Než se stanu blogerem Aktuálně.cz, měl bych asi připomenout, co blog je, kdy vznikl a jaké jsou s ním dnes spojené problémy, protože od začátku dubna 2007 to budou i naše , a tím pádem i vaše problémy.

Celým názvem se tento žánr jmenuje weblog, neboli webový záznam, ale mezi lidmi se zkracuje jen na zmíněný blog, přičemž slovo Log si tvůrci vypůjčili od námořníků, kde se používá pro přístroj, kterým se měří rychlost lodi a podle kterého byl pojmenován i lodní deník na Logbook.
O blogu někteří hovoří dokonce jako o novém médiu, na němž autor či instituce zveřejňuje svůj způsob života, své názory či mínění nějaké skupiny obyvatestva, nebo také fotografie, videa či muziku. Slouží ke komunikaci: k výměně názorů, myšlenek a zkušeností pomocí slov, obrazu nebo zvuku.
První bloger se údajně jmenoval Simon Gisler a začal si vést svůj online deník v roce 1994. O tři rokky později na servru Xango takových deníků bylo sto a v roce 2005 již dvacet milionů. Takhle rychle se snad žádný jiný žánr nerozšiřoval.Ve stejném roce se webových stránek na celém světě odhadovalo na několik miliard.

Může za to internet, který v roce 2005 oslavil patnáct let svého trvání. V roce 1989 bylo na síť připojeno jen 160 tisíc počítačů na celém světě. Za masové rozšíření může ale až Tim Berners-Lee (ročník 1955, syn dvou matematiků), žijící ve Švýcarsku a pracující v institutu CERN, který vroce 1990 založil webovou stránku www.info.cern.ch, na které poprvé vysvětlil, k čemu jeho systém World Wide Web slouží, jak získat prohlížeč a jak ho nainstalovat. Od tohoto momentu se začaly připojovat miliony lidí, s čímž vynálezce vůbec nepočítal. Berners-Lee si původně myslel, že vytvořil jen prostor, na kterém si vědci budou moci vzájemně sdílet rychleji výsledky své práce.

Teprve kolem roku 2005 si blogu všimla i tradiční média, protože třeba ve zmíněném roce již pravidelně blogovalo v USA asi sedm milionů lidí. Ve Francii to byly tehdy tři miliony lidí. Bylo to způsobeno i tím, že ve Spojených státech bylo slovo Blog v roce 2004 vyhlášeno slovem roku.
Vrátíme-li se k definici, v jiné encyklopedii třeba najdeme, že blog je vlastně řečnický pult, prostor pro spolupráci, politické jeviště, zpravodajský ventil, sbírka zajímavých informací, paleta banalit, soubor osobních myšlenek, zápisy určné světu atd. Z řečeného vyplývá, že blog může být přesně tím, co si z něj každý udělá sám. V blogu lze najít vše: od privátních a intimních deníků až po privátní internetové noviny s komentáři či spíše glosami nejrůznějších veřejných událostí, připomínající Neffova Neviditelného psa. Webové stránky jsou uspořádány tak, že poslední zápisy najdete vždycky na samém počátku. Sociologové v této souvislosti hovoří o občanské žurnalistice (citizen journalism).

Mezi nejznámnější profesionály mezi blogery patřil anglický novinář Ivan Nokle z BBC, který onemocněl rakovinou a od září 2002 do lena 2005 o průběhu svého onemocnění a stavu své duše podával zprávu světu. Denně se podle Süddeutsche Zeitung na jeho blog připojovalo kolem 100 000 lidí na celém světě.

Obyčejný bloger může získat přízeň čtenářů jen tehdy, když se mu přihodí něco mimořádného a připoutá k sobě pozornost a začne být citován u konkurence, takže se o něm rychle dozví díky řetězové reakci další lidé. To se například stalo Joe Gordonovi z Irska, který pracoval v Mnichově jako knihkupec. Mimo jiné si ve svém blogu kromě na počasí často stěžoval i na svého šéfa třeba proto, že mu nedal v den jeho narozenin volno. Podobné zprávy nikoho nezajímaly. Tak tomu bylo až do vánoc roku 2004, kdy si jeho blog otevřel majitel knihkupectví, v kterém pracoval, a dal mu výpověď. Od té doby začaly jeho deník navštěvovat denně stovky čtenářů.

Zájmu o blogování si všimly i velké internetové firmy, takže svůj blog si dnes může zdarma během pěti minut otevřít každý třeba u Google. Kvůli blogerům byly v hotelích zřízeny zásuvky na internet. Pro lidi, kteří se v dnešním světě cítí ztraceni, žijí sami (singlů v naší civilizaci silně přibývá a v některých velkých městech na Západě jich žije již bezmála padesát procent), tento nový žánr slouží jako levná terapie. Náhražka za nedostatek přímého kontaktu s jinými lidmi, nebo naopak při odloučení jim zajišťuje levný a rychlý kontakt s partnery.

Pochopitelně se tohoto nového fenomenu chytly i firmy a začaly s tzv. business-blogem, kde buď předstírají diskusi o svých produktech, aby nalákaly zákazníky, nebo s nimi vedou skutečnou diskusi, kterou posléze analyzují pro své podnikatelské účely.

O úspěšnosti tohoto nového žánru nejpřesvědčivěji svědčí to, že některá vydavatelství již začala vydávat výtahy z blogů jako týdeníky. Výběr je přístupný i online v sousedním Německu třeba na adrese www.papierblog.de. Dnes své blogy mají i jednotliví redaktoři velkých novin a vedou na nich polemiky nejen se čtenáři, ale třeba i s vedením vlastních redakcí, jak jsme tomu mohli být svědky i u nás v nedávné době za krize v redakci týdeníku Respekt, ale před tím i na stránkách redaktorů The New York Times.

Dnes mají blogy již i své bestsellery, jako je náš Ostravakův deník (předběhl v prodeji i nové knihy Michaela Viewegha) či vAnglii Belle de jour, deník vysokoškolsky vzdělané prostitutky. Na přelomu let 2004 a 05 se objevil na internetu i deník francouzského prezidnta Jacquesa Chiraca, v němž si můžeme třeba přečíst: „Jíst s Putinem jsou muka. Příbory si řadí podle velikosti, v tresce se vrtá jako biolog, maso krájí, jako by ho pitval. I jeho způsob ochutnávání čokoládové pěny má v sobě cosi mechanického.“ Je to samozřejmě podvrh, ale dle recenzentů velmi zdařilý. K nalezení byl na adrese www.jacqueschirac.org.

V autoritativních režimech jako jsou v Číně, Íránu či Rusku hraje internet i důležitou roli při demokratizaci, neboť blogeři na něm zveřejňují skutečnosti, které se režimy snaží před občany utajit a navíc je komentují. Policie je sice pronásleduje a někde, jako například v Číně, vězní, ale okamžitě po každém takovém zákroku blogeři informují a represe má za následek vznik dalších protestních blogů.

Samozřejmě jako každý nový fenomen, i tento má svůj rub. Internetová žurnalistika od samého počátku stírá rozdíly mezi informací a drbem, čímž mohou blogeři velice nepříjemným způsobem zasáhnout jak do života jedinců (viz případ slečny Lewinské), tak do života firem, aniž za svá sdělení nesou právní zodpovědnost. Kvůli zprávě v blogu ve Spojených státech již zkrachovala první firma, když ve zveřejněném textu si autor postěžoval, že zámek, který si zakoupil za padesát amerických dolarů a který by měl být absolutně bezpečný, lze bez problémů otevřít obyčejnou kuličkovou tužkou. Podobně lze lehko poškodit jméno lékaře, prodejny či celé nemocnice. Proto již v některých zemích byl změněn tiskový zákon.

Pro profesionální blogery, kterými se staneme i my na servru www.aktualne.cz, se ke všem zmíněným problémů přidává ještě jeden: máme aktuálně reagovat na události, které nás obklopují, ale zároveň tak, aby text obstál i s větším odstupem času, protože blogy se nemažou a tvoří trvalý soubor textů. Noviny druhý den už nikdo nečte. To je zřejmě hlavní úkol, s kterým se budeme muset vypořádat. Pro českou žurnalistiku by toto zadání mohlo skrývat i jistou naději: místo pouhých mínění, v které se začasté komentáře proměnily, bychom měli začít psát analýzy, které mají vždy delší záruční dobu. A nebo existuje druhá možnost: psát ještě více subjektivně. Provozovat tzv. New Journalism, jak s ním začal v sedmdesátých letech hudební publicista Hubter S.Thompson, který psal pro časopis Rolling Stone. Pro nový žurnalismus, jak ho definoval v roce 1972 Tom Wolfe v článku The Brith Of The New Journalism, je charakteristická subjektivní interpretace a dramatický vypravěčský prvek, který zdůrazňuje osobní zaujetí věcí. Princip objektivity je záměrně ignorován. Každý si tedy může vybrat. Já se určitě pokusím, jako jsem se o to snažil na tomto servru dodnes i na komentářových stránkách, jít tou první cestou, už proto, že mně tato forma dává větší prostor pro analýzu, než blokové lámání komentářů ve většině dnešních novin, což je velká výzva.

P.S. Pro přesnost bych měl dodat, že na svém blogu budu odpovídat jen na podobně vedené reakce. Emotivní výlevy a osobní útoky, které nebudou náležitě odargumentované, budu ignorovat.