Střet minulosti s představou budoucnosti vytváří současnost, říkají sociologové. Pakliže ale někdo falšuje dějiny, znamená to, že chce ovlivnit současnost i naše směřování v budoucnosti.

O to se právě před 30. výročím listopadových událostí roku 1989 pokusila v úterý 30. července Mladá fronta Dnes, která uveřejnila rozhovor s bývalým stranickým funkcionářem a předsedou městské vysokoškolské rady Socialistického svazu mládeže v Praze Jiřím Jaskmanickým.

Tento dnes 55letý muž v interview prohlašuje, že „pietní akce 17. listopadu 1989 na Albertově byl můj nápad.“ Ta však podle něj byla zneužita k tomu, aby došlo ke změně směřování země. Hlavní vina za následující události padá na bezpečnostní složky, které brutálním zásahem naštvaly národ. On jen na Albertově pronesl umírněný projev, který sepsal Martin Mejstřík. Se studenty se dostal na Národní třídu, kde ho ze sevření policejních kordonů vyvedly jako víly dvě krásné Slovenky.

A jak to bylo ve skutečnosti, je těžké dnes přesně zrekonstruovat! Když jsem v lednu 1990 připravoval knihu Výslech revolucionářů z listopadu 1989, tehdy poslanec Federálního shromáždění Václav Benda, mi řekl: „Již od léta se začaly formovat nezávislé studentské aktivity. Původně vznikaly paralelně, ale v průběhu měsíce října se sjednotily. V tomto střechovém aktivu už tenkrát byli zástupci šestnácti fakult... a prvním aktem bylo svolání demonstrace na 17. listopadu na Albertově na počest Jana Opletala... Ke svolání demonstrace došlo asi měsíc před 17. listopadem..., teprve později se k tomu přidala Městská vysokoškolská rada SSM, která svým pořadatelstvím chtěla zajistit legalitu akce.“

Jak k organizaci protestní akce došlo, popisuje podrobně ve své knize Vezměte s sebou květinu i Monika Mac Donagh Pajerová, cituji: „V pondělí 6. listopadu 1989 jsme uspořádali první nezávislé Fórum vysokoškolských studentů od roku 1969... v hospodě na Ořechovce... Trapně je mi při pohledu na svazáky z Městské vysokoškolské rady. Sedí pěkně nalevo, jak se sluší a patří, mají nažehlené košile... Představují se nám jako delegáti Celostátní konference za vysoké školy.“

Na Albertově už celou organizaci řídili výhradně představitelé nezávislých studentských aktivit. Shromáždění začalo zpěvem v 16 hodin. Kdo promluvil první, je těžké dnes říci: Někdo tvrdí, že to byl právě funkcionář Jaskmanický, na něhož křičeli: Odstoupit! Odstoupit! Martin Mejstřík se ho prý ironicky zastal komunistickou frází, že takhle si dialog nepředstavujeme. Teprve potom prý vystoupila Monika Pajerová, po ní hovořil profesor Katětov z Karlovy univerzity, který mluvil o svobodě slova, odvaze a paměti. A za studenty promluvil Martin Klíma, synovec spisovatele Ivana Klímy. Ve zmíněné knize Moniky Pajerové je však pořadí opačné.

Nesmyslná je i věta, která zazní v rozhovoru v MFD, cituji: „Oficiální struktury odvedly velký kus práce,... pomáhaly řešit průšvihy...“ Ve skutečnosti ale právě stranické struktury musely dát příkaz k zákroku policie, bez jejich svolení by to tenkrát nešlo. Následky se pak zabývala až Nezávislá vyšetřovací komise složená z lékařů, která podle zprávy ČTK v souvislosti s brutálním zákrokem zaregistrovala a ošetřila 592 zraněných, z toho 28 zlomenin, 56 otřesů mozků, 17 pohmožděnin mozku atd.

Zmíněný rozhovor obsahuje více vyložených nepravd, ale jejich faktické vyvrácení přesahuje rozsah této glosy.

(Psáno pro ČRo Plus)