Ve Sněmovně se vede vášnivá debata o návrhu zákona, s kterým přišel jeden z poslanců ODS, podle kterého by za smazání příspěvku na sociální síti mohl provozovatel zaplatit až padesát milionů pokuty, za vymazání celé stránky na Facebooku by mohl být odsouzen až k půlročnímu vězení. Pod návrhem je podepsáno 34 poslanců z ODS, ANO, SPD, ČSSD a KDU-ČSL. Účel dle předkladatelů je bohulibý: zamezit cenzuře a potlačování svobody projevu na sociálních sítí. Esenciální problém takového návrhu spočívá v tom, že nevychází ze zásadní změny komunikace ve veřejném prostoru, který po nějaké změně volá, ale zároveň tuto změnu chce řešit způsobem, který neodpovídá stávajícím pravidlům: V demokratické společnosti zodpovědnost za obsah nese vydavatel a není možné mu zákonem nařídit, co musí zveřejňovat.

Náš svět se mění stále rychleji a hrnou se na nás nezvladatelné objemy dat a množství nápadů, slibů a hrozeb. To má za následek, že člověk se vzdává kontroly nad chodem věcí ve prospěch volného trhu, mínění údajné většiny a extrémních algoritmů, protože už záplavu dat nezvládá. V minulosti blokovala tok dat cenzura. Dnes funguje cenzura opačně a zaplavuje nás nepodstatnými informacemi. Kdysi byla moc spojena s přístupem k informacím. Dnes spočívá ve znalosti, co přehlížet, když se vytratily zábrany, které fungovaly díky redakčním psaným i nepsaným pravidlům v prestižních i bulvárních médiích. Proto selekce v médiích je nutná.

Nejpřesněji v této debatě asi promluvil Timothy Garton Ash, když vyvrátil tvrzení majitelů platforem jako je Facebook, které tvrdí, že podnikají jen s platformou a že nemají s obsahem nic společného. Ash naopak poukazuje na to, že tyto platformy nepředstavují ani mediální podnikání, ani nejsou čistým podnikáním s infrastrukturou, protože obsahy třídí algoritmy, které určují, co my na svých obrazovkách uvidíme. Jenže situace u Facebooku je jiná, než u ochrany dat a privátní sféry, proto nemůže stát přímo do obsahů zasahovat, tím by byl podle Ashe nabourán jeden ze základních pilířů demokracie. Stát nikdy nesmí rozhodovat o tom, co je pravda a co není.

Proto se zdá, že existuje jediná cesta: donutit komunikační společnosti, aby si samy přesněji určily, co od Facebooku budou požadovat a co nám mají nabízet, jako to kdysi udělaly tiskoviny a později rádio a televize. Pokud si toto digitální komunikační koncerny, které představují první privátní supermocnosti, neuvědomí, mohly by na to doplatit, jak ukazuje rozsudek z května roku 2017, kdy dostal od Evropské komise Facebook pokutu ve výši 110 milionů eur za zveřejnění nepravdivých údajů o sobě. A počet podobných pokut stále stoupá, stačí k tomu řádně využívat stávající zákony. Bohužel jejich výše je zatím nízká proti příjmům komunikačních koncernů.