V minulých dnech rozhodl Ústavní soud v Brně o tom, že od července se musí platit nemocenská i první tři dny, jako tomu bylo dříve a na žádost senátorů z Občanské demokratické strany míří k Ústavnímu soudu i Lisabonská smlouva. Senátoři požadují, aby soud rozhodl, zda-li smlouva, která má vyřešit další fungování Evropské unie, nenarušuje suverenitu České republiky.

V této souvislosti se znovu rozvířila debata o roli tohoto soudu, který funguje od roku 1993, a hlavně obava z toho, aby se z Ústavního soudu nestala třetí komora parlamentu. Otázka zní: Je tato pochybnost oprávněná? Není naopak Ústavní soud již svou podstatou a složením jediný soud, který je zároveň soudem politickým?

Začneme-li u složení, zdá se, že odpověď je nabíledni, protože mezi ústavními soudci najdeme jak soudce, tak advokáty i politiky, jak koneckonců dokazuje i sám předseda Pavel Rychetský, který přešel na soud z funkce místopředsedy vlády ČSSD.

Na otázku po roli Ústavního soudu již v devadesátých letech odpovídal profesor Vladimír Čermák, který sám vykonával ústavního soudce a který se právní demokratickou filozofií zabýval i za totality. Pan profesor doslova řekl: „Osobně mám za to, že při rozhodování Ústavního soudu často již nepostačuje znalost zákonů, ale že významnou roli hrají i disciplíny jako je filozofie, politologie, sociologie, historie a podobně…. Potřeba takového přístupu ke spravedlnosti bude stále naléhavější, obdobně jako se například ukazuje stále naléhavějším chápání demokracie nejen jako určité formy státu, ale i jako způsobu života.“

Pan profesor Čermák vycházel z teze, že právo je víc než právo a zvláště u tohoto soudu považoval za povinnost hledat spravedlnost i nad rámec zákonů za nevyhnutelnou. To vše ale chápal v rovině antického meta, tedy kategorie, která nerušila to, co přesahovala, proto nikdy neuvažoval mimo rámec zákonů. Byl evidentním odpůrcem pozitivistického práva a byl přesvědčen, že sociální jevy, jako je například právo, nejsou exaktně měřitelné: soudce, který rozhoduje jen podle pozitivního práva, tedy drží se pouze striktně litery zákona, by podle něj mohl být nahrazen počítačem.
O roli Ústavního soudu pan profesor Čermák řekl: „Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, tedy svým způsobem i demokracie… Ústavní soud má právo za určitých podmínek rušit zákony a jiné právní předpisy, nemá však právo je vydávat. Lze tedy říci, že má roli jakéhosi negativního zákonodárce.“

Připomeňme si jak funguje: Na rozdíl od obecných soudů je založen na principu rovnosti všech soudců. Ústavní soud tvoří plénum, jež je složeno ze všech patnácti soudců, a čtyři senáty, přičemž v každém z nich zasedají tři soudci. Senát rozhoduje především o ústavních stížnostech a ruší rozhodnutí orgánů státní moci, zatímco plénum rozhoduje především o zrušení právních předpisů.

Náš Ústavní soud je tedy standardní evropskou institucí a liší se od ostatní podobných soudů jen drobnými výjimkami jako například, že ve Francii a Itálii se nezveřejňují odlišná stanoviska soudců. V čem je ale nejspíš zásadní rozdíl je v závislosti na politických stranách: Ve starých demokraciích je ius resistendi, tedy právo odporovat moci v komunitě soudců zakotveno již od středověku a u nás je to fenomén velice nový: nezávislost na soudcích vyžadujeme poprvé až po roce 1989. Proto – jak uváděl třeba právě profesor Čermák – existují ještě případy, kdy soudci rozhodují na příkaz svých nadřízených a proti svému přesvědčení. Jinými slovy to, že Ústavní soud nerozhoduje v zásadních věcech jednotně a je soudem politickým, není špatně, špatné by bylo, kdyby tato nejednotnost nevyplývala z jejich vnitřního přesvědčení, ale jen z politické příslušnosti, tedy politické povrchnosti.

Psáno pro ČRo6