Víkendový sjezd KDU-ČSL v Pardubicích odhalil transparentně snad všechny hlavní neduhy naší současné politiky: Zaprvé, neschopnost lidovců artikulovat jasný a srozumitelný středový program. Místo toho se jen vymezovali vůči reformám, s kterými původně souhlasili, a proto jsou součástí vládního prohlášení. Sjezd potvrdil programovou krizi strany, která je však pro ně do značné míry výhodná: dovoluje jim vždy se dohodnout na tom, že se dohodnou s kýmkoliv, jen aby byli zase ve vládě.

Zadruhé, předseda Vlády ČR Mirek Topolánek předvedl, jako konec konců vždy, neschopnost vést smysluplný dialog. Takový přístup by od něj vyžadoval respekt k jinému, skutečný zájem o názory druhých, schopnost analýzy a hodnocení dalšího subjektu. Jinými slovy úspěšný dialog potřebuje pokoru, kterou naši politici nemají. Svým prohlášením: „Hlasujte jednotně s ODS, nebo jděte,“ předvedl, že je schopen jen silových řešení. Největším nebezpečím pro ODS je tudíž sama ODS.

Zatřetí, Jiří Paroubek na sjezd přijel jen proto, aby v možné další sociálnědemokratické vládě lidovcům nabídl místo. ODS tím vlastně vzkazoval, že se cítí už jako vítěz příštích voleb - na reformy ODS bude sice z pragmatických důvodů útočit, ale ve skrytu duše si nejspíš bude přát, aby se jich většina uskutečnila, protože je pak nebude muset dělat on a na ODS se bude jen vymlouvat. Jenže otázka je, jestli mu tak vysoké preference vydrží v dnešní „rychlostní“ společnosti.

Problém naší politiky je tudíž nejspíš v tom, že (nepočítáme-li komunisty jako nedemokratickou stranu) malé strany jsou nevyhraněné, ODS se tváří jako majitelka jediné možné pravdy a sociální demokraté se pod vedením Jiřího Paroubka upjali k marketingové politice a žádné pravdy je nezajímají, pracují v každý moment jen s takovou pravdou, která jim momentálně přináší plus body. ODS proto přes všechny výhrady zůstává jedinou stranou se zřetelným programem. To je ale situace (a netýká se jen nás), která apriori vylučuje konstruktivní řešení zásadních problémů.

Už také proto, že nám chybí Noblesse Oblige, to znamená vědomí, že výsadní postavení zavazuje k ušlechtilému jednání. Historie a psychologie dokazují, že podstatná část lidských konfliktů pramení z arogance, pýchy a rozkoše z moci a prestiže, a to je to, co všichni přítomní špičkoví politici na pardubickém sjezdu svým chováním jen potvrdili. Každá budoucnost potřebuje pevnou minulost, napsal německý filozof Odo Marquard, a to je bohužel to hlavní, co nám chybí. Náš stát je velmi mladý, naše strany mají buď minulost velmi krátkou, nebo děravou a naši politici jsou na tom podobně s výjimkou Karla Schwarzenberga, jehož rodina toto řemeslo provozuje už bezmála tisíc let. Asi proto si taky mohl dovolit na otázku pana Kramera v sobotním Právu, v níž redaktor konstatoval, že je vůči němu a jeho chování skeptický, říci: „Pane redaktore, já vám ten skepticismus nezazlívám, dokonce vám ho schvaluji. Politický novinář má být skeptický ke všem výrokům politiků“.