jako otec národa smí vybrat ze dvou jídel, a starý Pinkas praví k návštěvníkům: „Nikdy nezapomeňte dnešního dne: dnes bylo vašim očím dáno spatřiti tatíčka Palackého!“ Význam zaslepuje. Z významů se skládá Historie, která v nás utlouká smysl pro historky, díky nimž jedině je čas obyvatelný. Vydávat se za nemocného rakovinou vzbuzuje ve společnosti zotročené Historií morální odpor. Každý člověk tu musí mít právo být hrdinou Historie, být hrdinou pouhé historky jako by nebylo dost důstojné. Kundera vypráví o jakémsi Quaquelique...

* ... dá se to zvláštní jméno nějak přeložit? Co jim chtěl asi Kundera říci?

Václav Bělohradský: ... to jméno snad odkazuje na qualunque, „jakýkoli“ či „každý“. Quaquelique je velmi úspěšný svůdce žen. Jeho technika je jednoduchá: na večírcích, kde všichni muži chtějí být brilantní a chytrými větami oslnit krásné ženy, říká jen obyčejné banality. Má úspěch, protože brilantní konverzace nutí ženy, aby ukázaly, že jsou na výši a to je vyčerpávající. Quaquelique je pro ně poklidný přístav; má u žen úspěch, protože jim nabízí azyl v bezvýznamnosti, bez jejíhož hojivého vlivu by se lidé navzájem povraždili v boji o to, aby jeden nad druhým vynikl. Význam (a jeho brilantní formulace) je vychýlení životního času do nepřirozené Historie, pak se kyvadlo musí vrátit zpět do času historek a bezvýznamného plynutí, v němž si člověk může nesoutěživě zasouložit.

* Na druhou stranu nepopírá právě tohle nejvíc sám Milan Kundera, který vyřazuje ze svého díla rané básně a snaží se o to, aby jako osoba ze světa zmizel a zbylo po něm z jeho díla jen to, co on považuje za nejvýznamnější?

Václav Bělohradský: Ano, Kunderův velkolepý pohled na dvacáté století můžeme pochopit jen z tohoto rozporu. Každý člověk se snaží přepsat svou životní prózu „do špatných veršů“, román proto není jen žánr, má zvláštní „ontologické“ (existenciální) poslání - odkrývat pod pozlátky veršů životní prózu a hájit tak obyvatelnost světa před těmi, kdo ji ohrožují svým zveršovaným hulákáním a lyrickou slepotou před zkušeností. Dodává také, že jen „romanopisec sám“ je jediným „pánem nad rozdílemmezi podstatným a nepodstatným“, protože dílo je jen to, co autor sám „uzná za hodnotu ve chvíli bilancování“. Vidíme tu romanopisce Kunderu přepisovat do veršů svou roli autora! Předpokladem románového díla je „antilyrická konverze“, člověk „vidí se náhle zdálky a je udiven, že není tím, za koho se měl“. „Že žádný člověk není tím, za koho se má, že toto nedorozumění je všeobecné a že vrhá na lidi něžný svit komična!“ Samotný „objevitel životní prózy“, jako by měl výjimku, privilegium být „tím, za koho se sám má“. Myslím, že i na tuto představu Kundery o sobě samém - nazval jsem ji kdysi „snem o absolutním autorství“ - padá „něžný svit komična“.

* To zní, jako kdyby autora, tedy stvořitele, srovnával s Bohem... Je to dáno nejspíš i tím, že Kundera romanopisce vidí jako toho jediného, který je schopen zahlédnout nejen verze světa, ale i toho, kdo je píše, jeho frustrace, traumata, skryté cíle a potřeby.

Václav Bělohradský: Román, ne romanopisec! Mezi autorem a postavami z jeho románu není vztah pána a rabů, autor je také jen jednou z postav románu, i o něm platí, co platí o nich. Autor vstupuje do ontologického pole románu na vlastní nebezpečí, porozumět románu znamená přečíst i autora jako jednu z jeho postav. Ostatně Doctorow někde řekl o Kunderových románech, že nejdůležitější postavou je v nich autor. Má pravdu, ale ta výjimečnost autora není v tom, že se na něj nevztahuje pravda o postavách jeho románu. Už jednou jsem napsal, že když Ludvík v románu Žert medituje nad svou komunistickou minulostí, říká: „Co mne na hnutí (komunistickém) nejvíc okouzlovalo ... byl volant dějin... byli jsme opojeni tím, že jsme vyskočili na hřbet dějin a cítili je pod sebou... člověk ... je bude dirigovat a tvořit.“ Myslím, že malá tříska z toho volantu dějin, který kdysi jeho generaci tak pálil v dlaních, se zadřela Milanu Kunderovi do slova „autor“. Připisuje mu „dějinnou roli“ vytahovat lidi z jejich zveršovaných životních ulit a nutit je vyrovnat se s prozaickou pravdou o svých životech. Ovšem ani autor nemůže zůstat ve své zveršované autorské ulitě, i on bude přísným pohledem románu odhalen ve své prozaické pravdě.

* Milan Kundera to řekl ještě důrazněji: co do jeho projektu patří a co nikoliv, o tom má právo rozhodnout pouze on...

Václav Bělohradský: Ano, řekl, že „dílo je završení dlouhé práce na estetickém projektu, je to, co romanopisec uzná za hodnotu ve chvíli bilancování“. Není to ale pravda, romanopisec se často mýlí, autor není jediným pánem estetického projektu, podílí se na něm horizont čtenářských zkušeností, duch doby, nemůže vědět, co lidé přečtou jako jeho dílo. Jakobson kdysi napsal, že deníkové záznamy Máchy o jeho Lori - „ta má mordyjánskou prdel, pical jsem ji pozadu“ -a jeho líčení „něžné lehounké nožky a plamenných očí“, jsou jen dva různé sémantické plány téhož zážitku. A dodává: „Ale kdyby Mácha žil dnes, možná že by zrovna lyriku ponechal pro intimní potřebu a uveřejnil by spíš deník. Kritici by ho přiřadili k Joycovi a Lawrencovi.“ Klíčem ke Kunderově tvorbě se mi stále více zdá být právě jeho panské pojetí autora, jeho pastýřská péče o stádečko slov, které považuje za své dílo, jeho úzkost z toho, aby mu je neautorizovaní čtenáři či překladatelé nepoškodili. V epoše internetu je to paradoxní, ale právě z tohoto paradoxu musíme porozumět jeho obraně individuality a antilyrické konverze subjektu jako zdravého jádra dvacátého století!

* Vraťme se k Slavnosti bezvýznamnosti. Není směšnost významů hlavní téma Milana Kundery od samých jeho prozaických počátků? Kdysi přece řekl, že se našel jako prozaik v povídce „A nikdo se nebude smát“. Ta je právě o tom obrácení každého citu v trapnost a každého velkého gesta v komický akt...

Václav Bělohradský: Vždycky jsem tu povídku vnímal jako šifru Kunderova románového díla. Zcela bezvýznamná příhoda osedlá „koně příběhu“, ten se brzy stane divokým ořem a shodí svého jezdce do příkopu, z něhož se možná už nevydrápe. To, co se jevilo jako významné, se rozpadlo, bezvýznamné se projevilo v celé své nečekané nadvládě nad tím, čemu připisujeme svrchovaný význam. V Žertu se chce hrdina pomstít za utrpení padesátých let, chce přeříznout - to je ten správný výraz - ženu toho, kdo byl autorem jeho utrpení, neví, že ten muž je už dávno hrdinou obrodného procesu a ta zbytečně „přeřezávaná“ (a přitom fackovaná) dáma naditá v latexovém prádle už dávno není ženou vždy oblíbeného Zemánka. Z jeho pomsty se vytratil význam, tak jako ze sebevraždy oběti jeho pomsty se stane obyčejný průjem, protože snědla omylem místo prášků na spaní prášky proti zácpě. Román končí koncertováním s kapelou lidové hudby bez publika. A ta hudba, režimem zneužitá, jediná si udržela svůj smysl - význam té hudby je v tom, že nemá autora, je s námi jako naše vlastní bezvýznamnost, je věčná, protože je o smíření se s ní. Kundera tu nakukuje ze svého dvacátého století do století, které už jeho nemůže být, a připisuje mu tápavě význam jako my všichni. Bude to století, pro které bude příznačné vytrácení se významů, návrat významného do mateřské náruče bezvýznamnosti. Smiřující, osvobozující bezvýznamnosti! Přitom pádu významů zpět do bezvýznamnosti si musíme zachovat dobrou náladu.

* A právě v tom je jeho pohled nový: on to neodsuzuje...

Václav Bělohradský: Kundera je nakažen svým stoletím individualismu a mýtem autorství a originálu. Neumí se smířit s vytrácením se autora z dějin, s osvobozující energií reprodukce, jak ji poprvé popsal německý esejista Walter Benjamin. Neumí ještě vidět bezvýznamnost jako osvobozující, ale ví, že ti, kteří budou v přicházejícím století doma, se to musí naučit. Italský spisovatel Alessandro Piperno řekl o Slavnosti bezvýznamnosti, že poslední Kunderova kniha je poznámkou pod čarou k „jediné velké kunderovské knize“.

* Můžeš to osvobození od významu na něčem z této knihy ilustrovat, jako jsi to ilustroval na zmíněné povídce?

Václav Bělohradský: Vraťme se tedy ještě ke Kaliningradu, který se jmenuje po Kalininovi, protože Stalin v životě cítil něžné dojetí na Kalininem, který několikrát během svých projevů musel utíkat na záchod. Stalin ho někdy mučil: vyprávěl zdlouhavě vtipy, Kalinin neměl odvahu odejít, Stalin pozoroval jeho muka a skončil teprve v okamžiku, kdy v Kalininově tváři postřehl úlevu z pomočení. A jako odměnu za tohle mučení nesmyslně pojmenoval po tom bezvýznamném funkcionáři staroslavný Königsberg, město Kantovo. „Bojovat proti moči, která se rodí, roste, hromadí se, ohrožuje, útočí, zabíjí... Existuje snad lidštější a prozaičtější heroismus? Kašlu na tak zvané velikány, jejichž jména opanovaly naše ulice. Staly se velikány díky svým ambicím, marnivosti, lžím, krutosti. Kalinin je jediný, jehož jméno zůstane v naší paměti jako vzpomínka na utrpení, které každá lidská bytost znala, jako vzpomínka na zoufalý boj, který nikomu nepůsobí neštěstí než jemu samému.“ To je „slavnost bezvýznamnosti“. Ironický odstup od vášně k významu, který ruinuje naše životy. Kdo chce být velikánem, vždy se stane součástí nějakých stísňujících a utlačovatelských struktur. Význam v sobě nese vždy něco tyranského, proto je třeba milovat bezvýznamnost, jen ta nás vymaňuje z tyranie velikánů.

* Naskakuje mi v hlavě pasáž, v níž v jeruzalémském projevu Kundera říká, cituji: „Není smíru mezi romanopiscem a agelastem. Ježto nikdy neslyšeli boží smích, jsou agelastové přesvědčeni, že pravda je jasná, že všichni si musí myslet totéž a že oni sami jsou přesně těmi, jimiž si myslí, že jsou. Jenomže právě tím, že ztratí jistotu pravdy a jednomyslný souhlas jiných, člověk se stane individuem...“

Václav Bělohradský: Jeho jeruzalémská přednáška o dědictví Dona Quijota je nejlepším úvodem do Kunderova díla. Quijote bojuje o význam, který si odvodil ze špatných knih, na jeho hrdinné putování za významem usedl něžný svit komična jednou provždy. Kritika vášně k významu, to je dědictví Cervantesovo. Slavnost stojí proti všednosti jako význam proti bezvýznamnosti, je třeba slavit bezvýznamnost, o tom je poslední Kunderův román. Ontologické poslání románu můžeme nyní trochu přeformulovat: každý člověk chce druhé svést svým významem, svádějme se naopak svou bezvýznamností. Je to dobrodružná a strhující dimenze života!

* Jsi toho ty jako filozof schopen? To podle Kundery přece znamená žít proti duchu doby, teprve tehdy jsi individuum. Ty ovšem, jako filozof, jsi na souhlasu jiných do jisté míry závislý...

Václav Bělohradský: Moje knížka rozhovorů Mezi světy a mezisvěty má jako sjednocující motiv myšlenku, že je třeba „podvracet všechny objektivní verze světa“, že hledání objektivních významů nás vyhání ze společného světa. Významy nesjednocují, ale rozdělují! Jsme schopní sdílet chladný vánek, když je horko a mít z toho radost, ale význam ne. Bdící mají jeden společný svět, ale spící se obrací každý do svého světa, řekl Hérakleitos. Jenže nalezený význam - jak v dílech bližních, tak i v dějinách lidstva - je vždy snem, někdy rychle krvavějícím. Možná si vzpomínáš, že od našich prvních rozhovorů na pařeze v bonnském lese v roce 1982 je toto základní motiv mé filozofie (a nijak netrvám na tom, že literární žánr, který pěstuji, je filozofie). Význam vždy utlouká skrupule, které z nás dělají lidi, jak je to v názvu našeho prvního hovoru. Cituji tam Škvoreckého větu: „Dokud se naše myšlení pohybuje v oblasti teorie, chováme se jako zvířata, teprve když si čuchneme ke krvi, stanou se z nás lidi.“ Krédo vyznavačů významů, poskládaných do Historie, můžeme shrnout asi takto: bezvýznamní lidé mohou vykoupit svou existenci jen tím, že prolijí krev za to, co je v dějinách významné, ať už dobrovolně, nebo z donucení! Naše generace vyznávající historky, se dívala s přátelskou nedůvěrou na generaci předchozí, která se kála za svou víru v Historii.

* Ty, Václave, považuješ Milana Kunderu za jednoho z nejvýznamnějších romanopisců dvacátého století. Jenže je možné být významný tím, že bojuješ proti významu?

Václav Bělohradský: Věřím, že jednou přijde civilizace, v níž autoři nebudou existovat, jako tomu bylo ve středověku. Byly spousty obrazů a nikdo nevěděl, kdo je namaloval, říkáme jim třeba Mistr třeboňský nebo vyšebrodský. Myslím, že lidstvo se k tomu ještě během tohoto století vrátí, Kundera by byl jen Mistr pařížský (a pro nás Čechy Mistr brněnský). Po každém velkém autorovi dědíme jeho rozpory. Romanopisec odhaluje, že „nikdo není tím, za koho se považuje“, a dívá se s porozuměním na šok člověka, který se s tím musí smířit. Podle Kundery to platí o všech, jenom ne o autorovi. Vezměme za klíč k jeho dílu tuto Kunderovu úzkost ze světa, v němž by mělo platit, že ani autor není tím, za koho se má.