Tak znělo jedno z hesel, které jsme mohli slyšet poprvé 16. ledna na Hradčanském náměstí v Praze, kde se sešlo něco přes tisíc lidí, i když pořadatelé očekávali čtyři tisíce. Demonstrace reagovala na popravu deseti redaktorů a karikaturistů a dvou policistů v redakci Charlie Hebdo v Paříži dvěma příslušníky jemenské al-Káidy.

Demonstrace se tehdy zúčastnili mimo jiné i místopředseda hnutí Úsvit Marek Černoch a místopředsedkyně poslaneckého klubu ODS Jana Černochová. Sdružení Antifa upozornilo na to, že na demonstraci bylo i několik desítek neonacistů. Na fotografii byl zachycen dokonce lídr Úsvitu Tomio Okamura s Vlastimilem Pechancem, údajnou ikonou českých neonacistů, který strávil třináct let ve vězení za vraždu Roma.

Druhá protiislámská demonstrace proběhla v Praze na Staroměstském náměstí tuto sobotu a místo očekávaných dvou tisíc lidí se jich tam sešlo asi pět set. Na demonstraci promluvil Tomio Okamura a šéfka hnutí Česká suverenita Jana Volfová. Současně se tam sešlo asi čtyři sta lidí k bohoslužebnému setkání za soužití s menšinami a recesisté s heslem Island v ČR nechceme.

Většina demonstrantů se údajně stavěla za evropské hodnoty, jenže nevědí, o čem hovoří. Rozhodnutí Evropské rady z Kodaně v roce 1993 mluví jasně: státy Evropské unie musí garantovat demokracii, právní stát, lidská práva a ochranu menšin. A těžko tomu může být jinak, když jen například ve zmiňované Francii žijí čtyři miliony muslimů s francouzským pasem a ještě o něco více s cizími pasy. V sousedním Německu žije přes tři miliony Turků a tak bychom mohli pokračovat. U nás je jen necelých čtyři tisíce muslimů.

Bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová zdůrazňuje, že lidská práva jsou založena na třech fundamentech: svobodě, rozumnosti a slušnosti, protože všechny tyto tři hodnoty jsou schopné zabránit tyranii. Proto naše společnost nemůže připustit přisuzování kolektivní viny jakékoliv minoritě: vymezovat se proti islámu nebo proti krajní levici či pravici je proto v naší civilizaci nepřípustné, potírat však musíme terorismus či rasovou nesnášenlivost, ať se rekrutují z jakékoliv minority.

Politika není v normální společnosti nikdy existenciální otázkou, jak o tom přednáší Jiří Přibáň, tou se stává jen za výjimečných okolností, které v současné Evropě nejsou. Naopak největším nebezpečím je politický existencialismus proměňující se v rozhořčení, s kterým pracují populističtí politici, kteří sbírají hlasy na periferii společnosti, sami sebe vyviňují a vinu přisuzují vždy jiným, odlišným.

Demokratická politika je jen sled řešení různých krizí a žádný politik nemůže znát recept na jejich konečné vyřešení. Kdo to tvrdí, lže, nebo je blázen. Paradoxní u nás je, že ten, kdo stojí pod heslem Češi Čechům, ne vyznavačům a hovoří proti islámu, je poloviční Japonec, který je vyznavačem jediného receptu, a to je přímá demokracie.