Po prvních třech kolech první volby českého prezidenta v roce 2008 je možné všechno. Nejspíš lze říci: zatímco v pátek 8. února večer zablokovali s velkou pravděpodobností zvolení prezidenta sociální demokraté, v sobotu tak učinili komunisté a obě tyto strany mohou volbu protahovat tak dlouho, až skončí prezidentu Klausovi 7. března mandát a on se bude muset odstěhovat z Hradu, aby ho alespoň ponížili, když tuší, že silnějšího protikandidáta, než je jan Švejnar, už nikdo tak rychle nevytáhne z cylindru.

Klaus je ve výhodě, může díky ODS stranám nabízet různé výhody a funkce, Švejnar jen vizi.

Jenže nejde-li v naší politice o nějakou vizi, jasnou perspektivu a zřetelný program, ale pouze o podíl na moci, jak dokazuje čas, který zákonodárci věnovali technikáliím volby v poměru k předkládaným konceptům výkonu funkce, vize ztrácí na váze, nepočítá se. O návrhy kandidátů se zajímali poslanci první den něco málo přes dvě a půl hodiny a pak se pět hodin handrkovali o procedurách a v zákulisí se přetlačovali o volitele, v čemž druhý den pilně pokračovali.

Evidentně nešlo o to, přesvědčit volitele o správnosti názorů a způsobu výkonu prezidentské funkce, ale spíš o to, jak změnit pravidla hry tak, aby jedna či druhá strana protlačila na Hrad svého kandidáta. Rozdíl mezi volbou prezidenta a třeba fotbalovým utkáním je ale zřejmý: při fotbale jde sice také o to, protlačit do soupeřovi branky co nejvíc míčů a díky tomu vyhrát, ale – a je tam jeden zásadní rozdíl – nelze se po odpískání začátku hry teprve začít bavit o tom, podle jakých pravidel se bude hrát. Tohle se ale u nás při volbě prezidenta stalo. Jednotlivé politické strany – ač na to měly dost času – neprokázaly dostatečnou vůli domluvit se předem na pravidlech hry, a tím z volby prezidenta učinily frašku. Hans-Jorg Schmidt z Die Weltu dokonce hovořil v České televizi o hrůze.

Otázka je, proč tak učinily, a tady bychom mohli už jen spekulovat, a to nemá cenu. O jednom ale tato situace vypovídá zřetelně: Pevná a jasně vyložitelná pravidla, která na nás v nejrůznějších jiných záležitostech vyžaduje Brusel, které prosazuje naše soudnictví a která vyžaduje i důstojná volba hlavy státu, našim politikům nevyhovují, a to je ten nejdůležitější signál, který o sobě i touto volbou vysíláme do zahraničí a který nás stále dělí od staré Evropy. Ta naopak na pevných pravidlech stojí. My se jich bojíme: úcta k pravidlům nám byla odcizena dvěma diktaturami a politici toho využívají. Paradoxně takovýto výkon politiků může způsobit odklon důvěry v naše politiky a zvýšit váhu Bruselu a jeho administrativy, před kterou nás stále varují.