Ve sněmovně proběhl 14. ledna seminář o radách veřejnoprávních médií, které mají tvořit samosprávu těchto institucí. Přestože většina relevantních politických stran má ve volebním programu odpolitizování rad, některé hlasy z pléna, a zejména v kuloárech, hovořily jinak.

Ty hlasy ve sněmovně tvrdily, že politici jsou rovněž občané, že rozhodují o penězích těchto institucí, a tudíž mají mluvit do jejich vysílání. A hlavně: mandát politiků má vyšší legitimitu než mandát odborníků, protože vyšel z voleb! De facto jsou tyto hlasy se současným stavem smířené. Proti výrazné změně se postavili i předsedové rad České televize a Českého rozhlasu. Naproti tomu především generální ředitel ČT volal po rozsáhlejší změně kvůli razantnímu nástupu nových médií, na něž se žádná regulace nevztahuje.

Ministerstvo kultury počítá s větší proměnou zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání až podle nové směrnice o audiovizuálních službách, kterou má připravit Evropská komise. Nicméně do konce letošního roku hodlá předložit novely k fungování rad ČT a ČRo. Jaký model se tu prosadí, není jasné. Podle ministerstva dosavadní „zastřená nominace přes občanské společnosti“ umožňuje snadné vychýlení plurality těchto orgánů pomocí lobbistů silných stran a hnutí (třeba kdyby ANO získalo zřetelnou převahu; reálně se to takhle vyvinulo v orbánovském Maďarsku). Zatím ve sněmovně leží pouze skromná novela zákona o Českém rozhlase umožňující širší pokrytí stanice mluveného slova ČRo Plus na velmi krátkých vlnách.

Takže nynější sněmovna se na novelizaci zákona o způsobu volby rad ČRo a ČT pravděpodobně nedomluví; zákonodárci zřejmě počkají až na směrnici Evropské komise, která by měla být hotová do konce roku 2017. Takto získaný čas bychom měli využít k diskusi o veřejnoprávních médiích či médiích veřejné služby, které jsou hlavně v severských evropských zemích považovány – spolu s prestižními novinami – za čtvrtý pilíř demokracie po moci ústavní, vládní a soudní. U nás tomu tak není; naopak užitečnost tohoto typu médií je zde trvale zpochybňována.

Kde se to vlastně vzalo

Termín veřejnoprávní médium byl přeložen z němčiny – Öffentlich-rechtliche Sendeanstalten. V praxi toto slovní spojení znamená, že veřejnost si takovou instituci platí formou přímé daně, poplatku; zákon pak předepisuje rozsah veřejné služby. Toť vše. Český problém vyplývá z toho, že si společnost a volení zástupci a politici neuvědomují důležitost takové instituce, jak ji definoval John Reith v roce 1927, když převedl British Broadcasting Company na Corporation.

Před tímto aktem se totiž ukázalo, že dosavadní dva sektory, státní a soukromý, vždy neblaze selektují informace. Stát chce logicky ukázat sám sebe v nejlepším světle – vláda má potřebu se prezentovat jako ta nejlepší alternativa; a privátní sektor je postavený na tom, že potřebuje prodávat své posluchače a diváky inzerentům – nic složitějšího se do vysílání nedostane, neboť by to mohlo odpuzovat publikum. A tak vznikla na první pohled složitá veřejnoprávní konstrukce. U nás ji politická reprezentace – a nejen její krajní křídla, nýbrž i leckteří představitelé velkých politických stran – od počátku odmítala. Nejsilněji asi Václav Klaus, který veřejnoprávnost nazval kočkopsem. Politikům u nás nedošlo, že mediální kontrola jim pomáhá, protože často odhalí nepravosti dříve, než by jejich odhalení mohlo nějak zásadně dopadnout na vládu či politické strany.

Když se ve „staré“ Evropě diskutuje o fungování veřejnoprávních institucí, kromě hlasů z extrémních křídel nebývá zpochybňována jejich samotná užitečnost. Tyto instituce plní čtyři základní funkce: informují, kontrolují, vychovávají a baví. A jak stojí třeba v zákoně o ČT: mají mimo jiné poskytovat objektivní, ověřené a ve svém celku vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů. Jinými slovy, slouží k vytváření veřejného mínění. Proto tento model přijaly i USA; v roce 1970 tam vznikla Public Broadcasting Service (PBS) provozující rozhlasové a televizní vysílání (starý model, jenž předpisoval veřejnou službu privátním vysílačům, byl totiž dražší: zaměstnával příliš mnoho úředníků, kteří plnění této služby museli kontrolovat).

Profilování veřejnoprávní instituce však nebylo snadné. U BBC se podařilo i díky mimořádným okolnostem. Přeměně ostrovní Company na Corporation pomohly na samém počátku dvě skutečnosti: jednak sílící tlaky na komercionalizaci, kterým John Reith, původně hlavně v hudbě, chtěl vzdorovat, jednak generální stávka v roce 1926, kdy se ukázalo, že vysílání bylo příliš provládní a nezahrnovalo hlasy druhých stran. Své samozřejmě sehrála i tamější silná demokratická tradice. Velká Británie ve 20. století pochopila potřebu instituce stojící mimo vliv vlády a komerčního sektoru. Své oprávnění a prestiž BBC plně stvrdila za druhé světové války.

Od roku 2007 se BBC řídí novou Královskou chartou (tu původní stanice získala v již vzpomenutém roce 1927), podle níž byl zřízen tzv. BBC Trust, který je nezávislý na politických orgánech i na manažerské struktuře BBC. Jeho úloha je důsledně seberegulační a spočívá v dohlížení na to, aby BBC pracovala co nejlépe ve veřejném zájmu. Je to tedy veřejná instituce, jejímž posláním je hájit veřejný, nikoliv politický nebo komerční zájem. K tomu si BBC Trust volí dvanáctičlennou exekutivní radu v čele s předsedou, která sestává zpravidla z novinářů, mediálních expertů, bývalých vysokých úředníků, diplomatů, ale i byznysmenů. Kromě toho BBC Trust zřizuje různé orgány zabývající se například editorskou prací, etickými standardy či hospodařením. Ve Francii je rada pro takový mediální účel koncipována coby nezávislá instituce, která má především dohlížet na svobodu komunikace. Čítá devět členů: tři jmenuje prezident, tři předseda Národního shromáždění a tři předseda Senátu.

Původní idea nezávislých stanic se zkrátka zrodila ve Velké Británii a v kontinentální Evropě byla transformována na veřejnoprávní média. Do Německa s touto ideou přišli britští a američtí okupační důstojníci. Vedla je k tomu i zkušenost s Hitlerovým a Stalinovým rozhlasem, tvrdě zneužitým k propagandistickým účelům. Později se tento model rozšířil v jiných západoevropských zemích a po roce 1989 i ve střední Evropě.

Nic radním neplatit

Na počátku 90. let směrem k nám prohlásil německo-britský sociolog, politolog, filozof a liberální politik Ralf Dahrendorf: „Revoluci jste provedli za šest dní, zákony přepíšete za šest let, ale myšlení změníte nejdříve za šedesát.“ Dosavadní pětadvacetiletý tuzemský vývoj ukazuje, že Dahrendorf věděl, o čem mluví. Tuzemské demokratické deficity se dají zřetelně doložit na fungování veřejnoprávní televize a rozhlasu a na připravovaných změnách.

Z Německa, z jejich takzvaného korporátního systému (i když v každé spolkové zemi je to trochu jinak), jsme převzali zásadu, že organizace mají posílat do rad ČT aČRo své zástupce, kteří mají být reprezentativním vzorkem společnosti. Jenže první nedostatečnost v porovnání s německým modelem tkví v tom, že instituce, které vyjmenovává zákon, si samy volí své zástupce, a německé parlamenty je potom schvalují pouze formálně: šetří, zda kandidáti něco nezdefraudovali, zda neměli nějaké potíže se zákonem, ale jinak přebírá delegaci dotyčných organizací.

Ty zase vědí, že musí vysílat do rad skutečné mediální odborníky, nikoliv zahrádkáře či koulařky nebo jiné takové lidi, kteří o fungování médií reálně nic nevědí. Funkce v radách jsou čestné, tedy neplacené. Pokud my ovšem radním dáme 46 tisíc měsíčně, jak to stojí v nynějším návrhu, vytvoříme tím jen instituci pro sinekury zasloužilých členů a radní tam budou stejně dostrkáni politickými kanály. Německé rady se sházejí většinou třikrát až čtyřikrát do roka, nezasedají každých čtrnáct dní jako u nás a jejich povinností je určovat programovou linii a sledovat plnění veřejné služby: nesuplují ředitele a nevyřizují žádné stížnosti na vysílání či vedení.

Druhá zdejší nedostatečnost se týká poplatků. V okamžiku, kdy o nich rozhoduje parlament nikoliv jen formálně (jako v Německu), nýbrž fakticky, je to špatně, protože vedení rozhlasu a televize je vydíratelné. V Německu se výše poplatků řídí podle parametrů spotřebního koše, takže když jde o několik procent nahoru, navýší se také poplatky a parlament to v zásadě vezme na vědomí.

V Německu může ředitele i členy rad odvolat pouze soud, takže obě strany spolu musejí dobře vycházet. Navíc tam ještě existuje správní rada, která kontroluje finance a je partnerem pro posluchače (jak to stojí třeba ve statutu ZDF). Důležité rovněž je, že je oddělena struktura ředitelská a šéfredaktorská. Každý zodpovídá za něco jiného, ředitel nebo intendant zodpovídá za základní směřování stanice a peníze. Za obsahy a obsazení redakce odpovídají šéfredaktoři, v tom si nejsou navzájem podřízeni. Ředitel nemůže diktovat, koho mají šéfredaktoři přijmout nebo co mají vysílat.

Všechny možné spory a jejich řešení předjímá takzvaný redaktorský kodex, který stanovuje náplň práce a přesná pravidla, jak neshody řešit a bazíruje na nezávislosti redaktorů. Na každých deset lidí se volí jeden zástupce, zástupci tvoří valnou hromadu a valná hromada má představenstvo. V případě sporu všechny strany sporu delegují své zástupce a ti se pak musejí v předepsaných termínech na něčem dohodnout. Teprve kdyby se nedohodli, jde spor k soudu. Tento mechanismus nedovoluje, aby došlo k tomu, co se u nás stalo v roce 2000 a čemu říkáme televizní krize.

Máme to ve svých rukou

Nic z toho, co jsem nyní popsal, u nás nefunguje. U Československé, potažmo České televize, stejně jako u Československého, potažmo Českého rozhlasu jsme pouze přetřeli nápisy a řekli, že teď už to jsou instituce veřejnoprávní. Jenže má-li tuzemský parlament ve věci médií tak velkou moc, jakou má, neběží o korporátní systém, který jsme si původně vzali za vzor, nýbrž o systém o parlamentní. A naše veřejnoprávní média fungují podobně jako v jižních státech Evropské unie, v nichž rovněž chybí dlouhodobá demokratická tradice.

Ani tam se nepodařilo zavést standardy, které se ujaly ve Skandinávii, Británii, Německu či Francii. Je jen na nás, kam chceme patřit, a co jsme pro to ochotní učinit. Popsaný problém se přitom netýká výhradně médií veřejné služby. Podobný problém máme s chystaným zákonem o státním zastupitelství nebo se zákonem o státní službě. V principu vždy jde o dělbu moci, jež je hlavním garantem moderní demokracie. My však dělbě moci nejsme historicky uvyklí. Máme v sobě vrostlé, že beztak se to hlavní rozhoduje někde jinde – nejprve ve Vídni, později v Moskvě, nyní se vše svaluje na Brusel.

Pokud si čeští občané svou angažovaností změnu namoci nevyvzdorují, politická reprezentace se svého postavení nevzdá, protože nynější stav je pro ni pochopitelně jednodušší. Taková občanská neodevzdanost je zvlášť důležitá v době, kdy volby jsou marketingovou záležitostí, v níž rozhodují peníze; kdy tištěná média ovládají byznysmeni (a jeden z nich je dokonce „majitelem“ politického hnutí) a kdy naše země má tak krátkou demokratickou tradici. Teprve když se občané a část politické reprezentace shodnou na dělbě moci, je možné, aby fungovala veřejnoprávní média, státní zastupitelství nebo státní služba nezávislá na politických stranách. Jinak jsou proklamované změny jen nálepkami a obsah si politici opět přizpůsobí pyramidální struktuře, čímž popřeme smysl všech těchto institucí. Proto si můžeme dovolit říci, že demokracii dnes stále ještě bojkotujeme.

Psáno pro přílohu LN - Orientace