Na blížící se souboj dvou prezidentských kandidátů se naše média dívala v posledních dnech ze všech možných stran, ale na jeden pohled zatím zapomněla, a to je výklad nomenologický, který zkoumá hodnotu jména jako takového, tedy hledá v něm to podstatné, co jméno samo v sobě nese. Pro zpestření debaty si připomeňme historii a hodnoty jmen Václav a Jan.

Václav je staré slovanské náčelnické jméno (třeba v USA se téměř nevyskytuje a v registru není zapsáno ani mezi prvními tisíci jmény), ale má i latinský přepis Venceslaus, který se pak dostal do většiny evropských jazyků. Nejznámější je asi německý přepis Wenzel. V roce 2003 u nás žilo, podle Roberta Altmana, 157 582 Václavů a podle pořadí četnosti jméno zaujímalo desáté místo.

Není se čemu divit, ve jménu Václav je totiž zakódováno přání „více slávy“ a energie tohoto jména má nositele vést ke snaze o vyniknutí a sebeprosazení. Taky se od něj očekává, že i on sám tuto vůli projeví. Podle nomenologů je toto jméno pro držitele neustálou výzvou, protože mu dennodenně klade otázku, jestli tomuto úkolu dostál, jestli se podle toho, jak byl pojmenován, chová. Druhý problém pak spočívá u Václavů v tom, že se u nich vždy zkoumá, jakým způsobem, za jakou cenu a za jakých okolností byla jejich sláva, ke které byli předurčeni, dosažena.

Díky tomu, že sochu svatého Václava máme na hlavním náměstí hlavního města Prahy a to náměstí se po něm přejmenovalo z původně Koňského rynku, je to samozřejmě i jméno sošné a jeho představitelé mohou od narození snít o tom, že i jejich socha jednou v tomto městě může stát. Dva z našich posledních prezidentů mají zaručeno, že se to jednou nejspíš stane.
S Janem je tomu jinak: Toto jméno je dle odborníků jedno z nejčistších a nejlidštějších jmen a představuje jednotu v milosti v darování dítěte i v jeho ochraně. Dítě s tímto jménem je tedy vybaveno velmi komplexně pro vstup do života i pro život samotný. Jan má původ v hebrejském jméně Jóchánán, milostivý dar boží, a je v něm něco i z transcendentní víry v Boha, z hlubokého a osobnostně prožitého citu. Nejstarší známý Jóchánán je z rodu Machabejských, byl syn nejvyššího kněze a krále v Judei Alexandera Jannaeuse, žil v posledním století před Kristem a měl označení druhý. První Jóchánán byl syn krále Šimeóna, rovněž král, ale nebývá tak často zmiňován.

Pro Jana je prý typické, že nic nepředstírá, nevytahuje se, nechce vzbudit velkolepý dojem. Své schopnosti projevuje docela jednoduše tam, kde je to zapotřebí. Pokud to zapotřebí není, je pozoruhodně neaktivní. Nemá důvod stále někomu něco dokazovat, a proto není vystresovaný a frustrovaný. Je vnitřně celistvý. Podle Roberta Altmana je naplnění energie jména Jan mnohdy v tom, že něco hledá, o něco usiluje a vše u něho funguje tak, že by nemohl být šťastný a nemohl žít ve spokojenosti, kdyby tomu úsilí nedal průchod. Ne náhodou si více než dvě desítky papežů asi kvůli tomu všemu zvolilo jako jméno pontifikační, přijímané vždy po zvolení, právě jméno Jan. Z našich králů toto jméno nesl Jan Lucemburský, otec Karla IV., s jehož jménem je spojena naše nejslavnější historická doba. V současné době toto jméno u nás užívá 293 121 mužů a svou četností se nachází na třetím místě.

Vrátíme-li se ale k volbě prezidenta, která začne 8. února, budeme se podle nomenologů rozhodovat mezi náčelnickým jménem, jehož nositelé mohou podléhat pokušení dosáhnout více slávy za každou cenu, a mezi jménem, které má ve své podstatě vetkanou hlavně přirozenost, nepředstírání a vyrovnanost a úsilí přinášet životní jistotu.