V Paříži se o víkendu u příležitosti stého výročí ukončení první světové války sešlo přes 70 státníků a jeden z nich, předseda české vlády Andrej Babiš, se při té příležitosti setkal ve svém volném čase s česko-francouzským spisovatelem Milanem Kunderou. Setkání domluvil velvyslanec Drulák s jeho ženou Věrou. Bezmála devadesátiletý Milan Kundera je naším světově nejúspěšnějším a nejpřekládanějším žijícím autorem, který od roku 1975 žije ve Francii, kam ho tehdy pozval prezident Francois Mitterand. Československá republika mu kvůli jeho literární činnosti odebrala státní občanství. Současný český premiér panu Kunderovi nabídl, že by se mohl pokusit, aby mu bylo české občanství vráceno a při té příležitosti ho pozval do České republiky, kde 22 let nebyl. Tak by mohla znít oficiální agenturní zpráva.

Milan Kundera, jako homo politicus, se zachoval standardně, setkával se s našimi vrcholnými představiteli, i když s nimi ve všem nesouhlasil: v minulosti se setkal jak s českým prezidentem Václavem Havlem, tak s českým premiérem Václavem Klausem, který je jeho obdivovatelem. Kundera se v době svého exilu zasloužil svou tvorbou o dvě zásadní věci, na které bychom neměli za všech okolností zapomenout.

Knihou Nesnesitelná lehkost bytí a hlavně později jejím americkým filmovým přepisem, se zasloužil o to, aby se na okupaci Československa v roce 1968 ve světě nezapomnělo a potom, a to hlavně, napsal esej s názvem Unesený Západ: tragédie střední Evropy, která v roce 1984 vyšla ve všech důležitých denících a časopisech v USA a v Evropě. Snažil se oživit zapomenutý termín, aby prosadil politickou a intelektuální alternativu k sovětské, šedivé a umrtvené „východní Evropě“. Pokusil se důrazně poukázat na jedinečnost, odlišnost, mnohovrstevnost a barevnost tohoto zapomenutého teritoria. Jeho úsilí okamžitě pochopily elity v Maďarsku a Polsku.

Z diskuse, kterou Kundera rozpoutal, vyšla střední Evropa jako region plný etnické a kulturní různorodosti a rozmanitosti, jak ji třeba často popisoval Elias Canetti. Vlastně bazíroval na stavu před první světovou válkou, jejíž ukončení jsme právě oslavovali. To je nespíš i Kunderův odkaz nejen nám, ale i budoucím generacím, který bychom si při této příležitosti měli připomenout, protože tento úkol, na rozdíl od prosazení pojmu střední Evropa, se jemu samotnému, bez našich vyšších výkonů, nemůže nikdy podařit naplnit. Jinak zůstaneme, jak ve stejném textu napsal, „krásnou zahradou, která leží mimo dějiny.“