Petr Pithart analyzuje tragédii, což je slovo odvozené od tragos, česky kozel, který byl obětním zvířetem. Tedy kniha Osmašedesátý s podtitulem Komentované vydání se snaží pojmenovat přesně oběti. A proto je to kniha velice aktuální: tato esej bilancovala po sovětské okupaci naděje i tragické následky šedesátých let, v nichž se projevily všechny bolavé a neurotické sklony naší povahy.

A letos, třicet let po listopadu 1989, bychom měli podobně bilancovat, protože stejně jako tehdy po vnějším ohrožení jsme letos ohroženi zevnitř: autoritativními tendencemi premiéra a prezidenta. Oba se snaží nedodržovat ústavu a prezident by i rád zvrátil směr naší zahraniční politiky zase příklonem k Východu.

A něco podobného, jak o tom píše Petr Pithart, se dělo i po roce 1968 a 1969, kdy politikové pražského jara formulí o morálním vítězství nad okupanty maskovali svá selhání, která vyvrcholila podpisem tzv. pendrekového zákona, který umožnil zákroky proti demonstrantům. Kvůli němu bylo odsouzeno 1526 lidí. Počínání Alexandra Dubčeka a jeho druhů se dá označit jako zrada, píše autor. A dodává, že tito politici svým ústupem z lidí, kteří byli ochotní se nevzdávat, činili oběti, tím, že jim vzkazovali, aby se na všechno vykašlali. To otevřelo kolo privatizace občanských životů. A podobně v současné době si chce naše duše privatizovat premiér, který by rád řídil Českou republiku jako svou firmu.

Jako Dubček, který stál v čele pražského jara, pak podepsal zmíněný potupný zákon, dnes zase prezident, který jako jeden z prvních dokázal v roce 1989 uveřejnit v Technickém magazínu článek Prognostika a přestavba, který byl na tehdejší dobu nejotevřenější kritikou způsobu, jakým byl stát řízen, dnes činí kroky, které by nás mohly dovést znovu do nešťastné situace. A to, jak píše Petr Pithart, způsobovalo u některých lidí zoufalý propad do cynismu, přízemní pragmatičnosti a vedlo k zlhostejnění a traumatizaci.

Podle Petra Pitharta totéž činí novodobý populismus, který chválí lid za to, jaký je a že správně prohlédl pravdu a lásku elitářů. Protože doba je přece taková, jaká je. To je důkaz neexistence programu, v němž emoce nahrazují myšlení, a vůdce nahrazuje parlament. Je to návrat ve víru v prozřetelnost, který má maskovat boj o moc a skutečnost, že bychom opět mohli být oběťmi.

Symptomatická jsou poslední vyjádření premiéra: nejprve se dala interpretovat de facto jako výzva ČSSD k odchodu z vlády bez následných parlamentních voleb, v neděli zase otočil a vyzval k výměně nominanta na ministra. Tento krok by však porušoval ústavu, zatímco výzva k odchodu z koalice zvýrazňovala další možné plány: trestně stíhaný premiér se bojí podzimních demonstrací a rád by měl loajálního ministra vnitra a prezident podobného ministra zahraničí. Tyto změny by paralelu konce šedesátých let s koncem roku 2019 jen ozřejmily. Obě varianty nejsou pro premiéra moc příznivé.

Kniha Osmašedesátý není proto koncem léta 2019 jen pouhou bilancí, ale i výzvou k ostřejšímu pohledu na sebe: přece o obětech ještě není rozhodnuto.

(Psáno pro ČRo Plus)