Jitka Vodňanská a Karl Ove Knausgard
Když jsem dočetl "vzpomínky mé paměti," jak píše v úvodu knihy Voda, která hoří Jitka Vodňanská, vzpomněl jsem si na Karl Ove Knausgarda, norského spisovatele a autora trilogie Můj boj. Ten vyšel nedávno i u nás a podobně jako Jitka Vodňanská v Česku vyvolal v Norsku ostrou diskusi. Tento uznávaný norský autor se v zmíněných knihách snaží vzdát se, či jak píše prolomit starou snahu všech spisovatelů prorazit fikci fikcí, napsat něco, co je skutečnější než skutečnost, ale naopak se rozhodl přitakat existujícímu: přitakat stavu věcí, tedy užívat si na světě to, co žije a žil.
Jinými slovy rozhodl se nehledat cestu, jak se ze všeho dostat ven, ale naopak zůstat všemi smysly v tom, co žije a žil. To ale od nespisovatelky nemůžeme očekávat, proto výtky, že knize chybí plastické popisy osob i situací soustředěné na vlastní pocity, nejsou zcela na místě. Kniha Jitky Vodňanské je existenciální výpovědí, nic neozvláštňuje, nefabuluje, používá krátké úsečné věty a věnovala ji vnukům, jako to kdysi dělaly ženy z měšťanských rodin, viz třeba paměti Marie Strettiové.
Zaznamenává osudové otisky života, které v ní uvízly, aniž je zevrubně rozebírá, chová se jako většina žen. To, co někomu v knize chybí, činí dostatečně její nejdůležitější partner v životě, který se pak na dlouhou dobu stal nejdůležitější figurou i pro naší republiku, a tím byl pro ni Václav Havel od roku 1983 až vlastně do devadesátých let, kdy se oženil s Dášou Veškrnovou.
Přičemž citované, často velmi dlouhé dopisy Václava Havla, které nejenom jsou důkazem oboustranného hlubokého vztahu, ale i nejvíce ze všeho, co kdy napsal, obnažují jeho duši, schopnosti, slabosti, a tudíž charakter. Havel, jak z dopisů vyplývá, dvakrát za trvání tohoto vztahu dal přednost osobní nezávislosti a úkolu, který si předsevzal, před komplikacemi intelektuálního vztahu: poprvé, když v roce 1984 přišla Jitka do jiného stavu a rozhodla se pro potrat: Havel s ní nešel ani před potratovou komisi, protože mu v ten den měla ČSAD přivézt na Hrádeček trámy. Podruhé, když po zvolení prezidentem se definitivně s Jitkou rozešel a dal přednost veřejné roli před hlubokým vztahem.
K nové roli se mu více hodila jako partnerka pohledná a reprezentativní herečka, o které si myslel, že ho bude adorovat a nebude s ní muset řešit existenciální osobní problémy.
Karl Ove Knausgard jako dobrý spisovatel zjistil, že jazyk nezahaluje skutečnost do svých nálad, ale skutečnost se v nich naopak formuje. Jitka Vodňanská se o tohle ani nepokouší a je to dobře, protože s profesionály nemůže a nechce soutěžit: A činí to tak, jak sama uznala za vhodné, nesnaží se po sobě zanechat úžasný obraz, porazit fikci fikcí, spokojí se s úlevným psaním.
Ale i to má asi s norským spisovatelem společné, u něj nešlo jen o literární kalkul, zbavuje se psaním i svých běsů. Proto jsem si na jeho knihu asi vzpomněl.
(Psáno pro ČRo Plus)
Jinými slovy rozhodl se nehledat cestu, jak se ze všeho dostat ven, ale naopak zůstat všemi smysly v tom, co žije a žil. To ale od nespisovatelky nemůžeme očekávat, proto výtky, že knize chybí plastické popisy osob i situací soustředěné na vlastní pocity, nejsou zcela na místě. Kniha Jitky Vodňanské je existenciální výpovědí, nic neozvláštňuje, nefabuluje, používá krátké úsečné věty a věnovala ji vnukům, jako to kdysi dělaly ženy z měšťanských rodin, viz třeba paměti Marie Strettiové.
Zaznamenává osudové otisky života, které v ní uvízly, aniž je zevrubně rozebírá, chová se jako většina žen. To, co někomu v knize chybí, činí dostatečně její nejdůležitější partner v životě, který se pak na dlouhou dobu stal nejdůležitější figurou i pro naší republiku, a tím byl pro ni Václav Havel od roku 1983 až vlastně do devadesátých let, kdy se oženil s Dášou Veškrnovou.
Přičemž citované, často velmi dlouhé dopisy Václava Havla, které nejenom jsou důkazem oboustranného hlubokého vztahu, ale i nejvíce ze všeho, co kdy napsal, obnažují jeho duši, schopnosti, slabosti, a tudíž charakter. Havel, jak z dopisů vyplývá, dvakrát za trvání tohoto vztahu dal přednost osobní nezávislosti a úkolu, který si předsevzal, před komplikacemi intelektuálního vztahu: poprvé, když v roce 1984 přišla Jitka do jiného stavu a rozhodla se pro potrat: Havel s ní nešel ani před potratovou komisi, protože mu v ten den měla ČSAD přivézt na Hrádeček trámy. Podruhé, když po zvolení prezidentem se definitivně s Jitkou rozešel a dal přednost veřejné roli před hlubokým vztahem.
K nové roli se mu více hodila jako partnerka pohledná a reprezentativní herečka, o které si myslel, že ho bude adorovat a nebude s ní muset řešit existenciální osobní problémy.
Karl Ove Knausgard jako dobrý spisovatel zjistil, že jazyk nezahaluje skutečnost do svých nálad, ale skutečnost se v nich naopak formuje. Jitka Vodňanská se o tohle ani nepokouší a je to dobře, protože s profesionály nemůže a nechce soutěžit: A činí to tak, jak sama uznala za vhodné, nesnaží se po sobě zanechat úžasný obraz, porazit fikci fikcí, spokojí se s úlevným psaním.
Ale i to má asi s norským spisovatelem společné, u něj nešlo jen o literární kalkul, zbavuje se psaním i svých běsů. Proto jsem si na jeho knihu asi vzpomněl.
(Psáno pro ČRo Plus)