"Pominu-li triviální pravdu, že umění má jiné zákonitosti než občanský život nebo esejistické úvahy, musím znovu poukázat na komplementárnost smyslu a nesmyslu, bez hluboké vnitřní touhy po smyslu nebylo by žádného zranění nesmyslem." Řekl mi v Dálkovém výslechu před jednatřiceti lety Václav Havel, který zvýrazněním nesmyslu ve svých hrách, nás nabádal k cílevědomému hledání smyslu.

A absence hledání smyslu, to bylo jedno z hlavních témat, které Havla tížilo i po dalších dvaceti letech, když jsme pracovali na knize Prosím stručně. Proto mu tehdy vadilo, že jsme si nedokázali položit základní otázky o směřování naší republiky do všech důsledků. Tehdy své úvahy odvíjel od americké nabídky z počátku devadesátých let, že na mrtvém území v blízkosti Mladé Boleslavi nedaleko Prahy, které bylo sovětským vojenským prostorem a z něhož vojska odcházela, vybudují ohromné moderní letiště, které by bylo jednou z hlavních evropských dopravních křižovatek nadcházejícího století. Takový projekt, kdyby se uskutečnil, by měl samozřejmě dalekosáhlé důsledky, od spojení rychlodráhou s Prahou přes rozvoj dálniční a železniční sítě až po rozkvět všech navazujících služeb. Havlovi tenkrát silně vadilo, že takový projekt byl bez závažné diskuse odmítnut. Naše vláda tenkrát v důsledku odmítla, aby se Československo stalo důležitou křižovatkou jako je třeba Singapur, která zakládá svůj ekonomický rozvoj a blahobyt, jakož i svůj strategický význam včetně bezpečnostních aspektů na tom, že všichni přes ní jezdí a všechno se vozí, nebo jestli chceme jít jinou cestou. Takové letiště by totiž pro nás mohlo znamenat něco podobného, co znamenají pro Švýcarsko banky.

Takhle jsme nedokázali a nedokážeme dodnes přemýšlet, přesto, že máme zrovna s letištěm podobnou zkušenost již z padesátých let, kdy se Ruzyně měla stát jedním z hlavních letišť Evropy. Rusové se tenkrát postavili proti a stavba paralelní dráhy 04/22 byla dokonce zastavena a inženýři, kteří projekt plánovali, byli uvězněni. Plánované kapacity Ruzyně převzala letiště ve Frankfurtu a ve Vídni. Tím jsme se definitivně odstřihli od staré Evropy, kam jsme od křtu Bořivoje v 9. století neodpáratelně patřili. Už tehdy osobní zájmy převážily nad státními zájmy, a to bohužel trvá dodnes. Stále nevíme, kam chceme patřit a soustřeďujeme se jen na momentální prospěch.

Havel mi tehdy řekl: "Stát, který se ocitá na historickém rozcestí, musí mít nějaký názor na sebe sama, na své možnosti, na to čím chce být, jakou roli chce hrát, na co se bude vsázet a čemu se naopak pokusí vyhnout."

Proto Havlův odkaz, i šest let po jeho smrti, zní: Pokud se na odpovědi na otázku po smyslu naší existence většina veřejnosti neshodne a nepřihlásíme se ke staré evropské tradici, mohli bychom skončit podobně jako po roce 1948.

(psáno pro ČRo Plus)