Odborníci tvrdí, že problém Ruska je v tom, že se původně, když Rusku patřila i Aljaška, rozprostíralo na třech kontinentech, dnes je sice jen na dvou v Evropě a v Asii, ale přesto si lidé v něm stále kladou stejnou otázku: „Kdo jsme, Evropané, nebo Asiaté?“

Pozoruje-li někdo naše chování z vnějšku, a to jak v minulém století, tak dnes, kdy jsme nejprve chtěli být mostem mezi Východem a Západem, pak vymýšleli socialismus s lidskou tváří, tedy něco mezi kapitalismem a socialismem, a nyní, sotva podepíšeme Lisabonskou smlouvu, uvažujeme třeba ústy europoslance Jana Zahradila jako jediná země v Evropě o tom, jak zařídit, aby neplatila, vypadáme podobně jako Rusko. A vzhledem k tomu, že jsme na rozdíl od Ruska malí a chudí, vypadáme i směšně, jako chudý ženich, který okamžitě po svatbě s bohatou nevěstou začne hovořit o rozvodu. Vykazujeme tedy znaky pomatení.

Pan Zahradil si v sobotní Mladé frontě Dnes stěžuje na to, „že za situace, kdy nenaleznete v Evropě jednoho jediného spojence, který by vás podpořil v odporu proti přenosu dalších kompetencí na orgány Unie a v odporu proti pro nás nevýhodnému hlasování, které nová smlouva zavede, je to těžké.“

A o kousek dál pan Zahradil dodává: „Všechny současné evropské vlády, ať jsou pravicové, levicové, středové či jaké, jsou víceméně federalistické. Kdyby nebyly, tak by se nikdy nemohly domluvit na dokumentu, který byl ve čtvrtek podepsán.“

Pan poslanec chce pracovat na tom, aby se v Evropě změnilo veřejné mínění, mediální atmosféra i politické preference v rozhodujících zemích.

Bohužel v celém rozhovoru nepadne otázka, proč ostatní země jsou federalistické, ač odpověď je nabíledni: Protože přišly na to, že existuje čím dál tím víc oblastí, jako jsou třeba vnější a vnitřní bezpečnost, energetika či ekologie, které už nemohou národní státy řešit. Navíc, jak uvádí třeba profesor Jiří Přibáň z univerzity v Cardiffu, i zahraničněpolitické zájmy, tedy tradiční oblast výkonu státní suverenity, může Česká republika prosazovat mnohem účinněji z pozice členského státu Evropské unie.

Jde tedy opět o starý český mesianistický pohled na svět, o hledání třetí cesty, o namlouvání si zvláštní role v Evropě. „Jsme zase jako husité, kdy nepatrná hrstka lidí přemohla spojené řady obrněných, poněvadž byla přesvědčena o své pravdě. Tehdáž byly strany dvě. Evropa a my. A ta Evropa byla bledá, zsinalá.“ Toto stojí dodnes na pamětní desce z roku 1910 na Vítkově v Praze.

Hlásí-li se naše pravice ke konzervativcům, měla by proto zauvažovat nad myšlenkami našeho konzervativního historika Václava Tomka, který na rozdíl od Palackého nesdílel nikdy přesvědčení o blahodárném významu husitství pro české dějiny. Naopak viděl v něm rozdělení země na několik soupeřících náboženských stran, nebezpečí oslabení centrální královské moci a úpadek autority státu. Husitská epocha byla pro něho počátkem cesty rozvratu a anarchie, cesty vedoucí k Bílé hoře.

Že od dob husitství je na našem území značně oslabená role a autorita státu a jeho klasických orgánů a že možná až tady někde lze hledat i kořeny naší nechuti k budování nového silného evropského státního útvaru, s tím lze zřejmě souhlasit.

Když to trochu zjednodušíme, můžeme si dovolit snad i říci, že už proto, že na rozdíl od staré Evropy, kde státy hrály zásadní roli po válce při budování rozvráceného hospodářství a zajistily svým občanům blahobyt, náš stát po německé okupaci padl do dalšího vazalství a své občany jen uzurpoval. Nebyl tedy žádný důvod k tomu, aby získal autoritu, která navíc neměla žádnou tradici.

Problém je ale v tom, že pokud kvůli nám či třeba Velké Británii druhý pokus o vytvoření pevnějšího svazku soustátí v Evropě krachne, je tentokrát připraven náhradní model tzv. asymetrické Evropy a ten, kdo nebyl schopen vyjednat lepší podmínky a na vyjednané kompromisní podmínky nehodlá přistoupit, ten z tohoto svazku vypadne a tudíž se nebude moci podílet na jeho formování. Pak by pro nás teprve mohl nastat skutečný problém. A to ten, že by vedle nás vznikl silný stát a mohl si diktovat. My bychom tak byli opět vytěsněni směrem na východ. To by byla cena, kterou bychom nejspíš museli zaplatit za naši neochotu podřídit se jakékoliv vyšší vyjednané autoritě, tedy to, co se nazývá „ústavní pluralismus“.

(Vysíláno v ČRo6)