Připomeňme si. Pan předseda a jeho fámulové na adresu Evropské unie tehdy vypouštěli z úst: hrozí nám "ztráta spousty suverenity". Varovali, aby "národní stát, národní zájmy, národní identita nebyly obětovány lacinému pseudoevropanství". Odsuzovali "huráevropanství", "kapitulanství", projevy "protektorátní mentality". Dokonce tvrdili, že "náš vstup do EU není vůbec nutný, dokázali bychom fungovat i samostatně."


To byl evidentně hlavní důvod, proč si Evropský komisař pro rozšíření Günther Verheugen vybral právě Václava Klause a v úterý 11. července 2001 ho uvedl jako exemplární příklad protievropských politiků v tehdy kandidátských zemích.

V roce 2007, přesně 28. února, začíná Václav Klaus už pátý rok jako prezident a my jsme od května 2004 členy Evropské unie.

Nekritizujte panovníka
Kanceláře má na Hradě, odkud panoval svatý Václav i dva císaři Říše římské národa germánského, na němž však vlajka EU nesmí vlát. Václav Klaus využívá podvědomé vnímání tohoto místa u českého národa jako posvátného: Na Pražském hradě totiž usedali panovníci z boží milosti, s nimiž se nediskutovalo (viz třeba výrok Jana Veleby, prezidenta agrární komory: Nikdo nemá právo kritizovat občana jiné země, natož hlavu státu).

--------------------------------------------------------------------------------

Václav Klaus očima Karla Hvížďaly I.: "Nebezpečí, které u nás díky Klausovi hrozí, se jmenuje nesvoboda. Z totalitní nesvobody bychom mohli snadno přejít rovnou do jakési jen předstírané svobody". (čtěte dále v tomto článku)

--------------------------------------------------------------------------------

Ústy panovníků promlouval Bůh. Snad jen tak si je možné vysvětlit současné ještě radikálnější Klausovy výroky typu: Bůhví, co je tu vůbec "veřejný zájem", "potřeby společnosti" jsou jenom "prázdná floskule" "Hranice mezi státy jsou klíčovou zárukou svobody lidstva". "Humanrightismus", úsilí o lidská práva, "NGOismus", nevládní organizace a "multikulturralismus", rozvíjení různých kulturních identit, "environmentalizmus", převážný vliv prostředí na formování osobnosti a celé okolí, jsou jen "postdemokratické velmi nebezpečné trendy".

Nebo 9. února 2007 v Hospodářských novinách: Věřit tomu, že si ničíme svou planetu, "to může říkat jen pan Al Gore, normální člověk těžko. Žádné ničení planety nevidím, nikdy v životě jsem neviděl a nemyslím, že nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci."

Tento výrok byl učiněn krátce po té, co státníci a vědci z celé naší civilizace se shodli na panelu OSN a v Davosu, že oteplování představuje jeden z největších budoucích problémů lidstva.

Prezidentovy výroky jsou kategorické až ultimativní. S nimi nelze polemizovat, mají jen k autorovi v současném mediálně vyhroceném provozu obrátit pozornost, a proto podle nich lze jen určovat diagnózu.

Manažer minulého století
Úkolem novináře je však analýza: Pokus zařadit toto chování do tradice českého myšlení a úkazat na jeho možné nebezpečné důsledky pro český stát.

--------------------------------------------------------------------------------

Václav Klaus očima Karla Hvížďaly II.: "Co však Václav Klaus z moderní civilizace dokonale pochopil a uplatňuje, je přesvědčení, že Západu jde víc o fungování než o smysl a cíl." (čtěte dále v tomto článku)
--------------------------------------------------------------------------------

Citované výroky na pana prezidenta (a jeho okolí) prozrazují, že je ukotven hluboce v myšlenkových archetypech devatenáctého století, které slýchával doma od prarodičů a zřejmě i rodičů, s kterými však pracuje metodami moderních manažerů. I v tomto zřejmém rozporu se zrcadlí náš, tedy český, tradičně obojaký vztah k Evropě: za Evropany se považujeme (vzpomeňme Klausův obdiv tradičních evropských řešení a odmítání všech experimentů a třetích cest), ale nejsme ochotni dodržovat evropská pravidla (Klaus by byl rád, kdyby o Benešových dekretech či o Temelínu jsme si mohli rozhodovat sami a aby v České republice neplatil evropský zatykač či Evropská ústava, která by měla i u nás zaručit právní stát), a hlavně se rádi uzavíráme do sebe. Tím se z Evropy vydělujeme.

Podívejme se proto nejdříve trochu do historie.

V roce 1910 byla na hoře Vítkov odhalena pamětní deska s následujícím textem: "Nepatrná hrstka lidí přemohla spojené řady obrněných, poněvadž byla přesvědčena o své pravdě. Tehdáž byly strany dvě. Evropa a my. A ta Evropa byla bledá, zsinalá."

Evropa naše i cizí
Evropa je v tomto textu zcela evidentně definována jako teritorium, které je nám cizí, vzdálené, nepřátelské, jako obrněný a vlastně moderní svět, s kterým hrstka našich chudých lidí bez techniky musí vést zápas o vlastní svébytnost, identitu.
Jindy je totéž období, husitství, českými historiky a publicisty vykládáno zcela opačně jako předvoj Francouzské revoluce. Jan Erazim Sojka v roce1862 napsal: "Čech mečem a duchem svým se jal první bojovati za svobodu celé Evropy - za svobodu netoliko vlastní, anobrž všech národů... Národ český byl tě první v Evropě, jenž počal velký onen boj za svobodu proti absolutismu."

--------------------------------------------------------------------------------

Václav Klaus očima Karla Hvížďaly III.: "Klausovi jde dnes o vítězství v příštích prezidentských volbách a tomu podřídil vše." (čtěte dále v tomto článku)
--------------------------------------------------------------------------------


Oba tyto pohledy na Evropu v Čechách velice často existovaly paralelně. K Evropě jsme se hlásili, ale zároveň nám byla cizí. Oba aspekty však sloužily jednomu a témuž cíli: ukázat češství jako zvláštní, neuchopitelnou, nedefinovatelnou a důležitou hodnotu, kterou je třeba chránit. Evropa je definována mimo jiné svobodou, technikou, bohatým a provokujícím písemnictvím a právním státem, zatímco v nás sídlí zvláštní básnický duch, kreativita a zlaté ručičky, a to je něco víc, než svoboda, právo a technika. Z našich výroků je cítit obdiv k Evropě, ale zároveň strach a obava, že ji nestačíme, a proto hledáme národní zvláštnosti, rozuměj náhradní hodnoty.

Evropa je naopak postavena na stejných hodnotách a národní jinakost se odehrává uvnitř těchto nezpochybnitelných hodnot. (Evropa je území, na němž kolují stejné myšlenky.) V Čechách naproti tomu zní verše Svatopluka Čecha: "Hle, Východ v záři krásné / již teplým vánkem celuje mi hruď- / a jako matný sen mi Západ hasne, / tam ve mlhavé dáli sbohem buď!"

Čechy jsou proto díky těmto dvěma postojům považovány dodnes Evropany za nejednoznačné území, za nevyzpytatelné teritorium, jehož obyvatelé v klíčových momentech buď váhají, nebo se v posledních stoletích spíš ohlíželi na Východ. To byl i jeden z důvodů, proč se nás velmoci za Mnichova tak lehce vzdali (USA slavily Mnichov v roce 1938 na den Díkuvzdání spolu s prezidentem Rooseveltem jako událost, která zachovala v Evropě mír) a proč zřejmě Američané chtějí mít u nás a v Polsku radar a rakety.

Stejně nepochopitelná je i naše hodnotová stupnice, která česká tradiční negativa, to jest chudobu v oblasti hmotných i kulturních statků, vydává za klady. Chudoba je v Evropě vždy znakem slabosti a nějaké nedostatečnosti buď obchodní, nebo technologické či manažerské. Nejspíš i z toho vyplývá náš sklon vysoké výkony umenšovat či dokonce přehlížet a chyby si snadno odpouštět. Západ funguje opačně: Vysoké výkony jsou oceňovány, chyby se trestají.

Podobně nejednoznačně lze interpretovat i českou literaturu. Vladimír Macura připomíná například Karolinu Světlou a její lidové typy z Podještědí, které je možné nahlížet jako nositele evropských duchovních traumat či naopak jako odmítnutí Evropy a aktuálních otázek, které se v ní kladou. Ferdinand Peroutka to v knize Jací jsme v roce 1922 napsal velice ostře: "České umění dělilo se mezi srdce a svět, pojímalo sebe sama jednostranně jako důkaz civilizace a vzdělání, chtělo manifestovat naši pokročilost Chybí mu valnou měrou upřímnost."

Dokonale pochopený Západ
Úvahy, které z úst Václava Klause zaznívají, tedy pracují jen s těmito starými rétorickými figurami, jejichž smysl nebyl nikdy v upřímné reflexi celku, v duchovním sebeobohacování, ve spolupráci národů, kultur, ale naopak ve vyčleňování se, odřezávání se, v pohodlném vytváření iluzí o zvláštnostech poslání národa.

Jak známo moderní občanská společnost není definována národními zájmy, ale dodržováním společenské smlouvy (v právním státě nevládnou lidé, ale zákony), kterou občan uzavírá se státem, ve kterém žije a je jedno jakým jazykem mluví, jaké náboženství vyznává a ke které národnosti se hlásí.

Co však Václav Klaus z moderní civilizace dokonale pochopil a uplatňuje, je přesvědčení, že Západu jde víc o fungování než o smysl a cíl. Moderní civilizace je civilizací efektivnosti, provádění praktických manažerských záměrů a ne civilizací, které jde o ideje a vize. Dnešní euroatlantická civilizace je - jak se často cituje - civilizací krátkodobých, prakticky dohlédnutelných cílů, a ne dlouhodobých koncepcí.

Klausovi jde dnes o vítězství v příštích prezidentských volbách a tomu podřídil vše. Stejně se snažil v předminulých parlamentních volbách, kdy se pokusil změnit i volební systém (i když by tím porušil ústavní rovnováhu a i ta částečná změna, která prošla, znemožnila v posledních volbách vítězství pravice, poškodila stranu ODS, kterou založil). Sbíral a sbírá voliče či jen příznivce pomocí osvědčených receptů na tomto území (i když odkazují na zastaralé myšlenkové stereotypy a vzdalují nás Evropě či dokonce jen potvrzují stereotypy z XIX. století o Češích). Oboje činí bez odpovědnosti za dlouhodobější vývoj naší země, jen aby sám sobě dokázal, že ještě jednou vyhraje, že soustředěná vůle, zduřené ego a vzedmutá pracovitost zvítězí.

Podobné věci se sice dějí i ve staré Evropě, jenže kontext je jiný: o jejich Evropanství nikdo nepochybuje, ústavní systémy mají minimálně o pár desítek let delší tradici, ústavu není možné tak snadno překrucovat a jejich elity na důležitých fórech o nebezpečí těchto trendů vedou vážné diskuse, kterým je nasloucháno. Prestižní média, jak bylo vidět v nedávné době v Itálii, umějí klást kompetentní odpor.

Klausova cesta k nesvobodě
Nejnebezpečnější evropská otázka dnes asi zní: může si Evropa udržet takovou míru svobody, na kterou si zvykla a pomocí které se konstituovala, v globalizujícím se světě, kde se právě na svobodě začíná nejvíc šetřit? Pan prezident sice o svobodě také hovoří, ale způsobem, který takovou debatu nepřipouští, a právě proto je jeho chování pro osud země nebezpečné.

Nebezpečí, které u nás díky Klausovi hrozí, se jmenuje nesvoboda. Z totalitní nesvobody bychom mohli snadno přejít rovnou do jakési jen předstírané svobody. Moderní demokracie, která svobodu zaručuje, chápe uspořádání společnosti jako síť s mnoha centry a ne jako pyramidu s jedním centrem. Základní podmínkou svobody je právě dělba moci, mezi moc ústavodárnou, exekutivní (kam patří i prezident), soudní, mediální, bankovní, moc občanských sdružení, církví, univerzit atd.

Různé snahy společenskou strukturu zjednodušit ohrožují (viz Berlusconi či bratři Kaczynští) sice celou Evropu, ale my a celá střední Evropa můžeme být její snazší obětí než stará Evropa, která má větší šanci se bránit, protože její sociální struktura nebyla tak narušená jako naše.

Pokud rychle nepřijmeme pravidla staré Evropy, nebudeme budovat právní stát, podporovat nezávislost soudů, zvláště Nejvyššího a Ústavního, bankovní rady a veřejnoprávních médií, nebudeme jednoznačnými a srozumitelnými, staneme se dobrovolně druhým světem s omezenou svobodou.

První i třetí svět s touto variantou bude spokojen. Třetí svět se ve své nesvobodě nebude cítit tak sám a první svět do nás nebude muset tolik investovat. Výroky předsedy ústavněprávního výboru Evropského parlamentu pana Jo Leinena, že Klaus škodí českému národu, můžeme číst jako poslední a na Evropu velice nediplomatické varování, před touto možností. Že nejde o strašení, potvrzuje i lednový komentář Wolfganga Münchaua ve Financial Times, který napsal, že jedinou alternativou k evropské ústavě pokud ji odmítnou Češi a Poláci je ústava jenom pro eurozónu (tedy pro bývalé území říše Karla Velikého). Evropa potřebuje akceschopnost a nemá času nazbyt. Doslova napsal: "Nedovedu si představit jediný důvod kromě úplného šílenství a ignoranství proč by Češi a Poláci měli chtít způsobit takovou situaci."

My ten důvod známe: umanutost pana prezidenta Klause, který, jak řekl Hospodářským novinám, má (vždy) pravdu a podle něhož "politická korektnost je jedna z nejzhoubnějších věcí dnešní doby." Jenže korektnost je jen soubor pravidel, manuál, který umožňuje dialog, na němž právě naše židovsko-křesťanská civilizace stojí, protože jak říkají staří a moudří i Bible není nic jiného než dialog s Bohem.