Na veřejnost se dostala informace, že Okresní soud v Ostravě před třemi lety povolil policii dva měsíce po zveřejnění textu odposlouchávat tehdejšího redaktora MF DNES Janka Kroupu a Jakuba Svobodu z Práva. Požádal o to protimafiánský policejní útvar, který se snažil mezi policisty najít člověka, který prozradil novinářům anonymního (nikoliv utajovaného) svědka v kauze předražených pandurů.

Oba novináři jej chránili. Otázka zní: Měl na to soud právo?

V roce 2005 vynesl Ústavní soud v Brně precedenční rozsudek: vyhověl stížnosti nezávislého novináře Martina Šmoka na pokutu ve výši 40 tisíc korun, kterou dostal od policie kvůli odmítnutí vyzradit svůj zdroj informací – soud pokutu zrušil. Šlo o případ vraždy amerického komisaře Charlese Jordana, ke které došlo v Praze koncem šedesátých let. Podle soudce Vojena Güttlera by jedinou výjimkou bylo, kdyby na vyzrazení zdroje byl veřejný zájem. „Například nutnost oznámit závažný trestný čin či jeho pachatele,“ vysvětlil soudce. V tomto případě tomu bylo opačně, kolega Šmok sám své zjištění policii oznámil, pouze odmítl sdělit totožnost zdroje.

Spiegelgate, Watergate

Ústavní soud řešil rozpor mezi zákony o periodickém tisku a o televizním a rozhlasovém vysílání a trestním zákoníkem. Zákony o médiích garantují utajení zdroje, viz paragraf 16, který se jmenuje Ochrana zdroje a obsahu informací. Trestní zákon naopak očekává spolupráci novináře s vyšetřovateli. Soudci však dali před devíti lety za pravdu odkazu na Listinu základních práv a svobod a na etický kodex Mezinárodní organizace novinářů. Podle ústavních soudců je ochrana novinářského práva utajit zdroj nutná kvůli investigativní žurnalistice. Úloha médií jako „hlídacího psa demokracie“ by jinak byla ztížena.

Jak známo, obě velké mediální události, takzvaná „Spiegel aféra“ z roku 1962 a Watergate z roku 1972, které definitivně učinily z médií čtvrtý pilíř demokracie po moci ústavní, výkonné a soudní (jak to předjímala už liberální teorie v 19. století), by nikdy nevypukly a neodhalily selhání politiků, kdyby neexistovala ochrana zdroje. Proto i pozdější Evropská charta svobody médií z roku 2009 v prvním bodě zmiňuje, že svoboda médií je životně důležitá pro demokratickou společnost, a dále to, že ochrana novinářských zdrojů se musí přísně střežit. Prohlídky redakcí a jiných prostor, kde se zdržují novináři, stejně jako jejich sledování či odposlouchávání z důvodů zjištění redakčních zdrojů jsou nepřípustné.

Téměř ve stejnou dobu, kdy padl v Brně zmíněný rozsudek, byla dne 29. září 2005 ve Washingtonu propuštěna na svobodu novinářka The New York Times Judith Millerová, uvězněná v červenci kvůli odmítání prozradit původ svých citlivých informací. Šlo o nezákonné zveřejnění totožnosti agentky ústřední zpravodajské služby CIA Valerie Plameové. Propuštěna byla proto, že její zdroj dal svolení k výpovědi. Millerová strávila ve vězení v Alexandrii nedaleko Washingtonu 86 dní. Podobné pokusy ve Spojených státech existují stále: podle zprávy mezinárodní organizace Reportéři bez hranic je ve Spojených státech vedeno průběžně z podobných důvodů řízení proti asi dvaceti novinářům.

Sto tři dnů za špatnou armádu

Ve vězení se kdysi ocitl i vydavatel německého zpravodajského týdeníku Der Spiegel Rudolf Augstein (strávil tam 103 dnů), když odmítl prozradit zdroj, který časopisu poskytl výsledky hodnocení vojenského cvičení NATO FALLEX 62, podle kterého německá armáda byla schopná obrany jen podmínečně. Při útoku na Německo by pravděpodobně zahynulo 15 milionů lidí. Ústavní soud se v Německu za Augsteina postavil a obvinění proti němu zrušil stejně jako český soud.

Pokusy o prolomení ochrany novinářských zdrojů existují v naší euroatlantické civilizaci ze strany pravice i krajní levice po celou dobu existence tohoto pravidla. Například se to v posledních letech děje v Německu, zejména v nových spolkových zemích a v Bavorsku, ale zatím se to nikde na dlouhou dobu nepodařilo.

Po rozhodnutí Ústavního soudu v Česku si novináři mysleli, že budou mít lepší podmínky ke své práci, zapomněli však, že za svobodu se musí bojovat stále. Asi i proto, že Ústavní soud představuje u nás novou instituci a ani všemi soudci není zcela respektován.
Může za to i skutečnost, že právo není exaktní věda, a proto záleží vždy na tradici, školení a charakteru soudce, zvláště v případech, jako je ochrana zdroje. Jde o něco zcela jiného, než kdyby se novinář dozvěděl o přípravě teroristického útoku. Problém je v otázce přiměřenosti užívání a v proporcionalitě u úniku informace z činu nijak zvlášť nebezpečného, kdy by se měla dát přednost ochraně práva novináře před objasněním trestného činu.

Komu pomáhala policie?

V případě kolegů Kroupy a Svobody se zdá z laického pohledu, že novináři nenarušili vyšetřování tím, že odmítli vypovídat, naopak svůj zdroj chránili, aby korupce mohla být řádně vyšetřena. Nebýt investigativní práce redaktorů Kroupy a Svobody, policie, která by správně měla pracovat ve stejném veřejném zájmu jako novináři, pracovala zřejmě v zájmu někoho jiného.

Kauza budí dojem, že spíše nejdříve nic vyšetřovat nechtěla, identifikace zdroje byla jen zástěrka a opožděně chtěla vědět, na čem novináři dále pracují. Nebezpečná otázka zní: Pro koho by byla taková informace tehdy důležitá? A neměla by se právě o to zajímat policie?

Psáno pro MFD