"Česká společnost zůstává pro mě záhadou, protože přes hlásanou otevřenost, pragmatismus a racionální víru v sebe má utajenou víru po něčem, co je s touto utajenou vírou v příkrém rozporu: po jednoduché víře. Možná právě tato touha je zdrojem úspěchu Slováka Andreje Babiše, který od českých voličů žádá jen jednu věc, aby mu jednoduše věřili. Všechno ostatní prý zařídí." To je citát z poslední knihy Martina M. Šimečky, dnes šedesátiletého slovenského novináře, který byl kromě jiného šéfredaktorem slovenského deníku SME, českého Respektu a od konce minulého roku je redaktorem Denníku N v Bratislavě. Kniha se jmenuje Medzi Slovákmi a má podtitul Stručné dějiny lhostejnosti od Dubčeka k Ficovi alebo ako som sa stal vlastencom.

Jde o soubor esejí, jejichž hlavním motivem je lhostejnost, kterou připisuje nejen anonymnímu davu, ale i konkrétním jedincům a samozřejmě při zpětném pohledu i sobě. V ní spatřuje degradaci života na pohodlné přežívání, které ale dává mocipánům velký prostor pro snadnou manipulaci a deformuje autenticitu jedince.

Vrátím-li se ale k úvodní citaci a záhadě, proč česká racionální společnost zároveň tak snadno podléhá uhrančivě iracionální víře v Andreje Babiše, myslím, že odpověď na tuto otázku není tak složitá: Naše společnost je rozdělená a na tomto stavu se podílejí do značné míry naši dva poslední prezidenti Václav Klaus a Miloš Zeman. Andrej Babiš, který se cítí být za obou režimů jako vítěz, je přesvědčený, že je lepší než všichni ostatní včetně obou prezidentů a přitom má v sobě zabudovaný kulturní kód bývalé všemocné nomenklatury a pracovníků bezpečnosti, proto dokáže docela přesně odhadovat potřeby té neautentické společnosti, která není jen lhostejná ke společnosti, ale i ke svému osudu a nechce být za něj odpovědná. Ráda tuto odpovědnost na někoho deleguje. Babiš část lidí odpudil: potvrdil jim, že politika je svinstvo, to je těch 40 procent, co nešlo k volbám a necelým 18 procentům, kteří čekají na spasitele, slíbil, že za ně všechno vyřeší a ti mu pomohli spolu s marketingem a d´Hondtovou metodou k vítězství.

Šimečka ale sám ukazuje, že toto vítězství může mít bumerangový efekt, jak tomu bylo na Slovensku v případě Mečiara. I Babiš se teď, jak z rétoriky jeho členů hnutí a spřízněných stran ve Sněmovně vyplývá, chystá vyrazit k litému boji proti kulturním elitám a chce zlikvidovat hlavně veřejnoprávní média. Jenže tím by mohl způsobit paradoxně přesně to, co se podařilo nechtěně i Mečiarovi: společnost se aktivizovala, a to v letech 1994 až 1998 ještě nebyla pátá mocnost, kam dnes patří internetové a nezávislé televize, rádia. Weby a blogy, tak daleko, jako je tomu dnes. A navíc na Slovensku nebyla nikdy tak silná tradice odporu jako v Čechách a na Moravě. Proto nejspíš by mohl pan Babiš skončit úplně stejně jako pan Mečiar.

(Psáno pro ČRo Plus)