„Dnes žijeme ve chvíli, kdy se všichni občané našeho státu prohýbají pod tíží starostí, které na ně přenáší stát, který náhle přestal být paternalistický. Ještě jednou: Nelze vrátit lidem svobodu bez toho, aby to byla především svoboda být příčinou svých vlastních starostí. Svobodný člověk je problém pro sebe a ostatní.“ To jsou slova Václava Bělohradského ze začátku devadesátých let, kdy vletěl do Čech na koloběžce jiných slov a všechny omráčil. I v čerstvě probuzených Čechách se lišil tím, že měl všechno, co Čechům tehdy chybělo: sebevědomí i uhrančivou elokvenci i teatrální gestikulaci. Dne 17. ledna 2019 se dožil pětasedmdesáti let.

Jeho věta, kterou cituji, platí dodnes a dokonce ještě možná o něco víc než tehdy, protože řada lidí se po revoluci zvýšených očekávání s touto novou zátěží nedokázala vypořádat. Přecenili své schopnosti i představy o sobě a přidali se k většině frustrovaných. Silný paternalistický stát jim chybí, což někteří politici nejen u nás, ale i v celé střední Evropě, zneužívají.

Lidé, kteří sami před sebou neobstáli, kvůli svým selháním hledají viníky mimo sebe. Proto je pro ně svoboda danajským darem a upínají zrak k predátorům, kteří jim za odebrání svobody a strastiplného seberozhodování nabízejí útulné staré pelíšky. Křičí: Věřte mi, já za vás všechno vyřeším.
Václav, který žil v Itálii, mě zaujal poprvé svým doslovem ke Kacířským esejím Jana Patočky, kde stála tato věta: „Život pro ideu je opakem života pro ideologii.“ Bělohradského jméno jsem znal ze Sešitů, časopisu pro literaturu a diskusi, který vycházel pod vedením Petra Kabeše pár let kolem roku 1968 v Praze, než ho zakázali. Doslov jsem četl již v exilu, v Bonnu, protože z něho cituji v Českých rozhovorech ve světě. Krátce na to ještě vydal Krizi eschatologie neosobnosti.

Setkali jsme se o něco později a z toho se zrodila kniha-rozhovor Myslet zeleň světa. Po roce 1989 jsem ho přivedl do MF Dnes a asi po roce spolupráce přešel do Havlovi bližších Lidových novin, kde s ním vedl rozsáhlé dialogy, pak podporoval Václava Klause. V posledním desetiletí je vehementně přítomný v Právu, které má blíž k sociální demokracii, a doprovázel i Miloše Zemana při cestě do Izraele. V roce 2016 dokonce kandidoval v Praze 6 za sociální demokracii a zelené do Senátu. Když neuspěl, novinářům řekl, že počítal s tím, že prohraje, ale že chtěl zjistit, jak politika funguje zevnitř. Ještě víc překvapil, když na jednom z prvních sněmů hnutí ANO Andreje Babiše přednesl dlouhý referát. Jako kdyby se mu po dlouhé absenci na italské periferii zastesklo po středu, v kterém se angažuje po návratu do Česka za všech vlád. Evidentně se zřekl role katedrového filozofa a nejlépe se cítí v roli veřejného intelektuála za každé politické konstelace: chce provokovat k myšlení. Bělohradský nechce, aby s ním lidé souhlasili, chce, aby lidé odhalili něco, co by je bez něj ani nenapadlo.

Napsáno pro ČroPlus