Jak jsme se až v pátek dozvěděli, zemřel 13. ledna 2016 během operace srdce v 74 letech literární vědec a spisovatel Vladimír Binar. Do povědomí širší veřejnosti se dostal až v roce 2011, kdy dostal prestižní Cenu Jaroslava Seiferta za povídkový triptych Číňanova pěna. Kniha obsahovala starší texty: dvě povídky napsal dokonce v osmdesátých letech a vyšly jen v samizdatu.

Odborníci o Binarovi věděli mnohem dříve, protože na sebe upozornil už jako student na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v roce 1968 diplomovou prací o Jakubu Demlovi. Na fakultě zůstal jako asistent. S literárním historikem Bedřichem Fučíkem založil v roce 1974 samizdatovou edici Rukopisy VBF, pro niž připravil čtrnáctisvazkové Dílo Jakuba Demla, o němž rovněž vydal knihu Čin a slovo.

Nejspíš právě kvůli samizdatu dostal na fakultě v roce 1975 Vladimír Binar výpověď a živil se jako překladatel z francouzštiny. Na fakultu se vrátil až v roce 1990.

V poděkování za udělení ceny v roce 2011 prohlásil: "Když jsem se dozvěděl, že mi byla udělena Cena Jaroslava Seiferta, přepadla mě panika a hrůza, že mám stát na stejném místě jako například Jiří Kolář. Po přečtení všech jmen minulých laureátů se tyto mé pocity změnily v pokoru."

Kromě editorské, učitelské a překladatelské práce se věnoval dál i psaní: je autorem řady próz i básní. Připomeňme alespoň Playback, román o jedné větě, Emigrantský snář, román komponovaný z dopisů z Francouzské Polynésie a Hlavu žáru, výbor z básní a prozaických textů.

Nejpůsobivější jsou asi právě ty texty, za něž dostal Seifertovu cenu. Jsou to autobiografické záznamy, v nichž reflektuje bezútěšné období normalizace. Existenciální strasti se v ní prolínají se vzpomínkami na dětství a se snovými, téměř halucinačními vizemi, které prózám dodávají zvláštní atmosféru. Chvíli jsme v Paříži a jindy zase třeba na Tahiti, kde Binar skutečně několikrát pobýval a odkud pocházela jeho žena Klima. Jeho texty jsou de facto básnickými kolážemi. A obhajobu této formy najdeme přímo v textu, kde můžeme číst: "Když člověk prožije dva roky na Tahiti... ve vaší paměti vznikne díra: vracíte se tam, kam jste se předběhli, spěcháte tam, kde jste se opozdili. Čas vás vrhá dopředu, a zároveň dozadu, trhá vás, vyvrhuje, pohlcuje."

Binarova kniha Číňanova pěna má podtitul Báseň o měsíci, nejspíš proto, že právě jen měsíc je tím jediným skutečným pozorovatelem jeho věčného snažení vytrhnout to nezapomenutelné z jámy zapomnění. Binarovy prózy jsou směsicí oslnění a nevolnosti.

(Psáno pro ČRo Plus)