Odpověď na tuto otázku, kterou si kladou skoro každý den nejen politologové a komentátoři, ale čím dál častěji i lidé, s kterými se člověk setkává náhodně či na besedách, je možné hledat i v historii. Stačí si připomenout Machiavelliho a jeho Vladaře či anglického krále Richarda III.

Machiavelli byl vynikající analytik mechanismů moci. Důvod je zřejmý: Na rozdíl od postavy Neřesti ve středověkých duchovních hrách Machiavelli představoval moderní sekulární myšlení založené na pragmatismu a cynismu. Zdůrazňoval, že skutečný král, či dnes prezident či premiér, nemusí být dobrý a ušlechtilý, ale musí umět především dobro přesvědčivě sehrát: musí hereckým výkonem přesvědčit většinu. To znamená, musí umět používat osvědčené rétorické figury, okázalé pohyby a gesta, v dialogu používat rytmicky pauzy, aby lidem došlo, co říká, nebo naopak se tvářit jako rozhodný rváč, akční muž, který intuitivně vyřeší každou situaci.

Protiklad mezi zdáním a skutečností, tedy tím co je, a co se zdá být, je podstata všech prohnaných politických hráčů. Důležité jen je, aby jejich lži ve správný moment a na správném místě oslovily větší počet lidí, než pravda. Toto pravidlo funguje v dnešní globalizované společnosti účinněji než dříve, protože frustrovaných lidí, kteří chtějí slyšet jednoduché odpovědi na složité problémy, které je tíží, v nich vzbuzují pocit spásy a algoritmy vytvářejí fiktivní většinu.

Richard III. říká všechny lži s radostí a dokonce se za své herecké výkony, které předvádí, vždycky sám pochválí, už taky proto, že si svou roli píše sám. Pakliže dnes vladaře režíruje nějaký marketingový guru, divák to pozná a není přesvědčivý: je časem znát, že svou roli nehraje s chutí, ale v křeči spíš ze sebezáchovných či účelových důvodů. Proto ten z hráčů, který se svým hereckým výkonem sám baví, je pro diváky přesvědčivější a v důsledku silnější.

U postavy Richarda III. ze známého Shakespearova dramatu stojí za zmínku ještě jeden detail: on ve skutečnosti nebyl hrbatý ani ošklivý. Tyto neduhy si pro něj vymyslel dle odborníků Shakespeare, aby tím vyšel vstříc staré představě, že nemocní či handicapovaní lidé mají větší mocenskou ambici než lidé krásní a zdraví. Dokonce prý lidé s tělesným defektem umějí i lépe zvládat svou roli, protože defekt používají jako masku, která jim umožňuje zakrývat svou vlastní podstatu: chuť klamat lidi.

Se středověkou Neřestí mají tyto figury ale ještě něco společného, a to je schopnost přímo komunikovat s lidmi, navazovat s nimi kontakt a učinit z diváků a posluchačů součást své mocenské hry.

Protože dnes vladař, tedy premiér či prezident, už nemůže padnout v boji jako Richard III., ti kteří chtějí nad ním zvítězit, musí změnit pravidla hry nebo alespoň neřestného vládce donutit, aby pravidla dodržoval. K tomu je třeba odvaha, velké charisma, herecké schopnosti, jiný jazyk, než kterým hovoří protivník a cit pro publikum. Tím by se vrátil i původní židovsko-křesťanský význam těmto schopnostem, které mají cenu jen tehdy, když prospívají ostatním.

(Psáno pro ČRo Plus)