„Účastnil jsem se velké prohrané bitvy za skutečnou obrodu života,“ napsal Varlam Šalamov poté, co strávil sedmnáct let v sovětských lágrech, cituje ve své poslední knize Doba z druhé ruky čerstvá nositelka Nobelovy ceny za literaturu, novinářka Světlana Alexijevičová. Knihu u nás letos vydalo nakladatelství Pistorius a Olšanská v Příbrami.

Název odpovídá stylu práce paní Alexijevičové: sbírá vzpomínky na události, které sama, narodila se v roce 1948, nezažila, a to dělá od počátku své profesní kariéry. Nejprve se zabývala druhou světovou válkou v knize Válka nemá ženskou tvář, černobylskou katastrofou v Modlitbě za Černobyl a válkou v Afghánistánu v knize Zinkoví hoši. Poslední její kniha je z roku 2013 a představuje v ní svědectví lidí, kteří srostli s ideou něčeho, čemu se říkalo komunismus či socialismus, který se v nich zakořenil tak, že z nich nešel vyrvat. Jejich světem se stal stát, který jim nahradil vše, dokonce vlastní život. To je něco, co pro hedonistický Západ je v dnešní době zcela nepochopitelné, neuchopitelné, a proto tak fascinující.

Světlana Alexijevičová píše, cituji: „Lidé chtějí žít jednoduše, bez velkých idejí. Takhle to ale v ruském životě nikdy nebylo, nenajdeme to ani v ruské literatuře. Po pravdě řečeno jsme vojáci. Buď jsme válčili, nebo se válčit chystali. Nikdy jsme nežili jinak. Proto to vojenské smýšlení. I v míru se žilo jako na vojně. Buben hřměl, prapory vlály, srdci se chtělo vyskočit z hrudi ven. Lidé nedbali svého otroctví, dokonce je milovali.“

To se nedá ani našemu čtenáři moc dobře vysvětlit, protože jak v knize zdůrazňuje autorka, mnozí se na pravdu dívali jako na nepřítele, a to do značné míry v Rusku ještě přežívá. Věty jako: „Musíme přesvědčit devadesát milionů ze sta, žijících v Sovětském Rusku. Se zbylými není možné se bavit, ty je třeba odstranit,“ kterou řekl Grigorij Zinovjev v roce 1918, pocházejí skutečně z jiného světa: pochopit je může jen ten, kdo zažil Hitlera, který místo o přesvědčování mluvil o převýchově a zbylé rovněž odstraňoval, tedy zabíjel. A to odstraňování muselo být děláno demonstrativně. Vladimír Lenin v roce 1918 nařídil: „Provést to tak, aby to na stovky verst kolem lidé viděli a třásli se strachem.“ Stalin v tomto duchu pokračoval a dokonce i zmíněného bolševického revolucionáře Zinovjeva v roce 1936 nechal popravit: nejprve ho obvinil z vraždy Kirova, kterou sám zorganizoval, nechal ho odsoudit k deseti letům vězení a pak ho dodatečně nechal popravit kvůli vymyšlené účasti na teroristickém spiknutí proti Stalinovi. A dnes Stalinovi zase vztyčují Rusové sochy.

Světlana Alexijevičová konstatuje: „Dříve jsme vždycky přežívali, ale nikdy jsme zatím nežili.“ A dodává: „Nadávali jsme na Jelcina a Gorbačova. Na Jelcina za to, že změnil Rusko. A na Gorbačova? Na něj proto, že změnil všechno. Celé dvacáté století. Teď to bude tak jako jinde. Jako všude.“

A my můžeme dodat, že toho se mnozí v Rusku lekli, a proto má Vladimír Putin takový úspěch: Putin většině Rusů nabídl znovu svět, v kterém se vyznali, kde pravda a ten, kdo s ní argumentuje, je nepřítel. A proto je taky dobře, že Nobelova cena na tuto knihu upozornila: připomněla nám, že Rusko respektuje jen sílu.

(Psáno pro ČRo Plus)