Veřejnoprávní média a dělba moci

31. 01. 2015 | 11:38
Přečteno 2666 krát
Ve sněmovně proběhl 14. ledna seminář o radách veřejnoprávních médií, které mají tvořit samosprávu těchto institucí. Přestože většina relevantních politických stran má ve volebním programu odpolitizování rad, některé hlasy z pléna, a zejména v kuloárech, hovořily jinak.

Ty hlasy ve sněmovně tvrdily, že politici jsou rovněž občané, že rozhodují o penězích těchto institucí, a tudíž mají mluvit do jejich vysílání. A hlavně: mandát politiků má vyšší legitimitu než mandát odborníků, protože vyšel z voleb! De facto jsou tyto hlasy se současným stavem smířené. Proti výrazné změně se postavili i předsedové rad České televize a Českého rozhlasu. Naproti tomu především generální ředitel ČT volal po rozsáhlejší změně kvůli razantnímu nástupu nových médií, na něž se žádná regulace nevztahuje.

Ministerstvo kultury počítá s větší proměnou zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání až podle nové směrnice o audiovizuálních službách, kterou má připravit Evropská komise. Nicméně do konce letošního roku hodlá předložit novely k fungování rad ČT a ČRo. Jaký model se tu prosadí, není jasné. Podle ministerstva dosavadní „zastřená nominace přes občanské společnosti“ umožňuje snadné vychýlení plurality těchto orgánů pomocí lobbistů silných stran a hnutí (třeba kdyby ANO získalo zřetelnou převahu; reálně se to takhle vyvinulo v orbánovském Maďarsku). Zatím ve sněmovně leží pouze skromná novela zákona o Českém rozhlase umožňující širší pokrytí stanice mluveného slova ČRo Plus na velmi krátkých vlnách.

Takže nynější sněmovna se na novelizaci zákona o způsobu volby rad ČRo a ČT pravděpodobně nedomluví; zákonodárci zřejmě počkají až na směrnici Evropské komise, která by měla být hotová do konce roku 2017. Takto získaný čas bychom měli využít k diskusi o veřejnoprávních médiích či médiích veřejné služby, které jsou hlavně v severských evropských zemích považovány – spolu s prestižními novinami – za čtvrtý pilíř demokracie po moci ústavní, vládní a soudní. U nás tomu tak není; naopak užitečnost tohoto typu médií je zde trvale zpochybňována.

Kde se to vlastně vzalo


Termín veřejnoprávní médium byl přeložen z němčiny – Öffentlich-rechtliche Sendeanstalten. V praxi toto slovní spojení znamená, že veřejnost si takovou instituci platí formou přímé daně, poplatku; zákon pak předepisuje rozsah veřejné služby. Toť vše. Český problém vyplývá z toho, že si společnost a volení zástupci a politici neuvědomují důležitost takové instituce, jak ji definoval John Reith v roce 1927, když převedl British Broadcasting Company na Corporation.

Před tímto aktem se totiž ukázalo, že dosavadní dva sektory, státní a soukromý, vždy neblaze selektují informace. Stát chce logicky ukázat sám sebe v nejlepším světle – vláda má potřebu se prezentovat jako ta nejlepší alternativa; a privátní sektor je postavený na tom, že potřebuje prodávat své posluchače a diváky inzerentům – nic složitějšího se do vysílání nedostane, neboť by to mohlo odpuzovat publikum. A tak vznikla na první pohled složitá veřejnoprávní konstrukce. U nás ji politická reprezentace – a nejen její krajní křídla, nýbrž i leckteří představitelé velkých politických stran – od počátku odmítala. Nejsilněji asi Václav Klaus, který veřejnoprávnost nazval kočkopsem. Politikům u nás nedošlo, že mediální kontrola jim pomáhá, protože často odhalí nepravosti dříve, než by jejich odhalení mohlo nějak zásadně dopadnout na vládu či politické strany.

Když se ve „staré“ Evropě diskutuje o fungování veřejnoprávních institucí, kromě hlasů z extrémních křídel nebývá zpochybňována jejich samotná užitečnost. Tyto instituce plní čtyři základní funkce: informují, kontrolují, vychovávají a baví. A jak stojí třeba v zákoně o ČT: mají mimo jiné poskytovat objektivní, ověřené a ve svém celku vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů. Jinými slovy, slouží k vytváření veřejného mínění. Proto tento model přijaly i USA; v roce 1970 tam vznikla Public Broadcasting Service (PBS) provozující rozhlasové a televizní vysílání (starý model, jenž předpisoval veřejnou službu privátním vysílačům, byl totiž dražší: zaměstnával příliš mnoho úředníků, kteří plnění této služby museli kontrolovat).

Profilování veřejnoprávní instituce však nebylo snadné. U BBC se podařilo i díky mimořádným okolnostem. Přeměně ostrovní Company na Corporation pomohly na samém počátku dvě skutečnosti: jednak sílící tlaky na komercionalizaci, kterým John Reith, původně hlavně v hudbě, chtěl vzdorovat, jednak generální stávka v roce 1926, kdy se ukázalo, že vysílání bylo příliš provládní a nezahrnovalo hlasy druhých stran. Své samozřejmě sehrála i tamější silná demokratická tradice. Velká Británie ve 20. století pochopila potřebu instituce stojící mimo vliv vlády a komerčního sektoru. Své oprávnění a prestiž BBC plně stvrdila za druhé světové války.

Od roku 2007 se BBC řídí novou Královskou chartou (tu původní stanice získala v již vzpomenutém roce 1927), podle níž byl zřízen tzv. BBC Trust, který je nezávislý na politických orgánech i na manažerské struktuře BBC. Jeho úloha je důsledně seberegulační a spočívá v dohlížení na to, aby BBC pracovala co nejlépe ve veřejném zájmu. Je to tedy veřejná instituce, jejímž posláním je hájit veřejný, nikoliv politický nebo komerční zájem. K tomu si BBC Trust volí dvanáctičlennou exekutivní radu v čele s předsedou, která sestává zpravidla z novinářů, mediálních expertů, bývalých vysokých úředníků, diplomatů, ale i byznysmenů. Kromě toho BBC Trust zřizuje různé orgány zabývající se například editorskou prací, etickými standardy či hospodařením. Ve Francii je rada pro takový mediální účel koncipována coby nezávislá instituce, která má především dohlížet na svobodu komunikace. Čítá devět členů: tři jmenuje prezident, tři předseda Národního shromáždění a tři předseda Senátu.

Původní idea nezávislých stanic se zkrátka zrodila ve Velké Británii a v kontinentální Evropě byla transformována na veřejnoprávní média. Do Německa s touto ideou přišli britští a američtí okupační důstojníci. Vedla je k tomu i zkušenost s Hitlerovým a Stalinovým rozhlasem, tvrdě zneužitým k propagandistickým účelům. Později se tento model rozšířil v jiných západoevropských zemích a po roce 1989 i ve střední Evropě.

Nic radním neplatit

Na počátku 90. let směrem k nám prohlásil německo-britský sociolog, politolog, filozof a liberální politik Ralf Dahrendorf: „Revoluci jste provedli za šest dní, zákony přepíšete za šest let, ale myšlení změníte nejdříve za šedesát.“ Dosavadní pětadvacetiletý tuzemský vývoj ukazuje, že Dahrendorf věděl, o čem mluví. Tuzemské demokratické deficity se dají zřetelně doložit na fungování veřejnoprávní televize a rozhlasu a na připravovaných změnách.

Z Německa, z jejich takzvaného korporátního systému (i když v každé spolkové zemi je to trochu jinak), jsme převzali zásadu, že organizace mají posílat do rad ČT aČRo své zástupce, kteří mají být reprezentativním vzorkem společnosti. Jenže první nedostatečnost v porovnání s německým modelem tkví v tom, že instituce, které vyjmenovává zákon, si samy volí své zástupce, a německé parlamenty je potom schvalují pouze formálně: šetří, zda kandidáti něco nezdefraudovali, zda neměli nějaké potíže se zákonem, ale jinak přebírá delegaci dotyčných organizací.

Ty zase vědí, že musí vysílat do rad skutečné mediální odborníky, nikoliv zahrádkáře či koulařky nebo jiné takové lidi, kteří o fungování médií reálně nic nevědí. Funkce v radách jsou čestné, tedy neplacené. Pokud my ovšem radním dáme 46 tisíc měsíčně, jak to stojí v nynějším návrhu, vytvoříme tím jen instituci pro sinekury zasloužilých členů a radní tam budou stejně dostrkáni politickými kanály. Německé rady se sházejí většinou třikrát až čtyřikrát do roka, nezasedají každých čtrnáct dní jako u nás a jejich povinností je určovat programovou linii a sledovat plnění veřejné služby: nesuplují ředitele a nevyřizují žádné stížnosti na vysílání či vedení.

Druhá zdejší nedostatečnost se týká poplatků. V okamžiku, kdy o nich rozhoduje parlament nikoliv jen formálně (jako v Německu), nýbrž fakticky, je to špatně, protože vedení rozhlasu a televize je vydíratelné. V Německu se výše poplatků řídí podle parametrů spotřebního koše, takže když jde o několik procent nahoru, navýší se také poplatky a parlament to v zásadě vezme na vědomí.

V Německu může ředitele i členy rad odvolat pouze soud, takže obě strany spolu musejí dobře vycházet. Navíc tam ještě existuje správní rada, která kontroluje finance a je partnerem pro posluchače (jak to stojí třeba ve statutu ZDF). Důležité rovněž je, že je oddělena struktura ředitelská a šéfredaktorská. Každý zodpovídá za něco jiného, ředitel nebo intendant zodpovídá za základní směřování stanice a peníze. Za obsahy a obsazení redakce odpovídají šéfredaktoři, v tom si nejsou navzájem podřízeni. Ředitel nemůže diktovat, koho mají šéfredaktoři přijmout nebo co mají vysílat.

Všechny možné spory a jejich řešení předjímá takzvaný redaktorský kodex, který stanovuje náplň práce a přesná pravidla, jak neshody řešit a bazíruje na nezávislosti redaktorů. Na každých deset lidí se volí jeden zástupce, zástupci tvoří valnou hromadu a valná hromada má představenstvo. V případě sporu všechny strany sporu delegují své zástupce a ti se pak musejí v předepsaných termínech na něčem dohodnout. Teprve kdyby se nedohodli, jde spor k soudu. Tento mechanismus nedovoluje, aby došlo k tomu, co se u nás stalo v roce 2000 a čemu říkáme televizní krize.

Máme to ve svých rukou


Nic z toho, co jsem nyní popsal, u nás nefunguje. U Československé, potažmo České televize, stejně jako u Československého, potažmo Českého rozhlasu jsme pouze přetřeli nápisy a řekli, že teď už to jsou instituce veřejnoprávní. Jenže má-li tuzemský parlament ve věci médií tak velkou moc, jakou má, neběží o korporátní systém, který jsme si původně vzali za vzor, nýbrž o systém o parlamentní. A naše veřejnoprávní média fungují podobně jako v jižních státech Evropské unie, v nichž rovněž chybí dlouhodobá demokratická tradice.

Ani tam se nepodařilo zavést standardy, které se ujaly ve Skandinávii, Británii, Německu či Francii. Je jen na nás, kam chceme patřit, a co jsme pro to ochotní učinit. Popsaný problém se přitom netýká výhradně médií veřejné služby. Podobný problém máme s chystaným zákonem o státním zastupitelství nebo se zákonem o státní službě. V principu vždy jde o dělbu moci, jež je hlavním garantem moderní demokracie. My však dělbě moci nejsme historicky uvyklí. Máme v sobě vrostlé, že beztak se to hlavní rozhoduje někde jinde – nejprve ve Vídni, později v Moskvě, nyní se vše svaluje na Brusel.

Pokud si čeští občané svou angažovaností změnu namoci nevyvzdorují, politická reprezentace se svého postavení nevzdá, protože nynější stav je pro ni pochopitelně jednodušší. Taková občanská neodevzdanost je zvlášť důležitá v době, kdy volby jsou marketingovou záležitostí, v níž rozhodují peníze; kdy tištěná média ovládají byznysmeni (a jeden z nich je dokonce „majitelem“ politického hnutí) a kdy naše země má tak krátkou demokratickou tradici. Teprve když se občané a část politické reprezentace shodnou na dělbě moci, je možné, aby fungovala veřejnoprávní média, státní zastupitelství nebo státní služba nezávislá na politických stranách. Jinak jsou proklamované změny jen nálepkami a obsah si politici opět přizpůsobí pyramidální struktuře, čímž popřeme smysl všech těchto institucí. Proto si můžeme dovolit říci, že demokracii dnes stále ještě bojkotujeme.

Psáno pro přílohu LN - Orientace

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peka Karel · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy