Na českém politickém jevišti představuje Jiří Čunek zvláštní fenomén, a to hlavně proto, že ukazuje, jak je svět našich politických elit totálně uzavřený a odtržený od reality. Zatímco politikům v jejich světě stačí, když si zařídí, aby jejich stíhání bylo zastaveno, což média a zvláště Mladá fronta Dnes velice zevrubně zdokumentovala, reálný svět vyžaduje, aby politik, který svým veřejným chováním vytváří normy, sám občanům prokázal, jak k daným penězům přišel.

A to je přesně to, co se v případě pana Čunka dodnes nestalo. Proto je veřejné mínění proti němu a označilo ho za politika s nejsilnější hroší kůží. On se ale tváří, že tomu nerozumí a obviňuje média či naznačuje, že jde o politický boj, že je někomu nepohodlný. Vůbec si nepřipouší ten prostý fakt, že vina je pouze na jeho straně. Přece kdyby měsíce po té, co byl původně stíhán od února za přijímání úplatku a později, kdy novináři objevili přesuny milionů na jeho kontě, nekličkoval a nepadaly každou chvíli jiné výmluvy, nikdo by ho z ničeho nemohl nikdy podezírat. Stačilo třeba, aby okamžitě představil bratrance, který by veřejnosti sdělil, že šlo o jeho peníze a pak by přinesl výpisy, z kterých by bylo zřetelně doloženo, na co a kdo dál peníze použil.

Zásadní rozdíl mezi podnikatelem a politikem je v tom, že politik je veřejnou osobou. Zatímco podnikateli musí soud dokázat, že se něčím provinil, politik musí naopak v naší euroatlantické civilizaci prokazovat veřejnosti, že se ničím neprovinil. Proto se u politiků hovoří o presumci viny. A to je právě přesně to, co se panu Čunkovi nepodařilo. Výmluvy typu, že miliony někomu půjčil Lájoš, druhému strýc či je někdo další našel v krabici od bot po smrti rodičů a nebo že peníze na kontě pana Čunka patřily jeho bratranci, v uších normálního člověka musí znít jako cynické výmluvy, zvlášť když takový politik pak v rozhovoru s Renatou Kalenskou řekne, že bojuje za politiky, kteří nekradou, jako to učinil Jiří Čunek v sobotu 29. prosince minulého roku v Lidových novinách. A to dokonce i tehdy, kdyby měl pravdu a nikdy nikomu neukradl ani třešni ze zahrady.

Při pohledu zvenčí jeho rétorika i jednání vypadá totiž tak, že místo přesvědčivých důkazů o své nevině pan Jiří Čunek se jen snaží vodopádem čím dál tím silnějších slov zakrýt buď své selhání, nebo neochotu s veřejností komunikovat jako s rovnými partnery, což si ovšem řádný politik nemůže rovněž dovolit.

Protože podobný skandál mají za sebou všechny strany: ODS s financováním vlastní strany, Stanislav Gross s financováním bytu, Jiří Čunek s tím, jak se na jeho konto dostaly miliony a aby zelení nezůstali mimo, pokusili se – i když trochu trapně – nějací lidé podat žalobu i na jejich předsedu Martina Bursíka. V tomto případě spíš selhalo zase státní zastupitelství víc než asi sám Martin Bursík, protože nedokázalo zřetelně veřejnosti vysvětlit, proč žaloba byla tak rychle stažena, ač šlo asi o vykonstruované účelové a ničím nepodložené udání, které mělo zřejmě ukázat, že všichni politici jsou stejní. A to je právě ten krutý moment: místo aby se sami politici co nejvíce snažili o to, aby politiku rehabilitovali jako řádné řemeslo, čeští politici začali sami vytvářet atmosféru, v níž se dobře vede pomluvám, že všichni politici stejně kradou, takže je jedno, kdo je u moci.

Pokud se tohle nezmění a pokud sami politici tvrdí, jako to řekl pan Jiří Čunek, že i kdyby jeho kauza šla k soudu a i kdyby dopadla v jeho prospěch, stejně nebude očištěn, je náš politický organismus těžce nemocný. Pokud si tohle neuvědomíme, nemůže nás nikdo brát vážně. Ve staré Evropě je normální nekrást a lidi s antisociální poruchou osobnosti z politiky vytěsňovat, a to hned na regionální úrovni.

Vysíláno na ČRo6