„Že se člověk nemá litovat a nemá být sentimentální? Kašlu na tyhle morální kategorie pionýrských vedoucích. Svíjím se steskem a zoufalstvím, když na některý z těch roků pomyslím. A myslím na ně vlastně pořád. Tohle období mého života je jediné, které je ještě palčivé, jediné, o které mám dodnes živý zájem.“

A na jiném místě čteme: „Nikdy JIM neříkej pravdu, nikdy jim neříkej, co si opravdu myslíš… Vypadá to jako něco nemožného, zvráceného, obludného… A přitom to není nic jiného než životní nevyhnutelnost ve zvráceném režimu, je známo, jak zatočili s těmi, kdo tuto devízu porušili..."

A o poměrech v padesátých letech Jan Zábrana věděl své: Doma, v Humpolci, jeho rodiče, učitelé, vlastnili domek a od třicátých let byli aktivními členy národně socialistické strany. Kvůli tomu byli po komunistickém puči v roce 1948 po vykonstruovaném obvinění odsouzeni: Zábranova maminka dostala 18 let a o něco později byl i jeho otec odsouzen na 10 let. Matka byla amnestována v roce 1950, otec o dva roky později. Ale mezi tím humpolečtí komunisté mladičkého Jana Zábranu vyhnali z domu, který jeho rodičům záviděli, a on se musel přestěhovat do podnájmu v Praze.

Z kádrových důvodů mu nedovolili studovat klasickou filologii, v roce 1950 si tedy zvolil Římskokatolickou bohosloveckou fakultu, ale i z té musel odejít a vyučil se zámečníkem ve vagonce Tatra-Smíchov. Pak střídal různá manuální povolání, ale současně již psal, překládal a začal se stýkat s nekonformními umělci: U básníka Jiřího Koláře poznal Bohumila Hrabala, který tehdy taky nemohl publikovat a brzy i Josefa Škvoreckého, který byl jeho nejbližším celoživotním kamarádem.

V roce 1955 byl přijat za člena Kruhu překladatelů a začal se živit jako překladatel ruské a anglicky psané literatury. Nejvíc se zajímal o ruskou literaturu třicátých let: o Babela, Bunina, Jesenina, Mandelštama, podílel se částečně i na překladu Solženicynova Gulagu a podobné kritické autory vyhledával i mezi Američany: Ferlingettiho či Ginsberga. Kromě toho psal i poezii, doslovy, kritické eseje a kvůli obživě hojně překládal i detektivky. Patřil mezi kmenové autory tehdy velmi populární literární revue Světová literatura a nakladatelství Odeon, kterému říkal "protistátní nakladatelství ošklivé literatury."

Jan Zábrana zemřel před pětatřiceti lety 3. září 1984 v Praze, ve věku třiapadesáti let, v důsledku depresí, které se u něj projevovaly již od padesátých letech. Pohřben je v Poděbradech.

Posmrtně vyšly nejen některé jeho překlady jako Pasternakův Doktor Živago nebo Ginsbergovo Kvílení, ale i výbory jeho povídek, souhrn básnických sbírek a hlavně deníky s názvem Celý život, z nichž jsem citoval v úvodu.

(Psáno pro ČRo Plus)