Kromě disidentů nejaktivnější byli před 15. lednem 1989 studenti.
První kvalitativní skok zaregistroval mezi vysokoškoláky spisovatel Ivan Klíma již 21. srpna 1988, kdy studenti začali demonstrovat. Tehdy bylo znatelně cítit, že se něco děje. Ve chvíli, kdy lidé začali křičet: Zítra přijdeme zase, začal být optimističtější. Na otázku jak dlouho může u nás trvat Jakešův režim, odpovídal ještě začátkem roku 1989: "Může trvat i dva roky, ale taky jeden den."

Na počátku prosince 1988 zakázali v Brně Divadlu na provázku společně s HaDivadlem scénický časopis Rozrazil, který organizoval Petr Oslzlý. Inscenace byla sestavena jako časopis, byly v ní stati, recenze, ukázky z literatury a básně. Hlavní text - divadelní hru Zítra to spustíme, napsal Václav Havel tajně, nebyl pod ním podepsán. Hra se odehrávala v noci z 27. října na 28. října 1918 a líčila Aloise Rašína, který připravoval revoluci. Pražská premiéra byla 28. října 1988 v Klubu na Chmelnici, v den kdy v Praze byla velká demonstrace.

Situaci v Praze mi popsal bývalý student Pavel Lagner takto: "V lednu jsme společně na DAMU, FAMU a HAMU napsali protestní dopis a uspořádali fórum v Městské knihovně, kam jsme pozvali Štěpána, Fojtíka, Mohoritu, celkem asi osm představitelů tehdejší komunistické strany, a nikdo z nich se neomluvil a nikdo nepřišel. Nebo se vlastně omluvili, ale takovým tím jejich typickým způsobem, že jsou ochotni diskutovat, ale ne s každým a ne o všem."

V lednu 1989, tedy před třiceti lety, se začaly pomalu probouzet i nekomunistické strany Národní fronty. Třeba Československá strana socialistická se v lednu sešla s Miloušem Jakešem, tehdejším předsedou komunistické strany a důrazně žádala úpravy shromažďovacího a sdružovacího práva. Jakeš šéfovi socialistů Janu Škodovi na požadavky kývnul, ale řekl, že to má čas, že nejprve je třeba změnit Ústavu.

Dost problematická byla situace i v redakcích deníků. Marta Bystrovová, tehdy vedoucí kulturní rubriky Svobodného slova, které sídlilo na Václavském náměstí a patřilo právě socialistům, ji popisovala takto: "U nás začala být revoluční atmosféra už rok před listopadem. My jsme tu nesmyslnost viděli jako na dlani a byli jsme naprosto zoufalí. Psát jsme nic nesměli, tak jsme alespoň překládali ze sovětského tisku. Tím jsme se snažili naznačit, že se něco děje v zahraničí."

Praxe v novinách byla tehdy taková, že každé pondělí a pátek byla porada šéfredaktorů na ÚV KSČ a na jedné z těchto porad se koncem roku 1988 rozhodlo, že šéfredaktoři jsou osobně odpovědní za to, co v listě vyjde. A když přibylo demonstrací, přišel příkaz přebírat pouze oficiální zpravodajství ČTK.

Připomínám to dnes proto, že někdy mám dojem, že někteří politici o takových metodách sní, když nespí. Asi zapomněli, že už loni se aktivizovali opět studenti a jak tehdy dopadli ti, kteří cenzurní praxi zavedli.

Napsáno pro ČRoPlus