Před pár dny jsme si zvolili šest nových radních do patnáctičlenné Rady České televize, ale přes veškeré sliby hlavně ze strany nových poslanců z ANO se nic nezměnilo: Vítězslav Jandák Martina Komárka převálcoval a politici se opět předem domluvili na tom, koho výměnou za koho podpoří. Poměr sil se proti minulé Radě ČT vůbec nezměnil: zdá se, že po odchodu největších dvou kritiků Milana Uhdeho a Radka Mezuláníka jen dva z nových radních jsou k současnému stavu kritičtí: Jan Bednář (který pracoval léta v BBC a ví, jak taková stanice má fungovat) a Luboš Beniak (který řídil Reader’s Digest). Ostatní mají k provozu ČT jen drobné výhrady.

To se stalo přesto, že o selhání minulé Rady v době druhé televizní krize, která vedla v posledních několika měsících k likvidaci dvou špičkových týmů kolem redaktorů Rozkošného, Drtinové, Veselovského a Kvapilové, nelze pochybovat. Mladí ztratili profesionální vzory.

My jsme sice zákon o České televizi opisovali od Němců, ale nedůsledně, což se kromě obsazování Rady ČT (radní nejsou v zahraničí placení), navyšování poplatků a odvolávání ředitele či radních atd. týká hlavně de facto neexistujícího kontrolního systému řízení a hospodaření, i když rozpočet se pohybuje kolem sedmi miliard korun ročně.

Němci mají dokonale vypracovaný systém dozorčích grémií, i když v jednotlivých spolkových zemích je to odlišné. V čele každého vysílače stojí intendant jako u nás generální ředitel, ale jeho činnost kontrolují dvě rady: správní rada a televizní rada. Správní rada, která bývá proporcionálně složena z řad politiků a odborníků, kontroluje dodržování programových linií, rozpočet a dozírá na řízení (někde dokonce navrhuje a v jednom případě i schvaluje radní). Televizní rada zastupuje zájmy veřejnosti a zabývá se základními otázkami směřování stanice a radí při sestavování programů. Kromě toho bývá u některých stanic ještě externí ombudsman, který prověřuje podezření z korupce.

Nic takového u nás neexistuje. Rozpočet České televize na každý rok sice schvaluje Rada ČT, jenže je pouze rámcový. Pak ještě existuje zpráva o hospodaření televize za uplynulý rok, kterou také schvaluje Rada a kde rovněž podrobnosti o jednotlivých pořadech a výdajích chybí. Velké zakázky, které ČT vypisuje podle zákona, se objevují na portálu. Ovšem věci, které se týkají uměleckých pořadů, a těch je v ČT většina, mají výjimku ze zákona, a tudíž se jejich cenu nikdo nikdy nedozví, ač tudy proteče hodně peněz (nejvíc peněz stojí distribuce signálu, práva na sportovní přenosy a platy). Sem lze zahrnout i architektonické návrhy studií, grafický design, které se s neodůvodnitelnou rychlostí mění, včetně jejich realizací. Patří tam i náklady na pořady, které se zadávají externím firmám.

Vzhledem k tomu, že jde o veřejné zakázky, placené z peněz poplatníků, měla by ČT podléhat i kontrolám NKÚ, což by ale znamenalo změnu zákona. Navíc by se měla změnit praxe schvalování rozpočtu: ze zákona sice má Dozorčí komisi, ale zdá se, že není schopná provést skutečný forenzní audit hospodaření. Doposud je schvalování rozpočtu i hospodaření ČT tedy ryze formální záležitostí. Pokud k těmto změnám nedojde, nebude moci ani Luboš Beniak (jak sdělil Respektu) naplnit své předsevzetí kontrolovat, jestli televize zbytečně neutrácí.

Problematický je jistě i návrh dalšího radního, Richarda Hindlse, ekonoma, který nabízí, že by pomohl s výběrem respondentů do zpravodajských pořadů, protože takové kompetence radní nemá a jistě si žádný šéfredaktor nenechá hovořit od radních do obsahu a výběru lidí, které zve. Radní mohou ze zákona pouze dohlížet na plnění úkolů veřejné služby, to znamená třeba navrhovat zřízení vysílání pro Vietnamce či Ukrajince, protože jich tady již žije značný počet, či doporučovat, jaké by měly být dlouhodobé programové plány.

Jen z uvedených návrhů ale vyplývá, že fungování Rady ČT je i po více než 20 letech nepochopené, a proto také docházelo v minulosti někdy k tomu, že se radní chovali, jako by ČT měli řídit. Oni ale mohou v tomto směru pouze vyřizovat stížnosti na generálního ředitele a zabývat se rámcovým programovým zaměřením.

Z řady připomínek k ČT se však vytratilo základní poslání veřejnoprávní instituce, jak ji měl na mysli John Reith v BBC: vytvořit tzv. sjednocující prostředí, které umožňuje překládat ptydepe politiků, blemblem jazyk PR agentur, emocionální ejakulace bulváru do přirozené řeči, stejně jako odborné jazyky s přiměřeným zjednodušením do srozumitelného jazyka. Zároveň by tyto instituce měly dávat prostor morálním legálním autoritám, které vytvářejí protiváhu politikům ve veřejném prostoru. Na tyto základní demokratické funkce by ministerstvo kultury, které chystá nový zákon, mělo také myslet, protože veřejnoprávní média jsou spoluzodpovědná za sociální proměny zvyků, norem a hodnot ve společnosti.

Psáno pro Lidové noviny