Kdykoliv jsem za posledních více než padesát let uslyšel Vašinkův hlas nebo jsem ho potkal, vzpomněl jsem si na naše první setkání na počátku šedesátých let na Wolkerově Prostějově, kam přijel se svým divadlem poezie. Na rozdíl od ostatních souborů se nepřivezl žádné kulisy ani rekvizity a na místě začal aranžovat scénu i herce podle toho, co tam bylo k dispozici: použil štafle, žebřík, prkna, praktikábl a hercům jemně naznačoval, kde by mohli stát či sedět, ale přitom jim všem nechával dost prostoru k samostatnému pohybu.

Byl obklopen převážně krásnými mladými dívkami, které na něj vrhaly obdivné pohledy a všechno, co dělal, provozoval zcela samozřejmě, jaksi mimochodem. Když jsem pak večer viděl jeho představení, působilo na mě jako dokonale připravené a promyšlené divadlo. Improvizaci bylo možné snad jen tušit z lehkosti, s jakou plynulo. Tehdy jsem taky slyšel poprvé Radima Vašinku recitovat, a dovoluji si říci, že v tom patřil bezesporu mezi ty nejlepší: v jeho hlase nikdy nezazněl patos, byl výrazný, osobitý a dramatický. To dokázal skutečně málokdo. Představoval pravý opak toho, jak se tehdy recitovalo v pořadu Nedělní chvilka poezie, čím naše generace hluboce opovrhovala.

Tenkrát, jako často i dnes, se nejvíc cenil průměrný uniformní výkon, který poprvé začala od konce padesátých let v Československu nabourávat malá divadla jako bylo Vašinkovo divadlo poezie, Vyskočilovo a později Grossmannovo Divadlo Na Zábradlí, Suchého a Šlitra Semafor, J.R.Picka Paravan, Bártovo Inklemo, Fialovo Kladivadlo a řada dalších malých scén.

Radim Vašinka začínal v divadle poezie X 59 v Brně a v letech 1962 a 1962 byl v angažmá v Divadle Na Zábradlí. Chvíli byl uměleckým vedoucím Vysokoškolského uměleckého souboru a když se poměry trochu uvolnily, v roce 1967 založil divadelní klub U Orfea na Malostranském náměstí v Praze. Tam uvedl řadu pozoruhodných inscenací jako třeba Prévertovu hru Roura k rouře pasuje či poezii Egona Bondyho, ke které se často vracel celý život. Ve všech inscenacích i sám hrál. Podle wikipedie byl Orfeus v roce 1971 na zákrok sovětského velvyslanectví zrušen a na jeho místě založen klub Rubín.

Po vyhazovu z Malostranského náměstí zažil asi nejtěžší léta, kdy se svými pořady pod hlavičkami nejrůznějších institucí kočoval po celé republice, nebo pořádal bytová divadla. Od roku 1985 hrál na Divadelních poutích na Střeleckém ostrově v Praze, které založil šéf divadla Husa na provázku Petr Oslzlý. V roce 1988 si zahrál v legendárním filmu Pražská pětka Tomáše Vorla. Po roce 1989 provozoval čtyři roky Bytové divadlo v Praze ve Zborovské ulici, kde k poezii podával tousty a k próze zelňačku. Tam se opět vrátil v rafinované inscenaci k Egonu Bondymu: verše prokládal čtením korespondence a hraným komentářem. Posléze dostal k dispozici bývalý kryt na Plzeňské ulici, kde provozoval Krytové divadlo Orfeus. Jeho invence i vůle byla bezmezná: byl to poslední skutečný principál.

(Psáno pro ČRo Plus)